Babiččiny prsty svíraly moji ruku tak slabě, že jsem to spíš tušila než cítila. Nemocniční pokoj v Motole páchl dezinfekcí a vadnoucími karafiáty, které přinesla sousedka odnaproti — moje matka poslala kytici z květinářství na rohu, ale kartička s cenou zůstala přilepená na celofánu. Byla jsem tam každý den poslední tři měsíce. Otec se ukázal jednou, na dvanáct minut, a hlavně se ptal, jestli babička už podepsala něco u notáře. Sestra Klára nepřišla ani jednou.
„Stejně už nikoho nepozná,“ řekla mi po telefonu. „Nemá cenu tam jezdit.“
Poznávala. Poslední večer mě chytila za zápěstí a řekla mi jen jednu větu: „Kouknu se za obraz v obýváku, až tu nebudu.“ Pak usnula a už se neprobrala.
Na pohřbu v krematoriu na Malvazinkách měl otec nový oblek, matka černé brýle, i když bylo zataženo. Klára plakala přesně ve chvílích, kdy se k ní někdo otočil. Po obřadu jsme se sešli v babiččině bytě v Nuslích, kde notář Kovář přečetl závěť.
Byt připadl otci. Spořicí účty a termínované vklady matce. Zlato a šperky Kláře.
„A co Tereza?“ zeptala se Klára a usmála se přes stůl na mě.
Notář si posunul brýle. „Dřevěná skříňka na šperky a její obsah.“
Klára se rozesmála. „Půl roku jsi jí vozila léky a utírala jí pusu, a dostala jsi krabičku?“
Matka mě chytila za ruku, jako by mě litovala. „Babička věděla, kdo umí spravovat skutečný majetek.“
Otec se opřel v křesle. „Klidně si dneska večer vyzvedni svoje věci. Byt dáváme příští týden do realitky.“
Podívala jsem se na ně na všechny tři a neřekla jsem nic. Mysleli si, že mlčím, protože jsem prohrála.
Nevěděli, čím se živím. Osm let dělám forenzní účetní pro auditorskou firmu, která spolupracuje s finanční správou — hledám skryté převody, fiktivní faktury, podepsané plné moci, které nikdo nepodepsal. Poslední rok se mě babička vyptávala na věcné břemeno, na to, jak funguje katastr, co je to promlčecí lhůta u dluhu. Myslela jsem, že se jen bojí, že ji někdo obere. Teď mi došlo, že mě na něco připravovala.
Ten večer, když rodina odjela slavit do restaurace na Vinohradech, vrátila jsem se do prázdného bytu. Na zdi v obýváku visel rodinný portrét — dědeček, babička, rodiče, Klára a já v jedenácti letech, schovaná úplně na kraji fotky. Sundala jsem obraz z háčku.
Za ním byl zapuštěný trezor, který jsem v tom bytě nikdy neviděla.
Otevřela jsem ho kombinací, kterou jsem našla naškrábanou tužkou na zadní straně rámu — babiččino rodné číslo pozpátku. Uvnitř ležely listy vlastnictví k pozemku v Jesenici, který nikdo z rodiny nikdy nezmínil, výpisy z účtu v jiné bance než ta, o které mluvil notář, tři flešky a zalepená obálka s mým jménem, napsaná roztřeseným písmem.
Otevřela jsem ji tam na místě, na kolenou, s obrazem opřeným o gauč.
*Terezko, všechno, co si myslí, že zdědili, je ukradené. Tvůj otec si před dvanácti lety půjčil z mého účtu čtyři sta tisíc korun na „investici“ a nikdy je nevrátil — podepsala jsem tenkrát plnou moc, protože jsem věřila, že je to půjčka. Místo toho přepsal část pozemku po dědečkovi na sebe u katastru, s podpisem, který není můj. Tvoje matka o tom věděla a mlčela jedenáct let. Klára z toho nemá nic, ale taky se nikdy nezeptala, odkud beru peníze na její nájem. Na fleškách jsou naskenované originály. U právničky Jitky Novotné na Vinohradské je uložená moje poslední platná závěť — ta, kterou přečetli, je stará šest let a já jsem ji zrušila. Udělej s tím, co uznáš za správné. Miluju tě.*
Ruce se mi třásly, ale ne strachem. Poznávala jsem ten rukopis z výpisů, které jsem denně vídala v práci — padělaný podpis, falešné datum, notářské ověření od notáře, který podle rejstříku v té době vůbec neměl razítko s tímto číslem.
Druhý den ráno jsem zavolala Jitce Novotné. Existovala, kancelář měla v paneláku kousek od metra Jiřího z Poděbrad, a nová závěť skutečně ležela v její kartotéce, sepsaná pět měsíců před babiččinou smrtí, notářsky ověřená, s doložkou, že ruší všechny předchozí.
Podle ní byt v Nuslích, pozemek v Jesenici i účty připadaly mně — s jedinou podmínkou: mám se postarat, aby otec vrátil na katastr podíl, který si přepsal podvodem, a aby to matka i Klára věděly.
Sešli jsme se za tři týdny, ne v restauraci, ale v zasedačce advokátní kanceláře na Národní třídě, kam jsem si přizvala i Jitku Novotnou a forenzního grafologa z bývalé práce. Otec přišel v obleku, ve kterém byl na pohřbu. Matka si sedla co nejdál ode mě. Klára si pořád ještě myslela, že jde o dodatečné rozdělení šperků.
Položila jsem na stůl tři věci: kopii padělaného podpisu vedle babiččina ověřeného podpisu z bankovních dokladů, výpis z katastru s datem přepisu pozemku a nahranou platnou závěť od Jitky Novotné.
„Tohle je podvod na dokumentu,“ řekla jsem klidně, „a promlčecí lhůta u téhle trestné činnosti ještě neuplynula.“
Otec zbledl a chtěl mluvit o rodině, o tom, že jsme přece jedna krev. Matka se snažila říct, že o ničem nevěděla, dokud grafolog nepoložil na stůl bankovní avízo, které kdysi podepsala jako svědek.
Neřvala jsem na ně a nemstila jsem se křikem. Řekla jsem jen, co udělám: do konce týdne podám na katastrální úřad žádost o opravu zápisu vlastnictví pozemku v Jesenici na základě padělku, a pokud otec dobrovolně nevrátí čtyři sta tisíc korun na účet, který babička uvedla, podám trestní oznámení pro podvod.
Otec podíl vrátil za deset dní — s úroky, na které si najal vlastního právníka, aby vyjednal splátkový kalendář. Byt v Nuslích jsem si nechala a bydlím tam dodnes; klíče od dveří do sklepa, kde měl kdysi otec dílnu, jsem dala vyměnit hned ten týden, protože si tam pořád nosil věci, jako by mu ten prostor pořád patřil.
Dřevěnou skříňku na šperky mám na poličce v ložnici. Uvnitř žádné zlato nebylo — jen babiččin snubní prsten a klíček od trezoru, který jsem už dávno použila.
