Jmenuju se Radek Fiala, je mi šedesát tři a otec bydlí v domově seniorů v Kolíně už čtvrtým rokem. Píšu tohle, protože bratr mi minulý týden poslal odkaz na nějaký text, co koluje po sítích — starý muž, dvanáct metrů čtverečních, fotky na nočním stolku, děti, co nevolají. Napsal mi jen: „Přečti si to a zamysli se." Žádné jméno, žádné vysvětlení. Věděl jsem přesně, na koho tím míří.
Chci to vidět z druhé strany, protože ta druhá strana skoro nikdy nepromluví.
Otec je bývalý vedoucí dílny v Poldi Kladno, ročník 1938. Máma umřela v roce 2016, po tom dům v Kolíně na Pražské ulici osaměl. Ne že by tam nebyl nikdo — bydlel tam ještě dva roky sám, jenže pak přišel infarkt a po něm zjištění, že si sám neuvaří, nedojde na nákup, neotevře si prášky. My tři sourozenci jsme se sešli u kuchyňského stolu, který táta sám kdysi sbil z dubových prken, a probírali jsme to snad pět hodin. Sestra Jitka navrhovala, ať se nastěhuje k ní do Prahy. Bratr Standa říkal, že u něj místo není, protože má v bytě na Žižkově dvě děti na patrové posteli v jednom pokoji. Já jsem tehdy pracoval na stavbě dálnice D11, týden v Hradci, týden doma — nemohl jsem mu zajistit péči, kterou potřeboval každý den.
Zvolili jsme domov v Kolíně, protože je to patnáct minut od bytu, kde bydlím se ženou. Ne v Praze, ne daleko, ne z lenosti. Blízko.
A pak přišla ta věc, o které nikdo nepíše v podobných textech, co kolují po Facebooku: práce nezmizí, protože se ti rozstůně rodič. Firma, kde dělám mistra, nabírala zakázky na D35 u Litomyšle, dojíždění tam a zpět bralo tři hodiny denně. Manželka Hana má na krku svoji matku, které diagnostikovali Parkinsona ten samý podzim. Syn dodělával maturitu a bral to draho — psychicky se hroutil, brali jsme ho na terapii do Kolína dvakrát týdně. Nebyl jsem tam u táty každý den. Byl jsem tam každou neděli, to je pravda, a jednou za čas přes týden, když to vyšlo.
Nevím, jestli táta počítal ty neděle jako „jen pět minut po telefonu". Možná v tom textu, co koluje, jde o někoho jiného. Ale mohl to napsat i o mně, a to je to, co mě bolí.
Minulou neděli jsem tam byl jako obvykle. Přinesl jsem mu čtvrtku Tatranky, protože je jediná sladkost, kterou mu doktorka ještě povoluje kvůli cukrovce, a noviny Kolínský deník, co má rád kvůli sportovní rubrice. Seděl u okna, díval se na parkoviště plné aut sanitky a dodávek, a na stole měl rozečtenou křížovku z Blesku — nevyplněnou už tři dny, poznal jsem to podle data vydání.
„Kolik je hodin," zeptal se mě, i když na zdi visely hodiny přímo nad jeho hlavou.
Řekl jsem mu to. Sedl jsem si na tu jedinou židli u postele, tu s prasklou koženkou na sedáku, kterou tam přivezl ještě z domu na Pražské. Zeptal jsem se ho na oběd — měli tam prý kuřecí s rýží, nesnášel to, říkal, že rýže je tam vždycky rozvařená na kaši.
Pak se zeptal na vnoučata. Řekl jsem mu o synovi, o té maturitě, co konečně udělal, o tom, jak se mu ulevilo. Táta jen přikývl a řekl: „To je dobře." A pak bylo ticho, ve kterém jsem slyšel, jak vedle na chodbě sestřička tlačí vozík s léky a kola vrzají o linoleum.
Zeptal se mě, jestli za ním chodí i Standa. Řekl jsem pravdu — jednou za měsíc, protože má práci a dvě malé děti. Táta se na to nijak netvářil, jen se podíval z okna. Chvíli jsem myslel, že to nechá být. Pak řekl: „Já vím, že máte svý životy." Ne vyčítavě. Spíš jako fakt, který si opakoval tak dlouho, až mu přestal ubližovat. Nebo aspoň to tak vypadalo.
Řekl jsem mu o té firmě, o zakázce u Litomyšle, o tom, že příští měsíc budu mít víc času, protože se stavba dokončuje. Slíbil jsem, že přijdu ve středu, ne jen v neděli. Věděl jsem, když jsem to říkal, že to slyšel už mockrát. Od Jitky, od Standy, ode mě. Sliby, co se odkládaly, protože život má tu drzost pokračovat i tehdy, když by měl počkat.
Než jsem odešel, dal jsem mu tu Tatranku na stolek vedle fotky mámy v rámečku, který jsem mu koupil, když sem přijel poprvé — stříbrný, s malým slunečnicovým vzorem po okraji, protože mámu měl rád na zahradě mezi slunečnicemi. Otočil jsem se ve dveřích a viděl jsem, jak si tu čtverečku bere do ruky a jen ji drží, nerozbaluje.
„Přijdeš ve středu?" zeptal se.
„Přijdu."
Ve středu jsem tam byl. Přinesl jsem mu deskovou hru Člověče, nezlob se, co jsme kdysi hrávali na chalupě u Sázavy, a hráli jsme dvě partie u toho stolku. Vyhrál obě, protože jsem ho nechal, a on to věděl, ale nic neřekl.
Sestra o tom neví. Bratr taky ne. Nepíšu to sem, abych se chlubil středečními návštěvami nebo abych se hájil proti textu, co koluje po internetu a co jsme si nakonec všichni tři přečetli, každý zvlášť, každý mlčky. Píšu to, protože jsem pochopil jednu věc, kterou mi ten anonymní dopis na síti nikdy neřekl: není to o tom, kolikrát za měsíc přijdeš. Je to o tom, jestli si sedneš na tu prasklou židli a počkáš, až on sám začne mluvit — o mámě, o dílně, o tom, co ho bolí, nebo jen o rozvařené rýži k obědu. Táta nikdy neřekne, že je mu smutno. Řekne, že rýže je na kaši.
V pátek jsem zavolal Standovi. Řekl jsem mu o té středě, o partii Člověče, nezlob se, o tom, jak táta drží tu Tatranku, aniž by ji rozbalil. Bratr chvíli mlčel do telefonu, pak řekl, že příští týden přijede, i s dětmi, i když bydlí přes celou Prahu a cesta mu zabere hodinu a půl.
Přijel v úterý. Přivezl vnoučata, jedno šestileté, druhé devítileté, a starší z nich tátovi ukazovalo obrázek, co nakreslilo ve škole — dům se dvěma patry, jaký prý táta popisoval, když ho vídali jako malí. Táta ten obrázek sundal ze stolku od fotky mámy a položil si ho na polštář, aby na něj viděl, než usne.
Teď chodíme tři, střídáme se, a snažíme se, aby aspoň jeden z nás byl u něj čtyřikrát týdně. Není to dokonalé. Sestra pořád volá jen v neděli, protože Praha a práce a dvě děti jí nedávají víc. Ale ta neděle teď trvá dýl než pět minut — občas hodinu, občas dýl, protože jsme si řekli, že ten telefon nesmí zůstat rychlovka mezi dvěma povinnostmi.
Loni v prosinci táta podepsal papír, o kterém jsme dlouho nevěděli — plnou moc na sociální pracovnici v domově, protože se bál, že bychom se my tři jednou mohli hádat o barák na Pražské, který pořád vlastní. Když jsme se to dozvěděli, sedli jsme si znovu u toho dubového stolu, tentokrát u mě doma, a rozhodli jsme se ten dům prodat, ne se o něj přetahovat. Prodali jsme ho v březnu za tři miliony sedm set tisíc korun. Peníze jdou rovným dílem na jeho péči navíc, na to, aby měl v domově jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou místo té dvanáctimetrové cimry, co sdílel s dalším pánem, který chrápal celou noc.
Táta o tom penězovém rozdělení nechtěl slyšet, říkal, že chce, ať si to necháme. Nenechali jsme. Jitka mu ukázala smlouvu s domovem, kde je černé na bílém napsáno, kolik ten lepší pokoj stojí měsíčně a odkud se to platí. Dal si tu smlouvu vedle fotky mámy.
Minulou neděli jsem přišel a on seděl u okna s dokreslenou křížovkou — poprvé za dlouhou dobu vyplněnou celou, i tu poslední řádku, co mu vždycky dělala potíže. Zeptal jsem se, kdo mu pomohl. Řekl, že vnuk, ten devítiletý, mu ji dodělal telefonicky přes video, protože ho to sledovací programy na tabletu, co jsme mu koupili, naučily. Usmál se u toho — ne dlouho, jen chvilku, ale viděl jsem to.
Nebudu předstírat, že je to vyřešené. Bratr pořád jezdí míň, než by měl, protože Praha a práce nezmizí kvůli jednomu textu na internetu. Ale ten dům na Pražské je prodaný, ta smlouva leží na stolku vedle fotky, a ve středu tam budu zas, s tou deskovou hrou pod paží, na prasklé židli, čekat, až mi sám něco řekne.
