Jmenuju se Radek Bureš, je mi čtyřicet dva, a tu garáž jsem přebíral po tchánovi, když mu bylo šedesát osm a ruce už mu na šroubováku netřásly tak, jak by měly. Servis na Vršovické ulici v Praze, tři kóje, jeden zvedák, kalendář od pneuservisu na zdi pořád otočený na březen, protože nikdo se neobtěžoval ho přetočit. Tchán, pan Jindřich Novotný, mi ho tenkrát nepředal z lásky. Předal mi ho, protože jeho dcera, moje žena Petra, řekla, že jinak ten barák prodá cizímu a on skončí v podnájmu nad řeznictvím v Nuslích.
Tenkrát jsem myslel, že jsem vyhrál. Blbec.
Tchán zůstal ve firmě jako „konzultant". Což v překladu znamenalo, že stál celý den u vrat, kouřil Petry a komentoval, jak drtím matice špatným momentem. Petra mezi náma běhala jako mediátor OSN, a když jsem jednou večer řekl, že bych si chtěl v garáži vést vlastní účetnictví bez jeho kontroly, stařík se sebral a od té doby nepřišel. Ani na Vánoce, ani na moje narozeniny, ani na křtiny vnučky Elišky.
Tři roky.
Petra mi to vyčítala potichu, žádnýma scénama, to nebyl její styl. Jen jsem si všiml, že přestala dávat tátovi klíč od bytu na nočním stolku − ten, co míval jako záložní, kdyby náhodou. Sundala ho a hodila do šuplíku s bateriema.
Já sám jsem si myslel, že to mlčení je trest. Že čeká, až přijdu s kloboukem v ruce a řeknu, promiň, tati, měls pravdu. Nepřišel jsem. Ne ze vzdoru − prostě jsem každý večer stál u zvedáku s montérkama nasáklýma olejem a nebyl čas přemýšlet, kdo komu dluží omluvu.
Až loni v listopadu mi zavolala sousedka z jeho patra, paní Dvořáková, že táta leží v Motole se srdcem a že prý po mně neptal, ale že bych to měl vědět.
Jel jsem tam v montérkách, přímo z dílny, ruce ještě černé. V nemocnici mě zastavila sestra, že návštěvy jen po dvou, a já jsem stál na chodbě s Petrou a čekal, jestli mě táta vůbec pustí dovnitř.
Pustil.
Ležel tam menší, než jsem si pamatoval, hadičky v nose, na nočním stolku sklenice vody a tranzistorové rádio naladěné na zprávy. Nepodíval se na mě dlouho − to přiznávám, ten pohled tam byl, jednou, krátký. Pak řekl jenom: „Přišel jsi."
Ne proč jsem nepřišel dřív. Ne kde jsem byl tři roky. Jen tohle.
Seděl jsem u něj hodinu, mlčeli jsme spolu víc, než mluvili, a když jsem odcházel, řekl mi ať se stavím zítra, že chce probrat něco s garáží.
Nezemřel. Přežil to, srdeční selhání, dva stenty, dneska bere denně hrst prášků a chodí na procházky k Vltavě, pomaleji než dřív. Ale to, co přišlo po nemocnici, bylo jiné než to, co bylo předtím.
Přišel do dílny za tři týdny po propuštění. Nepřišel kouřit u vrat. Přišel s deskami z umělé hmoty, ty modré, co se prodávaj v papírnictví za třicet korun, a v nich byla plná moc k firmě, notářsky ověřená, a papír od advokátky z Vinohrad, paní Kolářové, kterou znal ještě od dob, kdy měl dílnu on sám.
Položil to na pult vedle klíčů od dodávky.
„Dělal jsem to o víkendu, když jste s Petrou byli u Eliščiných rodičů na chalupě," řekl. „Firma je oficiálně tvoje. Celá, žádný podíl, žádná moje podmínka. A tohle," ukázal na druhý papír, „je má poslední vůle, ať víš, že nečekám, až umřu, abys to zjistil od notáře."
Nebyl to dárek z lítosti. To jsem poznal podle toho, jak to říkal − věcně, jako by předával fakturu. Řekl mi, že v nemocnici měl čas přemýšlet, a že tři roky mlčení nebyly trestem pro mě. Byly to tři roky, kdy zjišťoval, jestli mu ještě někdo přijde otevřít dveře, když bude ležet a nebude moct zavolat sám.
„Nepřišel jsi hned," řekl. „Přišel jsi. To je ten rozdíl, na kterém mi záleželo."
Od tý doby chodí do dílny dvakrát týdně, ne jako šéf, jako důchodce, co pomáhá s papírováním a dělá kafe pro zákazníky. Kalendář na zdi je konečně přetočenej na aktuální měsíc − to udělala Eliška, je jí šest, přišla si hrát s razítkama.
Klíč od jeho bytu leží zase na nočním stolku u nás doma. Petra ho tam vrátila ten den, co se táta vrátil z Motola domů.
