Petr Dvořák si tu fotku prohlížel nejmíň desetkrát denně. Jeho matka Jarmila stojí na Václavském náměstí, je jí něco přes dvacet, v ruce transparent a na tváři úsměv, který si pamatuje z dětství jenom matně. Rok na fotce: 1998. Praha Pride tehdy ještě neexistoval, tohle byl jeden z prvních veřejných pochodů vůbec, hrstka lidí a policajti po stranách, jako by čekali průšvih.
Jarmile je dneska šestapadesát, bydlí v Brně na Vinohradech – ne v tom pražském, v tom brněnském, menším a šedivějším – a před třemi lety jí diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Petr za ní jezdí každou sobotu z Prahy, dvě hodiny vlakem, a nosí jí meruňkové knedlíky, protože si ještě pamatuje, že je má ráda, i když už nepozná vlastního syna pokaždé.
Tu sobotu v září byla zrovna jasná mysl. Seděly spolu s Petrem u kuchyňského stolu, za oknem sousedovic pes štěkal na popelářské auto, v rádiu běžely zprávy o zdražení nájmů, a Jarmila najednou začala mluvit o tom pochodu. Sama od sebe, poprvé po měsících.
„Byla nás hrstka," řekla a mnula si palcem hřbet ruky, jak to dělávala, když si na něco vzpomínala z hloubky. „Báli jsme se víc než teď dovedeš pochopit. Ale šli jsme."
Petrovi je devětadvacet, je gay, a matka to od jeho sedmnácti ví a nikdy z toho neudělala problém. Vždycky si myslel, že je to tím, že je prostě tolerantní. Až teď, nad těmi knedlíky, mu došlo, že to bylo něco jinýho – že ona v tom uměla chodit dřív, než on vůbec věděl, kdo je.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?" zeptal se.
Jarmila se na chvíli odmlčela, dívala se na ubrus s kytičkami, který měla na stole snad odjakživa. „Protože jsem chtěla, abys to prožil jako normální věc. Ne jako dědictví po mně."
O týden později přišel dopis od advokátní kanceláře. Petrův otec, se kterým se Jarmila rozvedla, když mu bylo pět, zemřel před dvěma měsíci v Karlových Varech. Zanechal po sobě menší firmu na opravy aut a poslední vůli, ve které psal, že majetek připadá synovi „pouze pokud vede život v souladu s tradičními hodnotami rodiny" – jinak má všechno připadnout jeho vzdálenému synovci z Plzně, kterého Petr v životě neviděl.
Petr tu klauzuli četl třikrát za sebou v kanceláři notáře na Národní třídě, a pak se rozesmál – ne vesele, spíš jako by mu někdo vyprávěl vtip s hořkým koncem. Otec, kterého viděl naposledy na svých dvanáctých narozeninách, se mu snažil poroučet zpoza hrobu.
Zavolal mámě ten večer. Chtěl slyšet, ať se nezlobí, ať to nechá být, možná i útěchu.
Místo toho řekla: „Přijeď v sobotu. Vezmi tu fotku, co máš na nočním stolku."
V sobotu seděly zase u stolu, tentokrát s deskami plnými papírů, které si Jarmila – ještě než nemoc pokročila dál – nechala sepsat u svého vlastního právníka před třemi lety, „pro každý případ", jak říkala. Byla to plná moc a dodatek k jejímu vlastnímu závěti, ve kterém odkazovala synovi byt na Vinohradech a všechny úspory, přes milion dvě stě tisíc korun, bez jediné podmínky.
„Tuhle firmu nepotřebuješ," řekla mu tehdy. „Chceš vědět, co potřebuješ? Abys nikdy nemusel prosit nikoho o povolení, kým jsi."
Petr zavolal svému otcovu synovci z Plzně, klidně, věcně, řekl mu, že se autoservisu vzdává, ať si ho klidně převezme, že o něj nestojí a nikdy nestál. Muž na druhé straně chvíli mlčel, pak něco zakoktal o tom, že to nečekal, že je mu to líto. Petr mu jenom popřál hodně štěstí a zavěsil.
Ten podpis pod odmítnutím dědictví udělal o měsíc později přesně na stejném stole, kde seděla jeho matka s fotkou z roku 1998 opřenou o konvičku na mléko. Notářka mu podala pero, on ho vzal, napsal své jméno pod firmu, která nikdy nebyla jeho, a vedle podpisu položil tu starou fotografii, aby ji měl na očích.
Jarmila tehdy položila dlaň na ubrus s kytičkami a řekla mu jenom: „Tak. A teď mi ukaž ty knedlíky, jestli jsi je vážně uvařil sám."
