Padesát tisíc korun. Tolik jsem před šesti lety zaplatil advokátovi, aby sepsal papíry na barák po babičce v Podještědí — abych ho měl na sebe, dřív než se tam Irena vůbec stihla ohlédnout. Teď mi je čtyřicet sedm, jmenuji se Radek Hoření, mám traktor Zetor ročník osmdesát tři a ruce, co pořád páchnou motorovou naftou, i když si je myju kartáčem. A tuhle historku, o který se všude povídá — jak zabořená Audi, jak spolužačka z ekonomky, jak láska po třiceti letech — tu vám povím tak, jak ji viděl já. Protože ona to viděla jinak, než jak to bylo doopravdy.
Irenu jsem znal ještě jako Ivu Kotalovou — na základce v Českém Dubu seděla přede mnou dvě lavice a smrděla jahodovým šampónem, co se u nás ve vsi nikde neprodával. Nosil jsem jí aktovku, to je pravda, jenže ne z lásky, jak si to teď romanticky maluje — prostě jsem se bál, že mi ji ukradne Pepa Šebek, který uměl na kytaru tři akordy a tím u holek bodoval. Kreslil jsem jí srdíčka do sešitu z geometrie, dostal za to jedničku minus, protože učitelka řekla, že jsem zabral místo na výkresu. Iva se pak odstěhovala do Prahy na gympl a já jsem zůstal v Dubu, protože táta dostal infarkt a někdo musel dojit krávy.
To ona vám řekne, že jsem "nikdy nelitoval", že jsem si vybral klid a jabloně. Pravda je jiná: první tři roky po vojně jsem litoval každý den. Chodil jsem večer k trati a díval se na rychlík do Liberce a přemýšlel, jestli nemám sbalit tašku. Neudělal jsem to, protože táta umřel v devadesátém pátém a máma po něm dva roky, a najednou jsem měl na krku barák, pole a osmnáct slepic, a utíkat už nebylo kam.
Toho dne, kdy uvízla v blátě u Rasovky, jsem nejel náhodou — jel jsem kontrolovat, jestli mi liška zase nevykradla kurník, protože týden předtím mi zadávila šest nosnic. Uviděl jsem černé auto po nápravu v hlíně a ženskou v béžovém kabátě, jak stojí a kouká na kola, jako by čekala, že vylezou sama. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká chatařka z Prahy, co si spletla cestu na Ještěd. Až když zvedla hlavu, poznal jsem ten obličej — o dvacet let starší, s make-upem, co se jí v dešti rozpíjel po tvářích, ale pořád ten samý.
Vytáhl jsem ji za dvacet minut, ne za třicet, jak se povídá — traktor Zetor takovou práci zvládne, i když má skoro čtyřicet let. Odvezl jsem ji k babiččině chalupě, kterou jsem mimochodem už tři roky sekal, protože stála naproti mýmu pozemku a nesnesl jsem se dívat, jak zarůstá kopřivami. To ona neví — nebo možná ví a nehodí se jí to do vyprávění: že jsem tam chodil sekat trávu a čistit okapy, aniž bych za to čekal korunu, protože jsem si pořád pamatoval, jak jí babička dávala buchty, když jsem k nim jako kluk nosil vejce.
Ten večer na verandě jsem jí nevyprávěl žádnou pohádku o třiceti jabloních a klidu duše. Řekl jsem jí, že jsem byl dvakrát rozvedený — s Janou kvůli tomu, že chtěla bydlet v Liberci a já ne, a s Petrou, protože pila. Řekl jsem jí, že mám dceru Terezu, které je dvacet dva a studuje veterinu v Brně a se mnou mluví jednou za měsíc, protože jí máma namluvila, že jsem venkovský ignorant. Řekl jsem, že traktor mi loni spolkl přes sto tisíc na opravy a že se mi dvakrát stalo, že jsem usnul u televize s pivem v ruce, protože jinak by ta samota byla nesnesitelná.
Ona seděla, poslouchala a mlčela způsobem, který jsem znal z dřívějška — z hodin, kdy nevěděla odpověď a doufala, že si jí učitel nevšimne. Všiml jsem si, že si pořád mne palcem prsten po bývalém manželovi, i když ho už dva měsíce nenosí — zůstal jí jen bledý pruh na kůži. Všiml jsem si, že se lekla, když zaskřehotala sova, a přiznala, že v bytě v Praze neslyšela nikdy nic hlasitějšího než výtah.
Cedulku "Na prodej" jsem jí vyrobil sám, z kusu překližky, který zbyl po opravě kurníku. Napsal jsem na ni fixem telefonní číslo realitky z Českého Dubu, protože jsem myslel, že to fakt chce prodat. Ona tu ceduli hodila do kůlny už druhý den a řekla mi, ať jí pomůžu sehnat tašky a laťe na střechu. Netvrdím, že jsem tehdy věřil, že zůstane. Myslel jsem si, že to je taková městská rozmarnost — týden na vsi, pak zpátky do klimatizovaný kanceláře.
Střechu jsme dělali tři dny, ne proto, že by to byla nějaká idylka, ale protože jsem jí musel pořád vysvětlovat, jak se drží kladivo, a ona si dvakrát praštila do palce tak, že z toho měla modřinu ještě měsíc. Nechala si narůst mozoly na rukou, který si potom fotila mobilem a posílala kamarádkám do Prahy — asi jako důkaz, že fakt něco dělá.
Kočku Mušu si přivezla na podzim a ta první tři dny prskala na mýho psa Alíka, až jsme museli spát každý s jiným zvířetem v jiné místnosti. Teprve když napadl první sníh, usadila se Muša na kamnech vedle Alíka a spaly spolu jako by se znaly odjakživa.
Teď je konec září, listí na jabloních žloutne, a Irena — už ne finanční ředitelka, ale žena v montérkách, co mi pomáhá stloukat bedny na jablka pro sušičku — sedí na schodech s dekou přes ramena. Její pražské kamarádky jí volají po videohovoru a kroutí hlavou, že prohodila kariéru za traktoristu. Slyším to, protože telefon má hlasitý, a neříkám nic, protože co bych říkal.
Ta věc, kterou v tom vyprávění o "šťastném konci" nikdo neřekne: minulý týden přišel dopis z katastru. Ireninu bytovku v Praze — tu s italskou kuchyní — koupili noví majitelé, protože ji konečně po měsících vyjednávání prodala. Papíry podepsala u notáře v Liberci, ne v Praze, schválně, aby to netrvalo o den déle, než musí. Peníze z prodeje — něco přes jedenáct milionů korun — poslala z poloviny dceři svojí kamarádky na operaci páteře, o který jsem se dozvěděl až po faktu, protože se s tím nechlubila. Zbytek dala na účet, ze kterýho teď platíme materiál na přístavbu k chalupě, protože já sám bych na novou koupelnu a pořádné dřevěné podlahy nikdy nenašetřil.
Bejvalý muž jí volal, když se zpráva o prodeji bytu roznesla mezi jejich starýma známejma — chtěl vědět, jestli by mu nemohla "půjčit" na nějaký podnikání s tou svou tetovanou přítelkyní. Irena mu na to napsala jednu esemesku, kterou mi ukázala s klidem, s jakým by čtla nákupní seznam: "Byt je prodaný, dluh vůči tobě žádný nemám, hezký zbytek dne." Pak telefon položila na parapet vedle konvice na čaj a šla dolít Mušu vodou.
Nevím, jestli tomu, co tu žijeme, mám říkat láska po třiceti letech nebo prostě dvě lidi, co se unavili předstírat, že jim něco jiného stačí. Vím jenom, že včera večer, když padala mlha na sad a Alík štěkal na srnky za plotem, řekla mi, ať jí ukážu, jak se štěpuje jabloň, protože chce na jaře přidat další řadu stromů. Podal jsem jí roubovací nůž a řekl, ať dává pozor na prsty. Zasmála se — ne tak, jak se směje žena, co něco předstírá, ale tak, jak se směje člověk, kterej konečně přestal utíkat.
