Setkání v lázních Luhačovice
V Lázeňském domě Jurkovičův dům v Luhačovicích zalévaly slavnostní večer křišťálové lustry a tichý cinkot skleniček. Tomáš stál na okraji sálu v obyčejné zelené mikině, mezi stoly prostřenými stříbrem a bílými růžemi, a cítil na sobě pohledy všech. Nikdo ho tam nečekal. Nikdo ho tam nechtěl.
Ale on nehledal ve tvářích hostů. Hledal jen jednu ženu — tu se světlými vlasy, co seděla sama u stolu v koutě, daleko od hlavního dění, jako by ji tam někdo schválně odstrčil.
Měla na sobě šeříkové šaty, ušité na míru, drahé jak celý jeho měsíční plat, ale v obličeji měla prázdno. Vedle ní seděl starší muž, pan Dvořáček, ředitel lázeňského komplexu, s panovačným výrazem — bavil se s hosty, přitom ale koutkem oka hlídal, aby se k ní nikdo nepřiblížil.
Tomáš došel ke stolu. Dvořáček přerušil rozhovor a postavil se mu do cesty.
„Tady nemáš co dělat. Zmiz, než zavolám ochranku," řekl stroze.
„Potřebuju jen minutu," odpověděl Tomáš, v hlase mu zněla naděje i obava zároveň.
Dvořáček po něm sáhl, chtěl ho odstrčit, ale Tomáš uhnul stranou — tak, aby ho ta žena uviděla. A uviděla. Zvedla hlavu, sklenka vína jí zůstala trčet v ruce na půl cesty ke rtům. Z lhostejnosti v jejích rysech se najednou vynořilo ohromení, prsty jí ztuhly na stopce skleničky.
Tomáš natáhl ruku, dlaní nahoru, jako by jí dával všechno, co má.
Dvořáček se znovu pohnul, chtěl ho vyvést ze sálu — ale ona ho zastavila jediným gestem. Vstala tak prudce, že se jí židle zapotácela, a její ruka, plná prstenů, se natáhla k jeho dlani.
Když se jejich dlaně setkaly, přitiskla si jeho ruku ke rtům, pak k vlastní tváři, jako by si ověřovala, že je skutečná a teplá. Otevřela oči a řekla nahlas, tak, že to slyšel celý sál:
„Synu…"
V sále ustaly rozhovory u sousedních stolů, číšník s podnosem plným sklenic zůstal stát v půli kroku. Dvořáček strnul, ruku pořád nataženou, jako by nevěděl, kam s ní teď.
„Mami," vydechl Tomáš a chytil se okraje stolu, aby neklesl na kolena.
Jmenovala se Jana Bartošová. Bylo jí tehdy osmatřicet, když se za rok po rozvodu a vážné dopravní nehodě — při níž si zlomila pánev a půl roku ji čekala rehabilitace — znovu vdala za Václava Dvořáčka. Tomáš měl tehdy třináct a byl dočasně v dětském domově v Kroměříži, protože Jana se o něj po nehodě nemohla starat a bývalý manžel o syna nestál. Dvořáček slíbil, že si chlapce po svatbě vezmou domů. Místo toho za rok přinesl Janě, ještě napůl upoutané na vozík a závislé na prášcích proti bolesti, zprávu s razítkem kroměřížské policie: při požáru ubytovny domova chlapec zahynul. O rok později, v jeho čtrnácti, se Tomáš dětskému domovu ztratil ze spisů úplně — Dvořáček měl v tu dobu v lázeňském komplexu styky až na krajský úřad a zařídil, že se po chlapci přestalo oficiálně pátrat. Papíry o požáru byly zfalšované. Chtěl mít Janu bez závazků, bez dědice, se kterým by se musel dělit o podíl v penzionu po jejích rodičích.
„To není možné," řekl Dvořáček, hlas mu přeskočil. „Ten kluk je podvodník, nějaký vyděrač z internetu. Jano, pojď, promluvíme si o samotě, zavolám panu Novotnému z ochranky—"
„Stůj," řekla Jana a poprvé za jedenáct let v jejím hlase nebyla prosba, byl tam rozkaz.
Tomáš sáhl do kapsy mikiny a vytáhl zalaminovanou fotografii — jeho a matku na horách u Rožnova, on jako čtrnáctiletý kluk v červeném tričku, ona s copem, který teď už dávno nenosila. Na zadní straně bylo napsáno jejím rukopisem: „Tomášek, 14 let, červenec 2015."
Jana si fotku vzala roztřesenýma rukama a přitiskla si ji k hrudi.
„Tahle fotka — tys ji měl u sebe celou tu dobu v domově?"
„Schovával jsem ji pod matrací," řekl Tomáš tiše. „V sedmnácti jsem z domova utekl, protože jsem se dozvěděl, že mě chtějí přemístit jinam a já už jsem nechtěl čekat na nikoho. Pracoval jsem na stavbě v Brně, pak jako skladník v Olomouci, dával dohromady peníze a hledal vás na Facebooku pod rodným příjmením. Minulý týden mi jedna bývalá vychovatelka z domova, paní Hrubá, napsala zprávu — poznala vás na fotce ze svatebního inzerátu v Lázeňských listech."
Dvořáček o krok ustoupil, pak se vzpamatoval a výraz mu ztvrdl.
„Dobře. Tak jsi ho našel. Co chceš, peníze? Můžeme se domluvit, bez scén, beze svědků—" ztišil hlas, naklonil se blíž k Tomášovi, jako by to mohl vyřešit mezi čtyřma očima.
„Chci svou matku," řekl Tomáš. „To je všechno."
„Tys mi řekl, že shořel," vydechla Jana, a hlas se jí lámal hněvem, ne slzami. „Já jsem ti na ten hrob nosila květiny, Václave. Byla jsem napůl mrtvá na těch prášcích a tys mi ukázal papír s razítkem."
„Chránil jsem tě," řekl Dvořáček už tišeji, ale pořád s tím staženým, vypočítavým pohledem muže, který počítá, kolik ještě může zachránit. „Byla jsi na dně. Co by sis s klukem z dětského domova počala?"
„To rozhodnutí bylo moje," řekla Jana. „Ne tvoje."
O týden později seděla Jana v notářské kanceláři na náměstí v Luhačovicích s deskami plnými papírů. Penzion po rodičích, který Dvořáček po svatbě tiše převedl jen na sebe, měl podle posledního odhadu hodnotu 4,8 milionu korun. Dvořáček přišel s právníkem a půl hodiny se dohadovali o částce vyrovnání, kterou by si chtěl ponechat za „léta vedení a investic do provozu" — notářka mu klidně ukázala manželskou smlouvu z roku 2015, kde byl penzion jasně veden jako výlučný majetek Jany, a právník po čtení druhého odstavce zmlkl. Dvořáček ještě zkusil navrhnout, že podepíše, až dostane aspoň pět set tisíc „na nový start", ale Jana jen zavrtěla hlavou a notářka otočila poslední stranu.
Podepsal nakonec bez dalšího slova, pero mu v ruce cvakalo o desku stolu, jak mu se zpožděním ťukal podpis.
Razítko notářky dopadlo na papír s krátkým, suchým třísknutím.
Jana vzala klíče od penzionu, které jí notářka podala v obálce, a položila je na stůl před Tomáše. Zacinkaly o desku.
Dvořáček sebral aktovku, prohodil něco o odvolání k soudu a odešel z kanceláře sám; dveře za ním zaklaply o něco hlasitěji, než bylo potřeba.
Tomáš sevřel klíče v dlani, cítil, jak se mu zubatý okraj otiskuje do kůže, a napadlo ho, že tenhle penzion teď bude muset nějak vést — s matkou, ne pro ni.
