Před třemi lety mi bytová komise v Kolíně doporučila, ať se vzdám psa, protože „velký pes v malém bytě je nezodpovědnost". Seděla jsem tehdy na chodbě úřadu, v ruce papír s razítkem, a vedle mě čekal Bertík, kříženec ovčáka, kterého jsem před šesti lety vytáhla z útulku v Kutné Hoře. Paní z komise se na něj podívala přes brýle a řekla, že takový pes patří na venkov, ne do paneláku na sídlišti.
Nikomu jsem to tenkrát nevysvětlovala. Sbalila jsem papíry, poděkovala a šla domů. Bertík mě čekal u dveří, jako vždycky, a já si klekla na koberec v předsíni a objala ho, i když ještě páchl po dešti a bahně z parku. Věděla jsem, že komise se ke mně jednou vrátí – takové věci se nezapomínají, jenom odloží. A tak jsem si k té složce v šuplíku vedle sporáku začala ukládat i potvrzení o očkování, o odčervení, o všem, co dokazovalo, že se o něj starám líp, než by kdo čekal.
Po rozvodu s Radkem jsem tři měsíce nemohla v bytě sama spát. Ne že bych se bála zlodějů nebo tmy. Bála jsem se ticha, které po něm zůstalo, když si odstěhoval poslední krabici a nechal mi jen účet za elektřinu a klíče na stole. Bertíka jsme si pořídili spolu ještě předtím, a když Radek odcházel, na chvíli jsem si myslela, že si ho bude chtít vzít taky. Nechtěl. Řekl, že v novém bytě s přítelkyní na psa nemají čas.
Tu první noc sama jsem počítala praskliny ve stropě, které jsem nikdy předtím neviděla. Bertík vylezl na postel, i když mu to dovoleno nebylo, opřel se o mě celou váhou a já ho nechala. Usnula jsem asi ve tři ráno, s rukou na jeho hřbetě.
Sousedka z vedlejšího bytu mi jednou přes dveře řekla, že je nechutné nechávat zvíře spát v posteli, prý slyší, jak chrápe skrz zeď. Řekla jsem jí, ať si to myslí, jak chce. Bertík chrápe, krade deku a v zimě se cpe pod peřinu tak, že mi nezbyde místo. A já bych to nevyměnila za nic.
Před měsícem mi veterinářka na Vinohradech, paní doktorka Nováková, řekla něco, na co jsem nezapomněla. Bertíkovi je devět let, začíná mít problémy s kyčlemi, bude potřebovat dražší krmivo a možná i operaci, která přijde na nějakých pětadvacet tisíc korun. Seděla jsem v čekárně a počítala, kolik mám na spořicím účtu, a kolik by mi zbylo, kdybych tu operaci zaplatila hned, místo abych čekala, až se to zhorší a Bertík začne kulhat po schodech, které teď bere po dvou.
Ten samý večer mi zavolal Radek. Po roce a půl ticha. Chtěl vědět, jestli mu nemůžu vystavit potvrzení k dani, že po dobu manželství on platil něco na veterinu – prý to potřebuje k nějakému vyrovnání s bankou. Vůbec se nezeptal, jak se Bertíkovi vede. Řekla jsem mu, že žádné potvrzení nenajde, protože já jsem od rozchodu platila všechno sama, do posledního halíře, a že si to může ověřit u paní doktorky Novákové, pokud chce.
Zavěsila jsem a šla do kuchyně, vytáhla složku s účtenkami a v tu chvíli mi došlo, na co se Radek vlastně ptal. Nešlo mu o daně. Šlo mu o účet – ten spořicí, na společné jméno, který jsme po rozvodu nikdy nezrušili a na který jsem měsíc co měsíc posílala peníze, aniž bych si to pořádně uvědomovala. Bylo tam necelých osmnáct tisíc korun, dost na to, aby to Radkovi za jeho vyrovnání s bankou stačilo, a dost na to, aby mi to chybělo, kdybych je neměla na Bertíkovu operaci.
Celou noc jsem nad tím seděla u stolu. Ten účet patřil oběma, aspoň na papíře. Radek na něj kdysi taky posílal, ještě než jsme se rozešli, a i když to bylo dávno a málo, nebyla jsem si jistá, jestli mám právo vzít si všechno jen proto, že poslední rok a půl jsem tam posílala já sama. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo poctivější se s ním rozdělit, jestli mi na to vůbec zbude odvaha zavolat do banky a říct, že chci účet zrušit. Nakonec jsem si vzpomněla, jak se ani jednou nezeptal, jestli je Bertík ještě naživu.
Ráno jsem zavolala do banky. Paní na přepážce mi řekla, že bez podpisu obou majitelů účtu to nepůjde jen tak jednoduše, že si to musí ověřit, a nechala mě čekat na lince skoro dvacet minut, během kterých jsem si byla jistá, že mi řeknou ne. Nakonec mi ale sdělila, že jelikož jsem jediná, kdo účet posledních osmnáct měsíců aktivně vedl a dokládala jsem platby vlastním rodným číslem, mohu si peníze převést a účet zrušit. Udělala jsem to hned, než jsem si to mohla rozmyslet. Necelých osmnáct tisíc korun jsem převedla na svůj účet a založila nový, jen na Bertíkovu operaci.
Radek se ozval znovu za tři dny, naštvaný, že mu banka nedovolí vybrat peníze bez mého podpisu. Křičel do telefonu, že si najde právníka, že si to nenechá líbit, že ten účet je pořád napůl jeho. Řekla jsem mu, ať si toho právníka klidně najde, ale že mu doporučím, aby se nejdřív podíval na výpisy za posledních osmnáct měsíců a zjistil, kdo je tam jediné jméno, které platí. Bylo ticho, delší, než jsem čekala, a pak zavěsil, aniž by řekl slovo.
Bertík ležel na koberci vedle mě, hlavu opřenou o packy. Sedla jsem si k němu na zem, i když jsem měla sukni z práce a věděla jsem, že si na ni nachytám chlupy. Položila jsem mu ruku na krk a on si povzdechl tím dlouhým, spokojeným povzdechem, který dělá jen večer, když ví, že už nikam nejdeme.
Bytová komise se od té doby neozvala, ale papíry v šuplíku vedle sporáku pořád rostou – účtenky z veteriny, teď i doklad o zaplacené operaci, kdyby si mě někdy znovu předvolali a chtěli slyšet, jestli si takového psa zasloužím. Tentokrát bych jim na stůl položila celou složku a nemusela bych říct jediné slovo.
Za dva týdny má Bertík operaci u doktorky Novákové. Peníze na ni už na účtu leží, a poprvé za dlouhou dobu mi nikdo nemusí radit, co si zaslouží a co ne moje vlastní postel.
