Eliška Dvořáková si v pondělí ráno nevšimla, co se stane. Vyšla na podestu s miskou granulí a hned za rohem seděl rudý kocour sousedky z třetího patra, přikrčený u dveří bytu číslo 14. Netoulal se, nemňoukal o žrádlo. Seděl, jako by hlídal.
— Bertíku, pojď domů, — zavolala tiše, ale kocour se ani nehnul.
Bertík patřil paní Hanušové, ale poslední dva roky si ho vlastně "půjčovala" celá chodba — po operaci kyčle totiž paní Hanušová nemohla ven, a tak se o kocoura starali všichni po řadě. Eliška ho před třemi lety vytáhla zpod auta na parkovišti u Mendlova náměstí, s ulomeným ouškem a napůl slepým okem. Byl prosinec, mrzlo, ona spěchala domů s taškami od řezníka a chtěla jít dál — k čemu by to bylo, cizí kočka pod cizím autem. Ale dřepla si, zabalila ho do šátku a nesla celou cestu v náručí, i když jí drápy protrhly rukáv. Veterinář tenkrát řekl, že oko se nezahojí úplně, ale kocour bude žít. Žil. A teď seděl u cizích dveří a díval se na klíčovou dírku, jako by čekal, že se sama otevře.
Za dveřmi bytu číslo 14 žil Bohumil Kadlec, muž po sedmdesátce, vdovec, bývalý řidič tramvaje. Eliška ho znala jen z chodby — pozdrav, kývnutí, nic víc. Věděla, že má syna někde v Olomouci, že chodí pro noviny každé ráno k trafice na rohu, že má ráda pivo značky Starobrno a sleduje fotbal.
Ten den k trafice nešel.
Eliška to zjistila až večer, když vycházela se smetím a kocour byl na stejném místě — teď už ležel, s nohama podél těla, čumák přitisknutý ke spáře pod dveřmi.
— Co tu děláš už tak dlouho? — Dotkla se jeho srsti. Teplá, ale naježená, jako by celou noc protáhl na průvanu.
Druhý den ráno kocour vyl. Ne mňoukal — vyl, táhle, jako pes. Eliška vyběhla v županu na podestu. Bertík seděl u dveří pana Kadlece a drápal práh, systematicky, se zoufalou pravidelností.
Zazvonila. Ticho. Ještě jednou. Zabušila kotníky prstů.
— Pane Kadlec, jste doma?
Kocour přestal vyt a upřel na ni oči — ten napůl slepý, napůl zdravý pohled, který ji konečně přinutil domyslet, co se tu děje.
Eliška vyběhla patro níž, k Haně Vrbové, předsedkyni domovního výboru, která znala telefonní čísla na všechny v domě, i na ty, kdo se odstěhovali před deseti lety.
— Haničko, máte číslo na syna pana Kadlece?
— Mám, co se stalo?
— Nevím přesně. Moje kočka — teda Bertík — už tři dny sedí u jeho dveří a nehne se. A dnes začal vyt.
Hana Vrbová zamhouřila oči. — Pana Kadlece jsem neviděla snad pět dní. Myslela jsem, že odjel za synem, ale vždycky mi dá echo, ať mu vybírám schránku.
Vytočila číslo, dala hlasitý odposlech.
— Haló, Davide? Tady Vrbová, sousedka vašeho táty. Je u vás?
— Ne, co se děje?
— Kdy jste s ním mluvil posledně?
— Asi před pěti dny. Volám mu, nebere to. Myslel jsem, že má vybitý mobil nebo ho nezapnul. Chtěl jsem přijet o víkendu.
— Davide, přijeďte raději hned. Něco není v pořádku.
— Proč myslíte?
— Kočka ze sousedství už tři dny vyje u jeho dveří.
— Jedu.
David Kadlec dorazil z Olomouce za necelé dvě hodiny — rychleji, než měl ve zvyku, a bledý jako stěna. Vyběhl po schodech bez zastávky.
— Kde?
Bertík ležel stočený přesně před dveřmi. Když zaslechl kroky, zvedl hlavu a žalostně zamňoukal.
— Tati! — David zabušil pěstí. — Tati, otevři!
Nic.
— Budeme muset vylomit zámek, — řekla Hana Vrbová.
— Volám policii, — David už vytáčel číslo. — A sanitku.
Hlídka přijela za čtvrt hodiny. Mladý policista vypáčil zámek páčidlem. Ze dveří se vyvalil zatuchlý vzduch.
— Zůstaňte tady, — nařídil a vešel. Po minutě vystrčil hlavu. — Rychlou sanitku, okamžitě.
David vletěl dovnitř. Bohumil Kadlec ležel v obývacím pokoji mezi gaučem a konferenčním stolkem. Obličej pokřivený, rty namodralé, dech sotva slyšitelný.
— Tati. — David klesl na kolena, sáhl po jeho ruce.
— Nedotýkejte se ho, — zarazil policista. — Hned tu budou záchranáři.
Bertík se protáhl otevřenými dveřmi, přistoupil k Bohumilovi, očichal mu dlaň. Sedl si k němu a za celou dobu poprvé ztichl.
Sanitka dojela za sedm minut. Lékař, muž kolem padesátky s unaveným obličejem, rychle zkontroloval tep, posvítil do očí.
— Cévní mozková příhoda. Stará, tak tři, možná čtyři dny. Že přežil, to je zázrak.
— On… — David nemohl domluvit.
— Uděláme, co se dá. Dobře, že jste ho našli. Ještě den a bylo by pozdě.
Bohumila odvezli do Fakultní nemocnice. David zůstal sbírat věci — doklady, žiletku, pantofle. Ruce se mu třásly.
Eliška přistoupila k němu na chodbě.
— Lékaři jsou zkušení. Zvládnou to.
— Kdyby nebylo té vaší kočky… — David zmačkal v rukou košili. — Volal jsem mu každý den. Nebral to. Myslel jsem, že má vybitý telefon. Chtěl jsem přijet o víkendu. Bylo by pozdě.
Bertík seděl na prahu a myl se, jako by se nic nestalo.
Bohumil Kadlec přežil. Příhoda byla těžká, levá strana těla dlouho nefungovala, mluvil obtížně. Po dvou měsících v nemocnici a rehabilitačním ústavu v Chotěboři ho propustili. Za další měsíc už sám docházel do kuchyně.
Když se vrátil domů, první, o co poprosil Elišku, bylo přivést Bertíka.
— Chci ho vidět, — vypravil ze sebe s námahou.
Přinesla kocoura druhý den. Bohumil seděl v křesle pod dekou. Uviděl rudou kočku a usmál se — pokřiveně, jednou stranou obličeje.
— Pojď sem.
Bertík skočil, přišel, očichal mu dlaň a vyskočil na kolena. Bohumil ho pohladil zdravou rukou.
— Děkuju, — zašeptal.
Kocour zapředl a stočil se pohodlněji.
Od té doby chodil Bertík k panu Kadlecovi pravidelně. Eliška proti tomu nic neměla — viděla, že sousedovi to pomáhá. Mluvil s kocourem, ten poslouchal, stočený na kolenou.
David nakonec otci koupil nový zámek a bezpečnostní dveře s panoramatickým kukátkem — na vlastní náklady, šestnáct tisíc korun z vlastní kapsy, aby se dovnitř dalo nahlédnout, aniž by se musel zvedat z křesla. A na krk Bertíkovi pověsili nový obojek s přívěškem, na kterém je vyryto telefonní číslo celé chodby a číslo bytu 14 — pro případ, že by hlídal zase.
Bohumil ho k sobě přitáhl, zkontroloval přívěšek zdravou rukou a kocour se stočil na jeho kolenou, jako by tam patřil odjakživa.
