Do sálu vešla žena, které muselo být přes osmdesát, v obyčejném plášti a s hůlkou, kterou si hned opřela o zeď.
Šum proběhl sálem hned, jak se za ní zavřely dveře.
Někdo se uchechtl.
Jiná dívka na druhé straně baru si odfrkla a odvrátila se zpátky ke cvičení.
A pak se ozval hlas od klavíru, kde seděla korepetitorka Zdeňka: „Paní, tohle je zkouška, ne vycházka. Hodina skončí za hodinu, počkejte prosím venku.“
Kateřina Dvořáková — tak se ta žena jmenovala, jak se později ukázalo z karty, kterou nosila v kapse pláště — se ale nepohnula ani o krok.
Studio patřilo k nejnáročnějším v Praze. Na Vinohradech, v budově bývalé tiskárny, kterou před lety přestavěli na zrcadlové sály s naleštěnou parketovou podlahou. Scházely se tu dívky, které snily o angažmá v Národním divadle, i kluci, co se připravovali na mezinárodní soutěže ve Vídni a Mnichově. Vedl to všechno šestatřicetiletý choreograf Marek Holub — muž, který si za pár let vybudoval pověst člověka bez slitování k vlastním chybám i cizím.
Ten den zkoušel s nejlepší skupinou variaci na hudbu Čajkovského. Dcera jedné z bývalých primabalerín Národního divadla, mladá Tereza, stála u tyče a čekala na jeho pokyn.
„Nohu výš. Záda rovně. Udrž tu rovnováhu. A znovu od začátku.“
Hlas měl Marek ostrý, bez náznaku únavy, přestože zkouška trvala už druhou hodinu.
Právě v tu chvíli se otevřely dveře a vešla ta stará paní.
Nikdo nevěděl, co s ní. Jedna z asistentek, mladá Petra, k ní vykročila s úmyslem ji vyvést ven — a Marek se otočil, podrážděný tím přerušením.
„Promiňte, tohle je uzavřená zkouška. Veřejnost má přístup jen na dny otevřených dveří.“
„Vím,“ odpověděla žena klidně. „Nejsem tu na zkoušku se dívat. Přišla jsem kvůli tomu sálu.“
Smích. Někdo si odfrkl, ozvalo se pár tichých poznámek od tyče — něco jako „asi si spletla patro, tohle není domov důchodců“.
Marek zvedl ruku, aby skupinu utišil, ale tvářil se netrpělivě. „Paní, nerozumím. O jaký sál jde?“
„O tenhle,“ řekla a poklepala hůlkou o parkety. „Před padesáti devíti lety jsem tu tancovala Odettu. Tahle podlaha je ta samá — jen je teď jinak nalakovaná.“
V sále se rozhostilo ticho jiného druhu. Ne posměšné, ale zmatené.
Petra se ohlédla na Marka, nevěděla, jestli má pokračovat ven, nebo nechat ženu stát.
Kateřina pokračovala, hlasem, co se ani nezachvěl: „Jmenuji se Kateřina Dvořáková. Tancovala jsem v Národním divadle od roku 1962 do roku 1978. Pak jsem si zlomila kotník na zájezdu v Drážďanech a kariéra skončila. Od té doby jsem sem nevkročila.“
Jméno někomu znělo povědomě — jedna ze starších instruktorek vzadu, paní Blažková, co učila gymnastickou přípravu, zbledla a řekla potichu: „To je ona. Dvořáková. Mám doma její fotku z archivu, visela léta ve foyer, než ho přestavěli.“
Marek se zamračil, ještě ne přesvědčený. Jeho životem bylo řemeslo, ne nostalgie. „To je hezké, paní Dvořáková. Ale máme rozdělanou zkoušku a čas se neopakuje.“
„Vím to líp než vy,“ odpověděla. „Proto jsem přišla dnes, a ne příští týden. Smím vám něco ukázat? Pět minut. Jestli se vám to nebude líbit, odejdu a víckrát mě tu neuvidíte.“
Ticho se natáhlo. Nakonec Marek kývl — spíš z netrpělivosti než z ochoty.
Kateřina odložila hůlku o zeď, sundala plášť a zůstala v jednoduchých černých kalhotách a tenkém svetru. Z kapsy pláště jí ještě vypadla malá plastová lahvička masti na artritidu a kutálela se po parketách, než se zastavila u tyče. Nikdo si ji nevšiml — Kateřina už zvedala ruce do pozice a prsty samy našly tvar, který znaly desítky let.
Požádala Zdeňku o pár taktů z Labutího jezera — tu část, kde Odetta poprvé vchází na scénu.
Hudba se rozezněla.
A ta žena, co o chvíli dřív stěží našla rovnováhu s hůlkou, se pohnula tak, že se celý sál zarazil.
Nebyly to skoky ani piruety — na to už tělo nemělo sílu. Ale ruce, náklon hlavy, způsob, jak dýchala do každého gesta — v tom bylo víc tance, než kolik ho za celou hodinu předvedla celá skupina dohromady. Tereza u tyče zapomněla dýchat. Petra si zakryla ústa rukou. I Zdeňka u klavíru hrála pomaleji, jako by nechtěla, aby to skončilo.
Marek stál bez pohybu, s rukama zkříženýma na hrudi. Neřekl ani slovo.
Když hudba dozněla, Kateřina se zastavila a zhluboka vydechla.
Marek k ní přistoupil. Zblízka vypadala menší, křehčí — ale oči měla jasné.
„Proč jste sem dnes přišla, paní Dvořáková? Po tolika letech?“
„Protože mi kardiolog minulý čtvrtek řekl, že mám vadu na srdeční chlopni, co se už neopraví,“ odpověděla bez dramatu, věcně, jak se oznamuje počasí. „A protože jsem si přečetla v Deníku, že tahle budova se má v lednu prodat developerovi za nějakých sto deset milionů. Chtěla jsem naposledy stát na té podlaze, než ji rozbijí na byty.“
Marek mlčel. Pak udělal něco, co od něj nikdo nečekal — otočil se k celé skupině a řekl: „Dnešní zkoušku ukončujeme. Běžte domů.“
Pak se obrátil zpátky k Dvořákové. „Paní Kateřino. Mám k vám prosbu. Nechtěla byste tu zůstat jako konzultantka? Ne na plný úvazek — jednou týdně, ve středu. Tři sta korun za hodinu, víc si teď nemůžu dovolit.“
Kateřina se dlouho dívala na sál, na zrcadla, na mladé tváře kolem sebe.
„Pod jednou podmínkou,“ řekla. „Že mi slíbíte, že tahle budova nepůjde developerovi. Napište mi to na papír, podepište a dejte mi kopii. Já osobně zajdu na stavební úřad na Praze 2 a zjistím, jestli je to vůbec pravda, co psali v novinách.“
Marek souhlasil hned, bez váhání.
O tři týdny později Kateřina skutečně stála na stavebním úřadě s papírem, který jí Marek podepsal, a s výpisem z katastru, co si sama vyžádala. Úřednice za přepážkou, mladá žena se jménem na visačce Součková, jí nejdřív tvrdila, že parcela číslo 2847/3 je vedená jako „v jednání o převodu“ — než si uvědomila, že čte špatný list, a ten správný ukazoval budovu o dvě ulice dál, kterou novinář ve zprávě spletl s tiskárnou na Vinohradech.
Kateřina si papír s potvrzením složila a strčila do kapsy pláště, ke lahvičce s mastí.
Teď je středa, čtvrt na devět ráno, půl hodiny před hodinou. Sál je prázdný, jen Tereza stojí u tyče a čeká.
Kateřina vchází, opírá hůlku o zeď stejným gestem jako tenkrát a říká: „Dej ruku sem, pod žebra. Ne na záda. Dech jde odsud, ne odtamtud.“
Tereza položí dlaň, kam jí ukázala.
„Teď to cítíš?“
„Cítím.“
„Tak znova. A tentokrát to nedýchej pro mě. Dýchej to pro tu holku, co bude jednou stát tady, až tu nebudu.“
Parkety pod nimi lehce vrznou, jak se obě přesunou do pozice, a venku za oknem odbíjí kostelní hodiny tři čtvrtě na devět.
