– Moře se ruší. Máma přijede, – Tomáš ani neodložil telefon, když to řekl. Stála jsem uprostřed chodby s novým slunečníkem – ještě s visačkou, koupila jsem ho včera v Baumaxu na výprodeji.
– Jak se ruší? Máme autobus z Brna do Chorvatska za tři dny. Zaplacené, záloha třicet dva tisíc korun, Tome. Nevratná.
Sedl si na opěrku křesla. Vždycky si tak sedal, když se rozhovor stáčel nesprávným směrem.
– A co mám dělat? Už si koupila lístek na vlak. Bude tu v úterý.
Devět let jsme manželé. A devět let jsem neviděla moře, jen na pozadí telefonu. První rok – líbánky v Chorvatsku, dva dny, protože Jiřina volala, že se jí zamotala hlava. Vrátili jsme se. Zamotaná hlava byla nakonec obyčejná věc – zapomněla si vzít tlak, já jsem zdravotní sestra, takové historky slyším denně na ambulanci.
Od té doby to bylo pokaždé stejné. Potřetí za devět let se Jiřina objevila přesně ve chvíli, kdy jsme kupovali lístky.
– Tome, – sedla jsem si k němu a snažila se mluvit klidně. – Na tenhle výlet jsem šetřila půl roku. Brala jsem přesčasy v nemocnici. Noční.
– Vidím, – díval se do telefonu. – Ale máma je sama. Je jí sedmdesát dva.
Věděla jsem, že Jiřina žije v Olomouci, ve vlastním bytě 2+1, se sousedkou, která k ní chodí každý den. Věděla jsem, že si sama tahá tašky z trhu, sama si dělá zelí na zimu – patnáct sklenic. A že každý její „příjezd" začínal telefonátem synovi: „Tomíku, stýská se mi." Týden se protáhl na dva, třikrát na celý měsíc.
– Jeď sám, vyzvedni mámu, – řekla jsem. – Já pojedu se Zuzkou.
– Bez manžela? – vstal, jako bych navrhla něco nehorázného. – Ne. Jsme rodina. Buď spolu, nebo nikam.
A vzdala jsem to. Počtvrté.
Jiřina u nás bydlela dva týdny. Za dva dny přeskládala celou kuchyň, řekla, že moje závěsy jsou „hadry do ordinace", ne do bytu. Bílou organtýnu si přivezla s sebou. Mlčky jsem ji sundala, pověsila svoje – lněné, barvy sušeného obilí, vybírala jsem dva měsíce, aby ladily s gaučem. Zavolala synovi přímo z předsíně: „Tvoje žena si mě neváží."
Tomáš přišel z práce dřív. Dveře bouchly, až Zuzka ve svém pokoji sebou trhla.
– Co sis to dovolila?
– Pověsila jsem svoje závěsy. Tohle je můj dům.
– Náš! Ale rozhoduje tu vždycky nějak tvoje máma, – řekla jsem.
Neodpověděl. Šel k ní do pokoje.
Večer přišla Zuzka do kuchyně s učebnicí v ruce.
– Mami, on jí vždycky volá sám. Před výletama. Slyšela jsem to přes zeď.
Otevřela jsem si poznámky v telefonu a spočítala to. Líbánky – třicet osm tisíc. Bulharsko, před dvěma lety – devadesát jeden tisíc. Beskydy, loni na jaře – dvacet devět. Chorvatsko tentokrát – třicet dva. Celkem – skoro sto devadesát tisíc korun za devět let. Všechno propadlé. A Tomáš za tu dobu dvakrát vzal matku do Luhačovic ze společných peněz.
Za měsíc se Jiřina objevila znovu – bez ohlášení, s taškou a sklenicí nakládaných hub. „Tomáš říkal, že jsi doma sama." Ke mně na čaj zrovna přišla Petra z práce, sedely jsme v kuchyni s vínem a sýrem.
– Paní Jiřino, a vy jezdíte na dovolenou? – zeptala se Petra ze zvědavosti.
– No jistě! Luhačovice, lázně, hory. A tahle Zuzčina máma nikam nejede. Mladá, zdravá, a jen tak sedí. Sama je vinná.
– Protože pokaždé, když si koupíme lístky, přijedete vy, – řekla jsem klidně. – Čtyřikrát za devět let. Sto devadesát tisíc korun nevratných výdajů. Spočítala jsem si to.
Zarazila se s hrníčkem napůl cesty k ústům. Za dvacet minut přiletěl Tomáš.
– Proč matku ponižuješ před cizími lidmi?
– Řekla jsem čísla, ne urážky.
– Omluv se, – řekl.
– Ne, – sundala jsem si brýle a otřela je o rukáv svetru. – Nebudu.
Vzal bundu a odjel k matce na tři dny. Vrátil se bez omluvy, prostě si sedl k večeři. Potom začal trestat mlčením – stručně, přes Zuzku: „Zeptej se mámy, kde je moje košile." Já jsem taky začala jednat mlčky: otevřela jsem si samostatný účet v Air Bank, o kterém nevěděl, a každý měsíc tam převáděla šest tisíc ze svého platu.
Za rok se naspořilo dost. V dubnu jsem koupila dva lístky na autobus do Chorvatska, vratné, a zarezervovala ubytování na Bookingu na devět nocí. Řekla jsem Tomášovi – jedeme tentokrát spolu, v červnu, mám všechno zařízené. Byl překvapený, ale souhlasil.
Čtyři dny před výletem si sedl ke stolu, položil telefon displejem dolů – to gesto jsem už znala.
– Máma jede. Pozítří.
– Zavolal jsi jí a řekl o našich plánech?
Odvrátil oči. Ano. Zavolal sám.
– Je jí sedmdesát tři.
– Sedmdesát dva, – opravila jsem ho. – A moře nikam neuteče, viď?
Přesně tohle řekl. Přikývla jsem, odešla do kuchyně a zavolala do cestovky – potvrdila jsem, že jedeme jen já s dcerou.
Ráno, den před odjezdem, jsem sbalila dva kufry. Dala jsem tam Zuzčin pas, cestovní pojištění, vytištěnou rezervaci. Napsala jsem vzkaz na papír z bloku a nechala ho na stole u Tomášova hrnku: „Jedeme se Zuzkou. Vrátíme se za deset dní. Vyzvedni mámu. Potřebujeme tuhle dovolenou. Jana."
Zuzka si mlčky vložila do batohu plavky a knížku. Ve dveřích se zeptala:
– Mami, a táta se bude zlobit?
– Bude.
– A co?
– A nic.
V autobuse jsem vypnula telefon na hodinu. Když jsem ho zapnula – dvanáct zmeškaných od Tomáše a tři zprávy od Jiřiny: „Co si to dovoluješ", „Vrať mi dítě", „Tohle si tak nenechám." Schovala jsem telefon do tašky. Za oknem ubíhala pole kukuřice, pak smrky, potom – sůl ve vzduchu, kterou cítíš kilometr před mořem.
Moře bylo teplé a klidné, jak slibovala předpověď. Devět nocí jsme bydlely v pokoji s balkonem, jedly langoše na promenádě, Zuzka si poprvé v životě namazala mě sama opalovacím krémem, soustředěně, jako sestřička pacienta.
Když jsme se vrátily, v lednici stály sklenice hub od Jiřiny. Vzkaz ještě ležel na stole – Tomáš ho neodklonil. Sám seděl v pokoji, podíval se na nás a mlčky odešel do ložnice, zavřel dveře.
Od té doby spí na rozkládacím křesle v obýváku. Mluví se mnou přes Zuzku. Jiřina volá každý večer a přes zeď je slyšet: „Synku, ona si tě neváží."
Podala jsem žádost o převod hypotéky na své jméno – s Tomášem jsme ji brali společně na byt, splaceno bylo devadesát dva procent, zbývalo osm. V notářské kanceláři na Václavském náměstí jsem položila na stůl list vlastnictví, potvrzení o příjmu a žádost o rozdělení podílu: teď je polovina bytu zapsaná na Zuzku, aby nečekala, až někdo za mě rozhodne, komu co připadne. Složku s dokumenty jsem postavila na horní polici skříně, tam, kde dřív ležela Jiřinina organtýna.
Tomáš se o tom dozvěděl z dopisu od notářky, který přišel na e-mail společný pro platby za bydlení. Přečetl si to mlčky, poprvé po měsíci položil telefon displejem nahoru.
– Ty jsi to udělala vážně bez mě?
– Vážně, – řekla jsem. – Stejně jako jsi ty vždycky dělal bez mě, když jsi volal matce.
Víc neřekl. A já jsem začala balit kufr na příští léto – už teď, v říjnu, aby nikdo nemohl nikomu volat.
