V kuchyni to vonělo bukovým dřevem a dušenou rebarborou a Marie Novotná měla rádio tiché, naladěné na předpověď počasí z Pardubic, i když dobře věděla, co uslyší. Zase vedro. Déšť nejdřív ve čtvrtek. To rádio měla jedenáct let, od té doby, co ho manžel Václav přinesl z elektra v městečku, a stále otáčela knoflíkem přesně tak, jak to dělával on, o půl dílku za statickým šumem.
„Kolikrát ti to mám říkat, Lucko," řekla, aniž vzhlédla od šunky, kterou krájela na obložené chleby, „nechoď sama za lesní cestu."
Dcera seděla u stolu a loupala etiketu ze zavařovací sklenice, nedívajíc se jí do očí. Lucce bylo třiadvacet, vysoká jako tatínkova rodina, se stejnými zrzavými vlasy, které se při dešti kroutily. Tři dny v týdnu stála u pokladny v Albertu v Chrudimi a zbytek času dělala přesně to, co jí matka právě zakázala.
„Nebyla jsem sama, mami. Byla se mnou Denisa."
„Denisa." Marie odložila nůž. „Denisa by nenašla ani vlastní boty. Ale o to teď nejde a ty to víš."
Venku jednou zaštěkal pes – starý Rek, už napůl slepý, přivázaný u verandy, protože začal honit auta na silnici. Lucka pohlédla ke dveřím se sítí, jako by byla ráda za vyrušení, ale Marie ještě neskončila.
„Jsou tam věci za tím kopcem, kam nikdo třicet let nevedl cestu. Nevíš, co tam je."
„Jsou to borůvky, mami. Nic víc."
Lucka totiž přinesla domů dva plastové kelímky plné borůvek, těch dobrých lesních, co rostou nízko u Medvědí hory, a Marie se při tom pohledu rozněžnila, jak to vždycky dělala, protože dcera měla přesně ten odzbrojující úsměv, jaký míval Václav – takový, při kterém se hádka zdála zbytečná ještě dřív, než vůbec stihla doopravdy začít.
Marie Novotná pohřbila z téhle rodiny dva muže. Manžela Václava uložila do země letos v říjnu to bude jedenáct let – infarkt v papírně v Chrudimi, který ho skolil mezi rampou a autem tak rychle, že mistr říkal, ani nestihl upustit krabičku s obědem. A dřív – mnohem dřív, v roce 1989 – se jí utopil starší syn Pavel ve Chrudimce při jarním tání, devatenáct let mu bylo, doma na dovolence ještě před nástupem k druhé službě. Celé tělo se nikdy nenašlo. V obřadní síni stála zavřená rakev a na ní fotka, Pavel v uniformě, se zaťatou čelistí, jako by už tenkrát tušil.
Lidé v Medvědí Hoře ještě dlouho mluvili o tom roce – z roku osmdesát devět do devadesátého – kdy se z Marie, zlomené ženy, stalo něco, o čem si farní babičky od svaté Anny šeptaly za dlaní. Přibrala, povídaly si. Tváře se jí zakulatily. Stará Hendrichová vykládala každému, kdo chtěl slyšet, že vdova takhle nekvete, pokud se jí něco nestalo, a všichni přece věděli, že Marie od Václavova pohřbu na žádného muže ani nemrkla.
Nikdo nikdy neviděl, kdo to byl. Žádné auto na dvoře, žádné světlo v okně po deváté. Marie chodila každou neděli na mši, měla naškrobené kuchyňské závěsy a prádlo věšela v rovných řadách, a když se jí v prosinci narodila Lucka, červená v obličeji a ječící, Marie ji vzala do náruče, jako by na přesně tohle miminko čekala celý život. Pomluvy časem vyschly, jak to pomluvy dělávají, když nemají čím se živit. Marie o tom nikdy nepromluvila, tehdy ani potom. Nad krbovou římsou, vedle svatební fotky, visel Pavlův portrét v uniformě – a některé noci Marie odpřisáhla, že mluví s oběma, s Václavem i s Pavlem, přímo tam v prázdném obýváku, a oni jí po svém odpovídali.
„Slib mi," řekla Marie teď a utřela si ruce do zástěry, „že nepůjdeš za lesní cestu."
Lucka slíbila. Vždycky slibovala.
O týden později, v úterý, které začalo zlaté a bezvětrné – rosa těžká na trávě, ani vánek – zmizely Lucka s Denisou ještě než stihly umyt nádobí. Marie našla lístek pod cukřenkou o hodinu později. *Vrátím se na večeři. Mám tě ráda.* Stála u kredence a dvakrát si ho přečetla, pak šla a okopávala zahradu, až jí zabolela záda, protože to bylo jediné, co kdy proti téhle konkrétní úzkosti zabíralo.
Dopoledne se vleklo. Nakrmila kůry, vyčistila prkna na verandě, odjela devět kilometrů do Chrudimi a zpátky, jen aby měla co dělat s rukama na volantu. V poledne se vedro vyhouplo tak vysoko, že asfalt před domem začal měknout a lepit se, a tehdy zaslechla vrzání branky.
Lucka vběhla dovnitř, jeden popruh montérek roztržený úplně od ramene, paže rozedraná od zápěstí k lokti, jehličí zapletené ve vlasech vyvázlých z copu. Denisa se belhala za ní, šedá v obličeji, beze slova.
„Mami." Luckin hlas se zlomil napůl. „Byl tam medvěd."
Marii se podlomila kolena. Posadila se těžce na schůdek verandy, rukojeť motyky ještě v ruce.
„Velký jako auto, mami, přísahám, vyřítil se přímo z houští u staré paseky. Utíkaly jsme, zakopla jsem o kořen a byl přímo nade mnou, čuchala jsem ho—"
„Jak," vypravila ze sebe Marie, „jak jste proboha—"
„Jeden muž." Denisa promluvila konečně, hlasem tenkým. „Vynořil se odnikud. Velký chlapík, takový zbitý na pohled, vlasy po plecích, oblečení, jako by v něm žil celý rok. Ani zbraň neměl. Jen popadl suchou větev a vrhl se přímo na toho medvěda, křičel jako divoch."
„Došel s nama až k lesní cestě," řekla Lucka. „Dál už nechtěl. Postavil se na okraj lesa a díval se, než jsme dorazily na dohled od domu. Mami, zeptala jsem se ho na jméno a neřekl mi ho. Ale zeptal se na moje. A když jsem řekla – Lucie – tak se mu obličej nějak zkřivil. Jako by ho něco zasáhlo."
Marie opatrně odložila motyku ke zábradlí verandy, tak jak člověk odkládá něco, co by mohlo kdykoliv vybuchnout.
„Jak vypadal," řekla. Nebyla to vlastně otázka. Byl to požadavek v hávu otázky.
„Vysoký. Šedivější, než byste čekala u – nevím, kolik mu je. Vousy až sem." Lucka si ukázala na hrudník. „Jedno oko má s bílou jizvou přímo přes obočí." Dotkla se vlastního čela, aby ukázala, kde. „Chodí s poskakováním, jako by mu nebyl v pořádku kyčel."
Stín motyky padal dlouhý a tenký přes prkna verandy. Marie už byla na nohou, už se pohybovala k autu, klíče sundané z háčku u dveří, dřív než se jí některá z dívek mohla zeptat, kam jde.
„Denisko, zlato, běž domů, řekni mámě, že jsi v pořádku. Lucko, nasedej."
„Mami, je to skoro dva kilometry po té lesní cestě, nemůžeš tam jet autem, výmoly—"
„Vím přesně, jak je to daleko." Mariin hlas zněl plochě a tiše, hlasem, který použila v den, kdy policejní auto vjelo na dvůr v roce osmdesát devět. „Chodila jsem tam dost často před sedmnácti lety."
Nechaly auto, kde cesta přešla v rozbité koleje, a zbytek šly pěšky, Marie udávala tempo, při kterém musela Lucka napolo poklusávat, aby stačila – třiadvacetiletá, a stěží dokázala udržet krok se svou jednapadesátiletou matkou. Lesní cesta se zúžila, pak se změnila na zvěřinou stezku, pak na nic – jen břízy a mladé osiky a staré spáleniště z požáru šedesátého čtvrtého roku, zarůstající křovím. Marie věděla, kam jde. Věděla to, v nějaké pohřbené komůrce sama v sobě, už sedmnáct let.
Na dně rokle, kterou už nikdo nekácel, stála bouda postavená z vyházeného plechu a smrkových kulatin, napolo zabořená do svahu, jako by tam vyrostla sama. Komín trubky se nakláněl pochoutně vzhůru, teď bez kouře. Marie se zastavila na okraji palouku, ruku přitisknutou na hruď, jako by si tím mohla přidržet vlastní srdce na místě.
Vyšel ze strany boudy s nůší naštípaného dřeva, a když ji uviděl, nechal všechny polínka vypadnout.
„Pavel."
Nebyla to otázka. Marie to vyslovila tak, jak vyslovíte slovo, které jste nosila sedmnáct let složené v kapse, omšelé a vyhlazené od ustavičného ohmatávání.
Nepřiblížil se. Stál tam s tou zničenou tváří – jizvou přes obočí, vousy, předčasně prošedivělými vlasy u muže ještě ne čtyřicetiletého – a Marie v tom všem uviděla devatenáctiletého chlapce z fotky nad krbem, toho se zaťatou čelistí, jako by tenkrát už tušil, co strašného se blíží.
„Na jaře tenkrát vylovili z řeky tělo," řekla Marie. „Nebylo to tvoje, že? Nikdy to nebylo tvoje."
„Proud mě stáhl pod naplaveninu za hranicí okresu," řekl. Hlas měl zarostlý nepoužíváním, jako panty, co je nikdo roky neolejoval. „Držel mě tak dlouho dole, že vlastně nevím, jak jsem se dostal zpátky k dechu. Když jsem se dostal – mami, nebyl jsem v hlavě v pořádku. Nevěděl jsem vlastní jméno skoro rok. Než jsem si vzpomněl, zaslechl jsem ve městečku řeči. Slyšel jsem, že jsi – " jeho oči na okamžik sklouzly k Lucii, strnule stojící u matčina ramene. „Slyšel jsem, žes našla nějakou útěchu. Myslel jsem, že mrtvý muž, co se vrátí, by ti ji jen vzal."
„Byl jsi tady celou dobu," řekla Marie. „Sedmnáct let."
„Ne celou dobu tady. Trochu jsem se potuloval. Pracoval jsem na pastvinách u Hlinska, dva zimy u dřevařské party pod jménem, co nebylo moje. Ale pořád jsem se vracel do tohohle údolí. Jako by to nešlo jinak." Pohlédl na zem. „Někdy jsem pozoroval dům. V zimě, když byly stromy holé natolik, že se dalo vidět světlo na verandě až z hřebenu. Viděl jsem tě vynášet to miminko věšet prádlo. Viděl jsem ji vyrůst dost na to, aby chodila, pak běhala, pak byla skoro dospělá."
Mariina ruka našla Lucčinu paži a přidržela se – ne aby dívku podepřela, ale sebe samu.
„Je to tvoje sestra," řekla Marie, a hlas se jí při tom slově čistě rozlomil napůl. „Ne – Pavle, sedmnáct let jsem dovolila tomuhle městečku věřit lži o mně, protože jsem nedokázala snést vysvětlit, že pravda je zvláštnější. Nikdy nebyl žádný muž. Byl jen ty, co ses vrátil jednou v noci v prosinci, dřív než jsem pochopila, co se ti stalo, nemocný a hladový a nesvůj v hlavě, a zase jsi zmizel do rána. Myslela jsem, že jsem si tě vysnila ze žalu. Říkala jsem si to devět měsíců, než se narodila Lucka a já věděla, že ne."
Komínová trubka boudy jednou zaklepala v horku, chladnoucí plech se usazoval.
„Mohl jsi přijít ke dveřím," řekla Marie. „Kterýkoliv z těch sedmnácti let, Pavle, mohl jsi vyjít na tu verandu a zaklepat."
„A říct co." Čelist se mu zatřásla, stejná zaťatá čelist jako na fotce, teď starší, zvětralá, ale přesně ten samý zarputilý tah. „Že jsem tě nechal zahrabat prázdnou bednu? Že jsem tě nechal stát u kamene s mým vyrytým jménem každé pouťové pondělí sedmnáct let, zatímco jsem seděl tady nahoře v temnotě, jedl králíky a říkal si, že přijdu dolů příští jaro, příští jaro, příští jaro?"
Lucka vykročila vpřed, zpod matčina ramene, rozedřenou paži bezmocně visící u boku.
„Zachránil jsi mi dneska život," řekla. „Nezajímá mě, jaký je rok ani co sis říkal. Nestrávíš další noc v tomhle údolí."
Podíval se na ni dlouho – hledal, myslela si Marie, Václava v jejím obličeji, nebo možná jen důvod, proč odmítnout – a pak se mu v ramenech něco uvolnilo, tak jak se konečně poddá plotový sloupek po letech mrazem rozrušovaných základů.
„Nevím, jak se posadit ke stolu na večeři," řekl. „Nevím, jak dělat skoro nic víc."
„Tak se to naučíš," řekla Marie. „Stejně jako já se musela naučit věšet prádlo s jednou prázdnou rukou, kde mi kdysi pomáhal chlapec nosit koš. Stejně jako jsem se naučila dívat se každý večer na tu fotku nad krbem a nezhroutit se."
Zdvihla upuštěné dřevo sama, náruč naštípaného smrku, a podala mu je – ne aby nosil, jen aby měl v rukách něco, tak jak podáte vystrašenému zvířeti něco známého, než ho kamkoli odvedete.
„Rek si ochraptí hlas, až tě ucítí přicházet po cestě," řekla. „Nikdy si nezvykl na cizí lidi. Ale tebe pozná. Psi si pamatují, co lidi zapomenou."
Pavel od ní vzal dřevo, pomalu, jako muž, co se znovu učí vážit si obyčejných věcí, a všichni tři se vydali zpátky dolů mezi břízami a osikami k lesní cestě, k autu, ke kuchyni, která stále voněla rebarborou a k rádiu, ještě natočenému o půl dílku za statickým šumem, čekajícímu, aby jim znovu řeklo, že zítra bude horko a déšť nejdřív ve čtvrtek.
