Ten telefon s obrazovkou dolů mi na stole prozradil víc, než celá ta jeho dvouminutová řeč. Vím to už po sedmnácti letech – otočí mobil obrazovkou dolů, a za hodinu máma stojí na nástupišti v Olomouci s taškou brambor a konzervami.
– Máma přijede, Marie, – řekl Tomáš, aniž by zvedl oči od telefonu. – Zrušil se nám moře.
Stála jsem u otevřeného kufru. V rukou jsem držela plavky s cenovkou – první nové plavky za sedm let manželství. Vlastně to bylo devět let, co jsme byli spolu, ale svatbu jsme měli před sedmi.
– Jak to, zrušil se? – položila jsem plavky zpátky na postel. – Letenky máme koupené. Nevratné. Dvacet dva tisíc korun, Tomáši.
Promnul si kořen nosu. Dělá to pořád, když rozhovor jde jinam, než chce.
– Co s tím mám dělat. Máma už má lístek na vlak. Pozítří tu bude. Nebudu jí říkat, ať se otočí.
Devět let manželství a ani jednou jsem nebyla na dovolené. Svatební cesta do Chorvatska, tři dny, pak paní Jindřiška zavolala, že má tlak. Vrátili jsme se. Tlak byl sto třicet na osmdesát – pracovní hodnota pro její věk. To vím jistě, protože jsem zdravotní sestra na interně a čísla na monitoru čtu denně.
Od té doby žádný výlet nepřežil. Pokaždé, co jsme něco naplánovali, objevila se paní Jindřiška. Tohle bylo počtvrté za devět let. Jako na zavolanou.
– Tomáši, – sedla jsem si k němu, snažila se mluvit klidně. – Na tuhle dovolenou jsme šetřili od ledna. Brala jsem přesčasy. Dvanáctky. Viděl jsi, v jakém stavu jsem se vracela.
– Vidím, – díval se stále do telefonu. – Ale máma je důležitější.
Posunula jsem si brýle. Prsty mi sklouzly – ruce suché, popraskané od dezinfekce. Dvanáct let u lůžek, kůže jako smirkový papír.
– Důležitější než co?
– Důležitější než moře, Marie. Máma je sama. Je jí sedmdesát tři, – řekl a konečně na mě zvedl oči.
Chápala jsem to i bez něj. Chápala jsem, že paní Jindřiška žije v Olomouci, ve svém třípokojovém bytě, se sousedkou, která k ní chodí denně. Že sama jezdí na trh, sama nosí tašky, sama dělá zavařeniny na zimu – klidně dvacet sklenic. A že každý její „příjezd" začíná stejným telefonátem synovi: „Tomíčku, stýská se mi, přijedu na týden."
Týden se protáhl na dva. Pak na tři. Jednou u nás paní Jindřiška zůstala celý měsíc a odjela jen proto, že jí sousedka volala o prasklém potrubí.
– Já to nezruším, – řekla jsem. – Jeď sám. Vyzvedni mámu. Já poletím.
Tomáš se napřímil, jako bych navrhla něco nepatřičného.
– Sama? Bez manžela?
– S Klárkou.
– Ne, – vstal. – Ne, Marie. Jsme rodina. Buď spolu, nebo nikam.
A já ustoupila. Jako čtyřikrát předtím. Plavky zpátky do skříně, kufr zavřený, odnesený na skříň. Dvaadvacet tisíc shořelo. Nevratně.
Za dva dny stála v předsíni paní Jindřiška s těžkou kostkovanou taškou a pytlem domácích okurek.
– Tak ukažte, co tu máte, – prohlížela si chodbu. – Tapety by chtěly vyměnit. Tomáši, to se vůbec o byt nestaráte?
Zůstala u nás deset dní. První dva dny přeskládala celou kuchyni. Hrnce do jiné skříňky, koření na jinou polici, prkénka pod dřez, „protože to je hygieničtější". Pracovala jsem dvanáct hodin a vracela se do bytu, kde jsem nic nenašla.
– Paní Jindřiško, – řekla jsem třetí den, prohledávajíc skříň kvůli pánvi. – Jsem zvyklá na svůj pořádek. Je mi příjemnější, když jsou věci na svých místech.
Přes brýle si mě přeměřila odshora, i když jsem byla o půl hlavy vyšší.
– Ty, Marie, jsi zvyklá na nepořádek. Tohle není pořádek, tohle je chaos. Kdo dává pánvi ke krupici?
– Mně to vyhovuje, – řekla jsem.
– Mně ne. A Tomášovi taky ne. Že jo, Tomáši?
Tomáš seděl u stolu s telefonem a mlčel. Ramena schlíplá, jak vždy, když se na něj matka obrátila.
– Mami, – řekl. – No dobře.
„No dobře." To bylo vše, co jsem slyšela. Ne „Marie má pravdu", ne „mami, tohle je její kuchyň". „No dobře."
Pátý den se paní Jindřiška pustila do závěsů. Koupila jsem je loni – lněné, hořčicové barvy, vybírala jsem je dva týdny, protože ladily s potahem křesla a polštáři. Tři tisíce pět set korun. Přijdu z práce – závěsy leží na křesle, svinuté. Na oknech bílá tyl, kterou si přivezla s sebou.
– Co je to? – zeptala jsem se.
– To jsou normální závěsy, – ťukala prstem o stůl. – Ne hadry. Hořčicová je barva do nemocnice, ne do bytu.
Mlčela jsem tři vteřiny. Pak jsem sňala její tyl, složila a položila na stoličku. Vytáhla svoje závěsy a začala je zavěšovat. Ruce se mi netřásly. Tentokrát ne.
– Co to děláš? – hlas paní Jindřišky zněl níž.
– Věším svoje závěsy, – řekla jsem, aniž bych se otočila. – Líbí se mi moje závěsy. Tohle je můj dům. A barvu závěsů vybírám já.
Ticho trvalo pět vteřin. Pak paní Jindřiška vstala od stolu a odešla z kuchyně. Slyšela jsem, jak v předsíni vytáčí číslo. Hlas tichý, ale slova rozpoznatelná: „Tomáši, tvoje žena mi vyvádí. Nejsem zvyklá na takové chování."
Tomáš se vrátil z práce dřív než obvykle. Dveře bouchly tak, že se Klárka ve svém pokoji strhla.
– Co jsi to provedla? – zeptal se ode dveří.
– Pověsila jsem svoje závěsy.
– Máma je zdrcená! Přivezla ti je, snažila se, a tys jí ani nepoděkovala!
Zadívala jsem se na jeho ramena, teď vzpřímená, protože matka nebyla v pokoji, ale za zdí. Před ní se krčil. Před mnou se narovnal.
– Tomáši, – řekla jsem. – Poděkovala jsem za okurky. Za marmeládu. Za koláče. Ale závěsy ve svém domě si vybírám já.
– Tohle je NÁŠ dům!
– Tak proč rozhoduje tvoje matka?
Neodpověděl. Promnul si kořen nosu, otočil se a šel k matce.
Večer ke mně v kuchyni přišla Klárka. Tichá, s učebnicí v ruce, jako by si šla pro vodu.
– Mami, – řekla. – On jí volá pokaždé. Před každou dovolenou. Slyšela jsem to.
– Co jsi slyšela?
– Říká: „Mami, jedeme v tolik a tolik." A ona přijede. Pokaždé.
Postavila jsem konvici na sporák a stála, poslouchajíc, jak se vaří voda. Takže ne náhoda. Ne shoda okolností. Čtyřikrát za sebou – to je systém.
Vytáhla jsem telefon, otevřela poznámky a sečetla. Poprvé – svatební cesta, zájezd pro tři, patnáct tisíc korun. Podruhé – Chorvatsko, před čtyřmi lety, dvacet osm tisíc. Potřetí – Krakov, loni na podzim, letenky a hotel za šest tisíc. Počtvrté – těch dvacet dva tisíc. Celkem sedmdesát jeden tisíc korun za devět let. Všechno shořelo. A Tomáš za tu dobu dvakrát vzal matku do Luhačovic. Oba dva pobyty ze společných peněz.
Zavřela jsem poznámky, uložila telefon a nalila si čaj. Ruce klidné. Rozhodnutí ještě nebylo zralé, ale uvnitř se už něco posunulo.
Měsíc po odjezdu paní Jindřišky jsem pozvala na večeři Zuzku. Pracovala se mnou na oddělení devět let. Tomáš šel k příteli na fotbal. Klárka seděla u sebe. Otevřely jsme víno, nakrájely sýr, usadily se v kuchyni. První normální večer za dlouhou dobu.
– Tak jak, – zeptala se Zuzka. – Kam letos v létě?
– Nikam, – usmála jsem se. Na tu otázku jsem už byla zvyklá.
– Zase?
– Zase.
Zuzka zavrtěla hlavou. Věděla to. Všichni to věděli.
A pak zazvonil zvonek. Otevřela jsem – na prahu stála paní Jindřiška s taškou a pytlem.
– Tomáš říkal, ať zajedu, že jsi doma sama, – řekla. – Tak jsem se rozhodla tě zkontrolovat. Dávno jsme se neviděly.
Měsíc. Uplynul měsíc. A to je „dávno".
Vešla, uviděla Zuzku, sedla ke stolu. Nalila jsem jí čaj, protože víno paní Jindřiška nepila a neschvalovala. Deset minut rozhovor probíhal normálně. Pak se Zuzka zeptala:
– Paní Jindřiško, a vy jezdíte na dovolené?
A to spustilo.
– Ještě jak! – paní Jindřiška se narovnala na židli. – Tomáš mě vzal do Luhačovic. Dvakrát. Procedury, masáže, lázně. Krása!
Obrátila se ke mně.
– A ty, Marie, kde jsi byla poslední dobou? Žádnou fotku jsem od tebe neviděla. Vůbec nikde?
– Ne, – řekla jsem. – Nikde.
– No vidíš, – obrátila se k Zuzce, jako by vysvětlovala samozřejmost. – Mladá, zdravá, a nikam nejede. Tomáš jí nabízí – ona odmítá. Sama si za to může. V jejím věku já už projela celé Slovensko.
Zuzka se na mě podívala a zpevnila rty.
– Paní Jindřiško, – řekla Zuzka. – Marie nejezdí ne proto, že nechce.
– A proč tedy?
Zuzka zmlkla. Čekala na mé svolení. A já odpověděla sama.
– Protože pokaždé, když koupíme letenky, přijedete vy, – řekla jsem. Hlas klidný. Nekřičela jsem. Jen jsem vyjmenovávala.
– Čtyřikrát za devět let. Svatební cesta – zavolala jste, a my se vrátili. Chorvatsko – přijela jste den před odletem. Krakov – to samé. Letos moře. Dvaadvacet tisíc nevratně. Celkem sedmdesát jeden tisíc korun. Spočítala jsem to.
Paní Jindřiška přestala bubnovat prsty o stůl. Ruka se jí zastavila na půl cesty k šálku.
– Co to plácáš?
– Uvádím čísla, – odpověděla jsem. – Ne výtky. Čísla. Mohu uvést i data, pokud chcete.
Ticho. Zuzka vstala, řekla, že musí jít. Doprovodila jsem ji ke dveřím. Když jsem se vrátila do kuchyně, paní Jindřiška už vytáčela Tomáše.
Za dvacet minut přiletěl domů.
– Jak to, že matku zesměšňuješ před cizími lidmi? – stál v předsíni, aniž by si sundal boty.
– Nezesměšňovala jsem ji. Uvedla jsem částky.
– Jaké částky? O čem to mluvíš?
– O sedmdesáti jednom tisíci korun, které jsme ztratili na zrušených výletech. Za celé naše manželství.
Tomáš se podíval na matku. Paní Jindřiška stála ve dveřích kuchyně se zkříženýma rukama.
– Synáčku, – řekla. – Buď já, nebo ona.
– Mami, – promnul si Tomáš kořen nosu.
– Ať se omluví, – odsekla paní Jindřiška.
Tomáš se otočil ke mně.
– Marie. Omluv se mámě.
Sňala jsem brýle, otřela je o kraj svetru. Bez nich se vše trochu rozplývalo – i Tomáš, i jeho matka, i předsíň s jejich botami.
– Ne, – řekla jsem. – Neomluvím se.
– Tak jedu k mámě, – řekl. – Dokud nepřijdeš k rozumu.
– Dobře, – odpověděla jsem.
Čekal jinou odpověď. Viděla jsem to podle toho, jak mu zacukalo v brádce. Ale já mlčela, a on mlčel taky. Pak vzal bundu a odešel. Paní Jindřiška šla za ním. Tašku s okurkami zapomněla v předsíni.
Sedla jsem si na stoličku v prázdné kuchyni. Nohy bolely po službě. Dvanáct hodin u lůžek, a pak tohle. Ale vevnitř bylo jasno – jak je jasno na obloze po bouřce.
Vrátil se po třech dnech. Bez omluvy. Bez rozhovoru. Prostě přišel, zavěsil bundu a sedl si k večeři. Paní Jindřiška odjela zpátky do Olomouce.
Ale za týden začal Tomáš mluvit krátkými větami. „Je večeře hotová?", „Kde je košile?", „Vyzvedni Klárku." Pochopila jsem, že mě trestá mlčením. Za to, že jsem se neomluvila.
A ještě za týden jsem si začala odkládat peníze. Na samostatný účet. O kterém nevěděl.
Rok uplynul rychle. Klárce bylo šestnáct, sama jsem jí zařídila nový pas. Tomáš podpis na souhlas napsal, aniž by se zeptal proč. Bylo mu jedno, dokud matka nevolala.
V květnu jsem koupila letenky. Pro dva – pro sebe a Klárku. Antalya, hotel tři hvězdy, devět nocí. Zaplatila jsem z vlastního účtu – toho, o kterém Tomáš nevěděl. Tři tisíce korun jsem si odkládala měsíčně ze mzdy. Za rok se nasbíralo dost. Letenky vratné. Tentokrát jsem brala v potaz zkušenost.
Řekla jsem Tomášovi:
– Pojedeme všichni společně. V červnu. Našla jsem dobrou nabídku.
Zarazil se, jako bych promluvila jiným jazykem. Pak přikývl.
– Dobře. Zkusíme to.
Dva týdny jsem čekala. Balila kufry. Koupila Klárce nové sandály a klobouk. Sobě krém na opalování, který měl v naší nemocnici na recepci slevu pro zaměstnance dvacet procent.
Čtyři dny před odletem se Tomáš vrátil z práce později než obvykle. Sedl si ke stolu, položil telefon obrazovkou dolů. Ten gest jsem už znala. Telefon obrazovkou dolů – znamená, že volal matce. Nebo ona jemu.
– Marie, – začal. A já ucítila, jak se mi stáhly prsty. Nehty se zaryly do dlaní. Ne ze vzteku – z očekávání. Protože jsem věděla, co řekne. Věděla jsem to už čtyři dny předem.
– Máma přijede. Musíme ji vyzvednout.
– Kdy? – zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala.
– Pozítří.
Pozítří. Dva dny před odletem.
– Tomáši, – řekla jsem. – Volal jsi jí?
– Co?
– Volal jsi jí a řekl, že letíme?
Sklopil pohled. Promnul si kořen nosu. A já pochopila – ano. Zavolal. Jako čtyřikrát předtím. Řekl datum, řekl cíl, a paní Jindřiška si hned koupila lístek na vlak. Jako na budík.
– Stýská se jí, – řekl Tomáš. – Je jí letos sedmdesát čtyři.
– Myslela jsem, že je jí sedmdesát tři, – řekla jsem.
– V listopadu jí bude sedmdesát čtyři. Jaký je v tom rozdíl. Máma je sama. Je nám jediná. Moře nikam nezmizí.
A v tu chvíli jsem si vzpomněla. Celých devět let. Každé „moře nikam nezmizí". Každé plavky s cenovkou. Každý kufr, který jsem vyndala a zase schovala. Sedmdesát jeden tisíc korun. Čtyři zmařené výlety. Dvanáctihodinové směny, od kterých mi praskala kůže na rukou.
– Dobře, – řekla jsem.
Tomáš si vydechl. Uvolnil se. Myslel si, že jsem opět ustoupila.
– To je rozumné, – řekl. – Zavolám mámě, ať si vezme vlastní ložní prádlo, náhradního máme málo.
Přikývla jsem. Odešla z kuchyně. Vešla do pokoje Klárky.
– Balíme se, – řekla jsem. – Letíme pozítří.
Klárka zvedla oči od telefonu.
– Mami, ale on říkal–
– Vím, co řekl. Balit kufr. Plavky, knihy, nabíječka. Pasy mám já.
Klárka se na mě dívala tři vteřiny. Pak se usmála a sáhla po batohu.
Vrátila jsem se do kuchyně. Tomáš seděl u stolu s telefonem, už probíral s paní Jindřiškou, jaké povlečení jí přivézt.
– Tomáši, – řekla jsem. – Letenky nezrušuji.
Zvedl hlavu.
– Jak to myslíš?
– Doslova. Letím s Klárkou. Ty zůstáváš. Vyzvedni mámu.
Telefon zmlkl. Paní Jindřiška na druhém konci se také asi odmlčela.
– Myslíš to vážně? – zeptal se.
– Devět let, Tomáši. Devět let jsem nebyla na dovolené. Čtyřikrát jsme přišli o peníze. Pracuju šest dní v týdnu, dvanáctky, a mám popraskané ruce od dezinfekce. Je mi čtyřicet šest let. A chci vidět moře.
– A máma? Co jí řeknu?
– Řekni jí, že tvoje žena jela na dovolenou. Poprvé za devět let.
Vstal. Židle zaskřípala po podlaze.
– Marie, jestli odjedeš – to je, – zarazil se. – To je neúcta. K mámě. Ke mně.
– A čtyři zrušené dovolené – to byla úcta ke mně?
Neodpověděl. Stál, svíral telefon. Z reproduktoru se ozval hlas paní Jindřišky: „Tomáši! Co je? Co to říká?"
Otočila jsem se a odešla z kuchyně.
Celou noc jsem nespala. Seděla jsem v Klárčině pokoji, kontrolovala dokumenty. Dva pasy – můj a dceřin. Potvrzení o rezervaci hotelu. Pojištění. Transfer. Vše zaplaceno.
Ráno jsem napsala vzkaz. Krátký, na lístku z blok notesu: „Tomáši, letíme s Klárkou. Vrátíme se za deset dní. Vyzvedni mámu. Potřebujeme tuhle dovolenou. Marie."
Položila jsem vzkaz na kuchyňský stůl, vedle jeho hrnku. Vzala dva kufry, vzbudila Klárku, objednala taxi. Na prahu jsem se otočila. Byt byl tichý. Tomáš spal.
– Jedeme, – řekla jsem Klárce.
V taxi Klárka mlčela asi pět minut. Pak se zeptala:
– Mami, bude se zlobit?
– Bude, – řekla jsem. – A co má být.
Z okna plynulo ranní město – šedé, obyčejné. Za čtyři hodiny uvidím moře. Poprvé za devět let.
– A nic, – odpověděla jsem.
Na letišti jsem vypnula telefon. Zapnula ho až v letadle, když jsme vystoupali do výšky. Čtrnáct zmeškaných hovorů od Tomáše. Tři zprávy od paní Jindřišky: „Marie, co to provádíš?", „Vrať dítě!", „Tohle nezůstane bez odezvy!"
Uložila jsem telefon do tašky. Klárka vedle četla knihu. Za okénkem byla oblaka.
Moře bylo teplé.
Uplynulo deset dní. Vrátily jsme se s Klárkou osmahlé. V ledničce stály sklenice s okurkami – paní Jindřiška je přivezla. Na stole lístek, můj, ten samý. Tomáš ho neuklidil.
Seděl v obýváku, když jsme vešly. Beze slova vstal a odešel do ložnice. Dveře se zavřely. Od té doby spí na gauči v obýváku. Mluví se mnou přes Klárku: „Řekni mámě, že jsem v práci", „Zeptej se mámy, kde je účtenka."
Paní Jindřiška volá každý večer. Klárka říká, že slyší přes zeď: „Synáčku, ona tě neváží si. To není žena, to je trest."
Spím klidně. Devět let jsem čekala na tuhle únavu po moři, ne po dvanáctihodinové směně. Na nočním stolku leží lastura, kterou Klárka našla na pláži v Antalyi.
