Eva Dvořáková si otřela dlaň do kalhot, protože pálila, jako by do ní udeřil elektrický proud, ne druhá žena.
Byla sobota, osmnáctého října, krátce po osmé večer, ve velkém sále hotelu Boscolo na Senovážném náměstí v Praze. Konala se tam dobročinná aukce nadace, kterou založil otec Kláry Nováčkové, a orchestr v rohu právě dohrával valčík, když Klára přes celý parket vrazila Evě facku tak silnou, že se jí na tváři okamžitě objevil rudý otisk prstů.
Pak jí strhla z klopy stříbrný odznak.
„Neplaveš takový harampádí na galavečer mýho otce," řekla Klára nahlas, aby to slyšela aspoň polovina sálu.
Eva se nehnula. Nezvedla hlas. Jen se k ní pomalu otočila obličejem, na kterém už naskakoval rudý pruh, a mlčela.
Kolem stály stovky lidí v šatech za desetitisíce, s koktejly v ruce, a dělaly, jako by právě neviděly, co se stalo. Hudba se zadrhla. Ozvalo se jen tiché prasknutí bublinek v šampaňském, protože v sále bylo ticho jako v kostele.
Kláře se ještě chvěla ruka ve vzduchu. Na zápěstí jí při tom cinkl diamantový náramek, který jí koupil otec k pětadvacátinám.
Nikdo v sále pořádně nevěděl, kdo ta žena v tmavomodrém kostýmku je. Vypadala, jako by vešla špatnými dveřmi. Sako měla staré, ale čisté, bílou košili vyžehlenou až do poslední rýhy, černé polobotky, které na mramorové podlaze mezi lakovkami za třicet tisíc úplně zmizely. Krátké tmavé vlasy, klidný pohled, žádné zbytečné pohyby – jako by celý život trénovala nic neprovádět naprázdno.
A právě ten klid Kláru ještě víc dráždil.
„Co je," houkla na ni Klára. „Budeš brečet?"
Pár lidí u stolu s tombolou sebou cuklo. Nikdo nepostoupil blíž. Nikdo si nechtěl znepřátelit rodinu Nováčkových – otec vlastnil polovinu realitních projektů na Vinohradech a sponzoroval tolik nemocnic a škol, že po něm byly dvě přednáškové síně nazvané. Lidi se smáli, když se smál on. Dívali se jinam, když jeho dcera přetáhla.
Dnes přetáhla přímo před všemi.
Odznak dopadl na podlahu vedle rozlité číše proseka. Ležel lícem nahoru, drobná škrábance mu přetínala střed.
Klára se podívala tam, kam se dívala Eva, a ušklíbla se.
„Vážně," řekla. „Vypadá to jako z bazaru."
Eva se pomalu sklonila. Bezpečnostní agent u vchodu udělal krok blíž, pak se zastavil – něco v tom tichu ho zarazilo.
Zvedla odznak dvěma prsty. Setřela ho palcem, pomalu, skoro jako při obřadu. Žádné divadlo. Jen opatrnost.
Klára obrátila oči v sloup. „Prosím, nedělej z toho sentimentální scénu."
Eva k ní zvedla pohled. Celý sál se jako by přiklonil blíž.
„Tohohle jsi se nemela dotýkat," řekla Eva tiše. Hlas měla nízký, ale nesl se po celém sále.
Klára se na ni dívala vteřinu, pak se rozesmála – ostře, nahlas, tak, aby to ponížilo.
„Nebo co?"
To, co se stalo potom, se Klára bude dožívat ještě roky.
Odznak patřil Evinu zesnulému muži, strážmistru Pavlu Dvořákovi, kterého před třemi lety zastřelili na benzince na Barrandově při přepadení, dva měsíce před tím, než měl jít do penze. Odznak mu dala policie jako poslední věc po otci jejich dcery – a Eva ho nosila na každé akci, kde se vybíralo na nadaci pro rodiny padlých policistů, protože přesně ta nadace, kterou vedla rodina Nováčkových, slíbila před rokem na tiskovce, že z výtěžku galavečera podpoří pozůstalé.
Eva tam nebyla jako host z omylu. Byla tam jako zástupkyně té nadace pro pozůstalé, pozvaná osobně ředitelem, protože měla na programu krátký projev – o tři minuty později, než se to stalo.
Ředitel nadace, pan Holub, k nim doběhl z druhého konce sálu, s mikrofonem ještě v ruce z předchozího čísla programu.
„Co se to tady stalo?" zeptal se a podíval se na rudý otisk na Evině tváři.
Klára se nadechla, aby to shodila na posměch – „ona sem přišla v nějakém harampádí, vypadalo to jako levný suvenýr" – ale Holub ji nepustil ke slovu. Zvedl ruku.
„To harampádí," řekl pomalu, „je policejní odznak strážmistra Pavla Dvořáka. Byl na obálce zpravodaje, který jsme rozesílali dárcům minulý měsíc. Vaše sestřenice Marie ho navrhovala pro tiskovou zprávu, paní Nováčková. Vy jste ji schvalovala osobně."
V sále to zašumělo. Někdo zvedl telefon.
Klára zbledla. Ne z lítosti – z toho, že si najednou uvědomila, kolik lidí to natáčí.
Eva se nenaklonila k mikrofonu, který jí Holub podal. Postavila se rovně, odznak si znovu připnula na klopu, přesně na místo, odkud ho Klára strhla, a teprve pak promluvila – klidně, bez třesu v hlase.
„Můj muž zemřel, protože zastavil chlapa, co vybíral benzinku se střelnou zbraní. Tenhle odznak je jediná věc, co mi po něm zbyla, kromě dcery. Dnes jsem sem přišla poděkovat vám za dvě stě padesát tisíc korun, co vaše nadace vybrala loni pro rodiny padlých policistů. Z toho šlo sto deset tisíc na školu pro moji dceru."
Odmlčela se.
„Ráda bych věděla, jestli tahle fackou se počítá jako odpočet z té částky, nebo mi ji vrátíte v hotovosti."
Smích v sále byl tichý, ale šel po celé ploché podlaze jako vlna.
Pan Holub nezaváhal. Vzal mikrofon zpátky a oznámil, že galavečer pro tento rok oficiálně skončil – a že nadace bude muset projednat, zda je vhodné, aby se rodina Nováčkových nadále podílela na vedení správní rady.
Klára se otočila na otce, který stál o tři metry dál se sklenkou whisky, a čekala, že ji zachrání, jak to dělal celý život. Místo toho on jen pomalu postavil sklenku na podnos vrchního a řekl: „Jdeme."
Ne jí. Sobě.
O tři týdny později, druhého listopadu, přišla Evě doporučená zásilka od notáře. Rodina Nováčkových nabídla narovnání – omluvu, zveřejněnou v Deníku N, a odškodnění pro nadaci pozůstalých ve výši čtyř set tisíc korun, výměnou za to, že Eva nepodá trestní oznámení za napadení.
Eva seděla u kuchyňského stolu v bytě na Žižkově, kde na lince stála fotka Pavla v uniformě, a podepsala to. Ne proto, že peníze potřebovala víc, než chtěla spravedlnost – ale protože ty peníze šly přímo na konto nadace, na vzdělávací fond pro děti policistů, kteří padli ve službě. Číslo účtu si přečetla nahlas, pomalu, dceři, která seděla vedle ní a dělala úkoly.
Odznak zůstal na klopě jejího kabátu i druhý den. A ten třetí taky.
