Jmenuju se Radek Dvořák, je mi jedenapadesát a bydlím v Havlíčkově Brodě, ve stejném baráku, kde jsem vyrůstal. Do školy jsem chodil s koženým kufříkem, který mi ušil táta z kusu staré tašky po dědovi – měl na boku vypálené moje iniciály, RD, a jednu přezku, co se pořád zasekávala. Neměl jsem penál za osm stovek, neměl jsem mobil, neměl jsem ani pořádnou svačinovou krabičku – bral jsem si chleba zabalený v novinovém papíře, protože alobal byl doma vzácnost.
Věci, co jsme měli, byly ošoupané. Učebnice po starším bráchovi, se jménem tří předchozích majitelů na deskách. Ale v těch stránkách bylo všechno, co jsem potřeboval – a hlavně tam byla paní učitelka Kožíšková, která nás na malotřídce učila úplně všechno najednou: matematiku, češtinu, vlastivědu, a k tomu ještě to, co se do žádné osnovy nevejde. Jak si sundat čepici, když vejdeš do místnosti. Jak počkat, až domluví dospělý. Jak si vážit krajíce chleba, protože ho někdo umísil a upekl.
Tohle všechno mi teď leží v hlavě, protože minulý týden jsem byl na rodičovské schůzce u své vnučky Elišky, které je osm, a viděl jsem, jak si spolužačky srovnávaj batohy – značkové, s kolečky, některé za tři a půl tisíce korun. Eliška má taky takový, koupila jí ho moje dcera Petra, a přišlo mi to úplně normální, dokud nezačala ta scéna v šatně.
Byla středa, půl třetí odpoledne, venku mrholilo a v šatně to páchlo mokrými botami. Eliščin batoh – růžový, s jednorožcem, ten dražší model – zmizel. Prostě nebyl na věšáku. Petra přijela pro ni autem, celá vyděšená, a tam už stála matka jiné holčičky, Simony, se svou dcerou po boku, a tvrdila, že ten batoh koupila ona, že si to popletly.
Jenže Simonin batoh byl jiný odstín, měl jinou přezku na popruhu a hlavně – Petra do toho Eliščina napsala fixem zevnitř, na spodní straně klopy, datum narození a vzkaz "Pro naši princeznu". To ta druhá matka nevěděla.
"Tohle je omyl," řekla ta žena, jmenovala se Bartošová, a mluvila hlasitě, jako by hlasitost dělala pravdu. "Moje dcera by nikdy nic nevzala."
Petra batoh otevřela před všemi, ukázala tu klopu s fixem, a ta paní Bartošová zbledla, popadla svou dceru za rukáv a odešla, aniž by řekla jediné slovo omluvy. Simona se ohlédla – měla oči plné slz, ale ne kvůli tomu batohu. Vypadalo to, jako by ji táhli domů, kde ji čeká něco horšího než ztracená hračka.
Já jsem u toho nebyl, slyšel jsem to večer od Petry po telefonu, a přemýšlel jsem nad tím celý ten čas, co jsem seděl u kamen s hrnkem čaje. Ne kvůli tomu batohu – ten stál tři a půl tisíce, to není žádná tragédie. Přemýšlel jsem, jestli jsme s tím naším kufříkem po dědovi náhodou něco nezískali, co ti dnešní kluci a holky s koly na batohu nemají. My jsme nikdy neřešili, čí je hezčí taška, protože žádná hezčí nebyla. Řešili jsme, kdo má víc rohlíků na svačinu, a i to jsme si rozdělili.
O tři dny později zazvonil telefon. Byla to paní Bartošová, hlas se jí třásl, ne ze vzteku. Řekla Petře, že Simona ten batoh vzala schválně, protože doma slyšela, jak matka pořád srovnává výplatu s cenou dětských věcí a pláče u toho, a Simona chtěla mít aspoň jednou něco takového, co má "ta hezčí holčička ze třídy". Paní Bartošová se omluvila a nabídla zaplatit škodu.
Petra peníze nevzala. Řekla jí jen jednu věc – ať tu holčičku nevede k tomu, že věci dělají člověka. Řekla to bez zloby, spíš jako věc, kterou znala odjakživa a teď ji potřebovala vyslovit nahlas.
Já jsem si druhý den vytáhl z půdy ten starý kufřík po dědovi – schovávám ho přes třicet let, i s tou vypálenou přezkou a popraskanou kůží. Zabalil jsem ho do igelitu, dal do krabice a odnesl Elišce. Řekl jsem jí, ať si ho dá vedle toho svého batohu s jednorožcem, ne místo něj, jen vedle. Ať vidí ten rozdíl na vlastní oči, až bude chtít.
Eliška teď nosí do školy oboje – v pondělí a ve středu ten růžový, ve zbylé dny ten dědečkův kufřík, protože se jí líbí ta historka o vypálených iniciálách. A mě to stačí. Vím, že jednou pochopí, proč jsem jí ho dal, i beze slov.
