Rukama, které se jí třásly, mi Petra Nováková podala přepravku, a na okamžik jsem si pomyslela, že toho kocoura přestala mít ráda. Málokdy jsem se zmýlila tak moc.
Malý kocour seděl potichu ve vybledlé plastové přenosce, zabalený do stejné šedé fleecové deky, kterou jsem mu s sebou dala před sedmi týdny. Jmenoval se Fanda. Osm měsíců starý. Našli ho pod rampou u nákladního nádraží v Libni, napůl vyhladovělého, poté co ho tam někdo odložil. U nás v útulku na Poděbradské ulici mu trvalo tři týdny, než vůbec vylezl z přepravky.
Útulek vedu jedenáct let. Kávovar na chodbě je rozbitý od března, na něm cedulka: „Prosím nezkoušejte, sežral 35 korun a je konec." Rádio v kanceláři hraje pořád Evropu 2 a na nástěnce visí seznam čtyřiceti zvířat, která ještě čekají na domov. Fanda na něm už nebyl – až dodnes.
Když si ho Petra v červenci odvážela, byla jsem přesvědčená, že měl štěstí. Přijela kvůli němu až z Kolína, hodinu a půl autem, a když ho poprvé vzala do náruče, rozplakala se. „Ten už nikdy nebude nikomu na obtíž," řekla přímo tady v přijímací místnosti, přede mnou i před kolegyní. Pak mi celé týdny posílala fotky: Fanda na jejím polštáři, Fanda, jak honí myšku na provázku po laminátové podlaze, Fanda schoulený v klíně u večerních Ulice.
Pak, jedno deštivé úterý koncem srpna, stála zase přede dveřmi. Venku kapalo z markýzy, uvnitř to táhlo mokrým psem ze sousedního kotce. „Zaslouží si víc, než mu dokážu dát." Víc neřekla.
Nejdřív jsem pocítila zklamání, dřív než vůbec dostalo šanci soucit. Po jedenácti letech v téhle práci znám každou výmluvu: „Moc chlupatí." „Přítel nesnáší kočky." „Prostě na to nemáme čas." Každá zněla jinak, žádná mě nikdy nepřesvědčila.
Podívala jsem se dolů na Fandu. Nekňoural, neschovával se. Jenom na mě klidně a důvěřivě hleděl, jako by pořád věřil, že lidské ruce jsou tu jen od toho, aby ho chránily. Sáhla jsem po klipdesce, abych vyplnila formulář o navrácení, a u třetího řádku se mi tak roztřásla ruka, že jsem musela začít znovu.
Petra postavila vedle přepravky látkovou tašku. „Je tam jeho oblíbená hračka. Pořád ještě spí s tou plyšovou myší." Pak mi vtiskla do dlaně obálku. „Tohle jsem nedokázala říct nahlas." Beze slova se otočila ke svému starému fabii zaparkovanému před vjezdem a odjela. Ještě pět minut jsem stála v předsíni a poslouchala jen kapání z markýzy a z vedlejšího kotce psa, který nemohl přestat štěkat.
Zpátky v přijímací místnosti Fanda odmítal opustit svou deku. Nebyl vyčerpaný tělesně. Byl vyčerpaný tak, jako by už pochopil, že se právě uzavřela další kapitola jeho života.
Otevřela jsem obálku. Uvnitř složený papír z linkovaného bloku, na jednom místě přeškrtaný a přepsaný znovu. Psala: „Asi si myslíš, že jsem ho prostě odložila. Pravda je, že jsem před třemi týdny přišla o práci u té spediční firmy – přišla, promiň, ruka se mi teď třese. Včera mi přišla výpověď z bytu na Kotlaskou. Azylové ubytování z úřadu práce, 14 metrů, zvířata tam nesmí. Obvolala jsem úplně všechny, koho znám, mámu, sestru, i starou sousedku. Nikdo si ho nemohl vzít. Kdyby stačila jen láska, nikdy by se k vám nevrátil. Prosím nevěř tomu, že byl problémový. Byl to to nejlepší, co jsem v každém mizerném dni měla. Ležel vedle mě, když jsem brečela. Řekni tomu, kdo si ho vezme, že byl vždycky milovaný. Víc už teď napsat nedokážu."
Pod lístkem ležel jeho malý obojek. Na známce bylo vyryto jen pár slov: Domov je tam, kde jsi ty.
Nechala jsem dopis klesnout do klína a opřela se hlavou o rám dveří přijímací místnosti. Zvenku bylo pořád slyšet štěkot, teď už tlumenější. Zůstala jsem tak sedět, dokud mi nezačaly brnět nohy.
Druhý den ráno jsem přepsala inzerát na Fandu. Nenapsala jsem „vrácený". Napsala jsem: „Fanda ví, jaké to je být milovaný. Byl milovaný každý den svého mladého života. K nám se vrátil kvůli okolnostem – ne kvůli své povaze. Hledá někoho, kdo chápe, že navždy znamená: zůstat spolu, i když je zrovna život nesnesitelně těžký."
Příspěvek se sdílel přes dva tisíce krát, jen ve facebookové skupině „Přátelé zvířat Praha". Zájemci se ozývali z Brna, z Plzně, dokonce i z Ostravy.
Ale tu noc si Fanda rozhodl sám za sebe. Dlouho poté, co jsem zhasla, jsem u dveří svého pokoje uslyšela tichá tlapky a slabé zamňoukání. Když jsem otevřela, prošel rovnou kolem mě, vyskočil na postel, dvakrát se otočil dokola a schoulil se mi pod bradu, jako by nikdy nepatřil nikam jinam. Během pár minut usnul.
Druhý den ráno jsem inzerát smazala, ještě v pyžamu, chlupy na polštáři ještě neuklizené. Místo toho jsem napsala poslední aktualizaci: „Fanda už nehledá nový domov. Už ho našel."
Od té doby uplynul rok. Petra se na jaře ozvala znovu, přes e-mail útulku, s fotkou nového bytu v Kolíně, třicet tři metrů čtverečních, kuchyň s výhledem na dvorek. Ptala se, jestli by mohla Fandu navštívit, jen jednou, jen aby viděla, že se mu daří dobře. Napsala jsem jí, že spí na mé posteli a že může kdykoliv přijít. Už mi neodepsala. Lístek s vyrytým obojkem leží pořád v nejspodnější zásuvce mého stolu, spolu se čtyřiceti jmény zvířat, která jsem od té doby umístila do nových domovů – jen jeho jméno mezi nimi není.
