Sešit mám v kuchyňské zásuvce, hned vedle jídelních lístků z výdejny, tam kam sáhnu i poslepu. Linkovaný papír, spirálová vazba, na obálce kruh od kávy. Uvnitř: dvě stě jedenáct dní čísel. Jednotky inzulinu. Naměřený cukr. Co snědla v poledne. Jestli se jí podařilo usnout.
Moje matka, Danuše Kovářová, zemřela v úterý v březnu, v zadní ložnici domku v Třešňové ulici na Praze 9, s pootevřeným oknem, protože i v zimě ráda poslouchala kosy na dvoře. Bylo mi čtyřiatřicet. Vrátila jsem se z Brna jedenáct měsíců předtím, vzdala se bytu a místa vedoucí call centra, abych se o ni starala poslední fázi rakoviny slinivky. Bratr Radek zůstal v Ostravě. Posílal dva tisíce měsíčně a volal v neděli, hlavně aby se zeptal, jak je jí, a nemusel se ptát, jak jsem na tom já.
Dům nebyl žádný zázrak – řadovka, kterou si rodiče koupili v osmaosmdesátém, dnes v hodnotě tak čtyř milionů, hypotéka splacená ještě za tátova života. Ale byl její, a v rodině se to bralo jako samozřejmost tím vágním způsobem, jakým se v rodinách berou samozřejmosti – že připadne tomu, kdo tu byl do konce. To jsem byla já.
Radek se objevil devět dní před pohřbem, přijel leasingovou Octavií, v saku, které si podle mě koupil speciálně na tuhle příležitost. Objal mě ve dveřích, jako bychom spolu roky nemluvili, místo abychom si volali skoro každou neděli celý rok. Prošel dům a přejížděl rukou po zdi na chodbě, a všimla jsem si, že se u vitríny s babiččiným porcelánem zastavil o chviličku déle, než bylo potřeba.
Na smutečním obědě po obřadu, v sále u kostela svatého Vojtěcha, nad korpusovým dortem a kávou z automatu, si mě našel u věšáku na kabáty.
„Měli bychom probrat ten dům," řekl. „Než se to zkomplikuje."
„Ono se to už zkomplikovalo, Radku. Máma je čtyři dny po smrti."
„Nechci – počkej. Polovina je moje. Ze zákona. To víš sama."
To jsem věděla. Dědění ze zákona v Česku dělí majetek mezi žijící děti rovným dílem. Nečekala jsem ale, že mi to řekne šest kroků od věnců na rakvi, ještě celý provoněný tou novou octavií.
„Chtěla, abych tu zůstala já," řekla jsem. „Řekla mi to v únoru."
„Máš to písemně?"
Neměla jsem. V tom byl celý problém – ten, na který jsem byla příliš vyčerpaná a příliš zdrcená, abych na něj myslela, když jsem odměřovala kapky inzulinu a v tři ráno přendávala prostěradla.
O tři týdny později přišel dopis od advokáta z Brandýsa, jménem Radka, s formální žádostí, aby se dům dal do prodeje a výtěžek se rozdělil podle zákona. Já jsem byla v katastru zapsaná jako spoluvlastnice – máma mě tam v roce 2019 dopsala kvůli nějaké daňové úlevě, které jsme obě rozuměly jen napůl – ale spoluvlastnictví platí na obě strany. Mohl si vynutit prodej podílovým řízením. Advokátní dopis používal formulaci „urychlené zpeněžení nemovitosti", jako by ten dům byl akcie na burze, a ne pokoj, kde jsem mámě přikládala vlhký ručník na čelo, zatímco se mě v polospánku ptala, jestli se už vrátili kosi.
S tím dopisem jsem seděla dva dny. Pak jsem zavolala Miladě Rezkové, ženě, kterou jsem potkala na skupině pro pečující při hospici – přišla o manžela předloni a jednou mimochodem zmínila, že dělá paralegal na notářské kanceláři v centru. Nebyla advokátka, ale věděla, kde advokáti mají uložené věci, a hlavně věděla, na co se ptát.
„Máš od mámy něco," zeptala se mě Milada u kávy v bistru na Vysočanské, „psaného její rukou, o tom, co si přála? I kdyby to nebyla závěť?"
Vzpomněla jsem si na ten sešit. A pak mi došlo ještě něco jiného – další sešit, ne ten se zdravotními záznamy, ale její vlastní. V posledních měsících si vedla svůj malý deníček, hlavně nákupní seznamy a citáty z Bible, a vzadu tři stránky, kde začala psát „pro jistotu". Od její smrti jsem se dál než za první řádek nedostala. Ležel v té samé zásuvce, pod tím zdravotním sešitem.
Otevřela jsem ho ten večer u kuchyňského stolu. Rukopis se jí od února hodně třásl, ale dalo se to přečíst. *Dům ať má Anežka. Zůstala tu se mnou. Radek ví, kde je stříbro, kdyby chtěl radši to.* S datem, podepsané, ale ne u notáře, ne jako závěť. Nebylo to nic právně závazného. Ale bylo to něco.
Milada mi vysvětlila, co s tím mohu a nemohu dělat: samo o sobě to nemá právní váhu, ale ve spojení s důkazy o mimořádné zátěži – jedenáct měsíců péče, výpověď v práci, zdravotní záznamy, faktury od pečovatelské služby, účtenky z lékárny – mi to dávalo podklad požádat notáře v dědickém řízení o nerovný podíl, nebo aspoň páku k vyjednávání místo toho, abych se nechala převálcovat nuceným prodejem.
Válku jsem nechtěla. Zavolala jsem Radkovi a poprosila ho, aby přijel domů – ne do kanceláře k právníkovi, domů, ke stejnému kuchyňskému stolu, u kterého jsme jako děti jedli cornflaky – a podíval se, co mám. Přijel neochotně, pořád v tom saku, jako v brnění.
Rozložila jsem to před ním. Zdravotní sešit. Mámin vlastní deníček, otevřený na té stránce. Šanon s fakturami od pečovatelek, které jsem platila z vlastních tenčících se úspor, protože zdravotní pojišťovna nepokrývala všechno. Výpověď z nájmu bytu v Brně, s datem toho týdne, kdy jsem se stěhovala.
„Nesnažím se tě odstřihnout," řekla jsem mu. „Neprodávám vitrínu po babičce, co má být tvoje, a nesahám na sbírku mincí v garáži – vím, že je tvoje. Ale devět měsíců po pohřbu svoje mámy prodávat dům pod sebou taky nebudu."
Radek si tu stránku mámina rukopisu přečetl dvakrát. Chvíli mlčel. Někde dál po ulici se rozjela sekačka, jedno z těch prvních jarních sekání, a otevřeným kuchyňským oknem – tím samým, které nechávala pootevřené kvůli ptákům – se dovnitř dostala vůně čerstvě posekané trávy.
„Potřebuju peníze, Anežko," přiznal nakonec. „Ne – nechci tě podvést. S Petrou jsme v mínusu na hypotéce v Ostravě. Myslel jsem, že tohle to vyřeší."
„Tím, že vezmeš můj podíl, se to nevyřeší," řekla jsem. „Ale udělám tohle: vezmu si úvěr a vyplatím tě podle tržní ceny, milion sedm set, splatím ti to během osmnácti měsíců. Dostaneš uznání dluhu, já dostanu dům. Tentokrát pořádně, s notářem."
Nebyl z toho nadšený – chtěl to rychleji, chtěl hotovost hned – ale podepsal. Milada mě spojila se skutečnou advokátkou na nemovitosti, Helenou Bartoškovou, která sepsala dohodu o vypořádání a nechala ji zapsat na katastru v dubnu. Vzala jsem si na dům hypotéku, abych pokryla první splátku. Zbytek posílám v měsíčních splátkách po pěti tisících korunách, trvalým příkazem prvního v měsíci, vidím to hned v aplikaci, když si otevřu mobil – zůstatek se ztenčuje, minulý měsíc to bylo osm set dvacet tisíc.
Sešit pořád leží v té kuchyňské zásuvce. Nevyhodila jsem ho. Někdy večer pootevřu okno v zadní ložnici, i v září, i když tam teď nikdo nespí, jenom já, když nemůžu usnout ve svém pokoji, a poslouchám kosy, a přemýšlím o té verzi příběhu, kde láska nepotřebuje k přežití účetní knihu – a pak zásuvku zavřu a jdu zkontrolovat, jestli ta platba prošla.
