Bylo mi sedmnáct, když mi táta oznámil rozvod na dovolené v Krkonoších, v malém penzionu ve Špindlerově Mlýně, odkud bylo z okna vidět hřeben Kozích hřbetů a kde mi každé ráno kupoval trdelník ze stejného stánku. Řekl mi to klidným hlasem, u snídaně, jako by mluvil o počasí. Máma zůstala doma v Pardubicích, protože měla zrovna přesčasy v poliklinice.
Nepřekvapilo mě to. Hádali se, co si pamatuju — kvůli penězům, kvůli tomu, kdo mě vyzvedne z doučování, kvůli hloupostem. Dokonce jsem pocítila jakousi úlevu. Když se nemají rádi, ať se rozejdou, pomyslela jsem si tehdy, když jsem kousala ten trdelník.
Domů jsme se vrátili v neděli večer. Máma už to věděla — zavolal jí někdo z rodiny, snad teta, přesně si nevzpomínám. Sotva jsem přešla práh, uviděla jsem její obličej a bylo mi jasné, že se něco strhne.
„Tys jí to řekl? Beze mě?“ křičela na tátu, ale dívala se přitom na mě.
Ještě týž večer si táta sbalil dva kufry a odstěhoval se k bratrovi do Hradce Králové. Zůstala jsem s mámou sama, v bytě ve čtvrtém patře paneláku na sídlišti Dubina, kde výtah léta páchl vlhkem a soused zdola choval psa, který štěkal na každé bouchnutí dveří.
Chodila jsem do maturitního ročníku, k maturitě zbývalo pět měsíců. Utéct nebylo kam.
Od toho dne začalo něco, co jsem tehdy neuměla pojmenovat. Máma nikdy nebyla jemná — pamatuju si facky z dětství, pamatuju si i to, jak házela talíři, když zuřila. Ale po tátově odchodu se to zhoršilo. Křičela, že kvůli mně odešel, že kdybych se líp učila, kdybych nebyla tak uzavřená do sebe, možná by zůstal. Jindy zas seděla na kuchyňské židli, kouřila u pootevřeného okna a říkala tiše, skoro sama pro sebe:
„Stejně brzo umřu. Mám slabé srdce. Uvidíš.“
Dělala jsem všechno, abych ji udobřila. Vařila jsem obědy, i když jsem sotva stíhala učení na maturitu z chemie. Přestala jsem brát telefony od táty — myslela jsem si, že když mámě ukážu, že jsem si vybrala ji, třeba se uklidní, třeba se vrátí k tomu, jaká bývala dřív. Nevrátila se. Čím víc jsem dávala, tím víc si ode mě brala.
Maturitu jsem složila natolik dobře, že jsem se dostala na ošetřovatelství do Olomouce, ale zůstala jsem v Pardubicích, protože máma řekla, že sama by to nezvládla. Denně jsem dojížděla vlakem, skoro dvě hodiny jedním směrem. Ztrácela jsem se týden po týdnu — jinak to popsat neumím. Přestala jsem se líčit, přestala jsem odepisovat kamarádkám, dokonce i jídlo přestalo mít chuť.
Ten den si pamatuju jako přes mlhu a zároveň příliš zřetelně. Seděla jsem ve starém škodováckém fabii, kterou jsem dostala po babičce, na parkovišti před Kauflandem na Palackého třídě. Motor běžel na volnoběh, rádio hrálo něco, co jsem vůbec nevnímala. A najednou mě napadlo — klidně, bez emocí, jako by šlo o nákupní seznam — že by stačilo strhnout volant na úrovni mostu přes Chrudimku, že by to všechno skončilo.
Ta myšlenka trvala tak tři vteřiny. Ale ty tři vteřiny mě vyděsily víc než cokoli, co mi máma kdy řekla.
Vystoupila jsem z auta, zavolala jsem spolužačce ze školy, Báře, a řekla jí věci, které jsem předtím nikomu neřekla. Ona mi sehnala kontakt na psychologa, který ordinoval v poradně u Komenského náměstí, hůř než levně, totiž zadarmo — v rámci nějakého programu pro studenty.
Při třetí návštěvě jsem nahlas vyslovila to, co jsem se bála přiznat i sama sobě: že nejsem schopná mámu zachránit. Že to není moje role, mít o třicet dva let míň než ona a nosit na zádech celý její život.
Odstěhovala jsem se o tři měsíce později, do garsonky na Palackého třídě, kousek od toho mostu z mé nejhorší myšlenky. Zaplatila jsem kauci z peněz, které jsem si šetřila na studium — čtyřicet tisíc korun, poslední, co jsem měla. Změnila jsem si číslo. Mámu jsem demonstrativně neblokovala, prostě jsem přestala brát telefon, když volala popáté za den.
Uplynuly čtyři roky. Dostudovala jsem ošetřovatelství, teď pracuju na kardiologickém oddělení v nemocnici na Kyjevské. S tátou jsem si vztah obnovila — scházíme se jednou za dva týdny na oběd, někdy u něj v Hradci, někdy u mě. Nosí mi pořád ty stejné koblihy z pekárny na rohu, protože si pamatuje, že jsem je jako dítě měla ráda.
S mámou nemluvím. Volala mi ještě rok, pak přestala. Teta říká, že teď bydlí sama, že prodala byt na Dubině a koupila si menší na Polabinách. Na podrobnosti se neptám.
Minulý týden jsem v šuplíku našla starou fotku ze Špindlerova Mlýna, tu z dovolené, kdy mi to táta oznámil. Jsem na ní s trdelníkem v ruce, usměvavá, netušící vůbec nic. Dala jsem ji zpátky do šuplíku a šla jsem do práce na noční směnu.
