Jmenuju se Radek Vopička, je mi čtyřicet tři a servis, co táta vedl skoro třicet let na okraji Pardubic, jsem po jeho smrti přepsal na sebe. Tak to prostě je – syn zdědí dílnu, tchyně manžela mé sestry si myslí, že zdědil poklad. Ta paní se jmenuje Jarmila Steklá, je jí šedesát osm, a od pohřbu uplynuly čtyři měsíce, než mi poprvé zavolala s tím, že bychom si měli „promluvit o spravedlnosti".
Musím to vzít popořadě, protože jinak to vyzní, že jsem lump, a to teda nejsem.
Táta zemřel v únoru, infarkt, sedmašedesát let, ani se nestihl pořádně rozloučit. Servis na Kyjevské ulici běžel na jeho živnostenský list, dluhy na leasing dvou zvedáků, nájem za halu, dva zaměstnance, kterým jsem musel dál vyplácet mzdu, i když jsem první tři týdny nevěděl, jestli podnik vůbec udržím. Sestra Hanka je vdaná za Tomáše, a máma Tomáše, právě ta paní Steklá, bydlí v Chrudimi v bytě, který jí kdysi táta – ano, můj táta – půjčil peníze na rekonstrukci koupelny. Sto dvacet tisíc korun, bez úroku, na dobré slovo, protože byl takový člověk. Papír o tom žádný nebyl. Jenom jeho podpis pod výběrem z účtu a moje vzpomínka, jak o tom mluvil u večeře.
Po pohřbu si paní Steklá začala myslet, že spolu s dílnou jsem zdědil i povinnost na ten dluh zapomenout a ještě přidat.
První telefonát přišel v červnu, v úterý večer, seděl jsem v kanceláři servisu nad fakturami a venku pořád svítilo, protože byl ten dlouhý letní den. Zvedl jsem to na hlasitý odposlech, protože jsem si zrovna mazal ruce od oleje hadříkem.
„Radku, potřebuju s tebou probrat tu tvoji dílnu," řekla bez pozdravu.
„Dobrý večer, paní Steklá."
„Tomáš mi říkal, že jste letos objednali nový diagnostický přístroj za nějakých osmdesát tisíc. Tak když na to máte, tak si asi umíš představit, že bych ráda, aby se konečně vyřešilo, jak to bude s tím bytem po tvém tátovi."
Nerozuměl jsem. „Jaký byt, prosím vás?"
„No přece ten garsonka na Sladkovského, co jste ji měli pronajatou. Tomáš říkal, že táta slíbil, že až umře, tak ten nájem přejde na mě, protože jsem tam bydlela dva roky zadarmo, a teď mi majitel domu píše, že to mám vyklidit."
Tohle jsem slyšel poprvé v životě. Táta žádnou garsonku nevlastnil ani nepronajímal – bydlela tam ona sama, na vlastní nájemní smlouvu, kterou jí kdysi sjednal jako laskavost, protože znal majitele z hospody. Že jí dva roky pomáhal s částí nájmu, to jsem tušil. Že by to měla být nějaká dědičná povinnost mé rodiny, to ne.
„Paní Steklá, já o žádném slibu nevím. Táta vám možná pomáhal, ale to skončilo jeho smrtí, ne mojí zodpovědností."
„Tak to si teda vyprošuju," ohradila se. „Váš táta byl slušný člověk a vy jste evidentně jiná generace. Sobecká."
Zavěsila. Sestra mi ten večer volala hned potom, prý je jí to trapné, ale máma jejího muže je „takový typ", a ať prý s ní nemluvím, dokud se neuklidní. Jenže se neuklidnila.
V červenci přišel dopis – ne od ní, od advokátní kanceláře v Hradci Králové, kterou si najala. Psali, že paní Steklá si činí nárok na finanční vyrovnání ve výši sto padesát tisíc korun z pozůstalosti po mém otci, s odůvodněním, že šlo o „ústně přislíbenou dlouhodobou finanční podporu, kterou zesnulý neplnil v posledním roce života a kterou by měl dědic dorovnat". Sto padesát, ne sto dvacet – přidali si tam ještě nějaký úrok z hlavy.
Seděl jsem s tím dopisem u kuchyňského stolu doma, moje žena Petra mi nalila čaj, který vystydl, protože jsem se ho ani nedotkl.
„To je vydírání," řekla Petra. „Jdi za právníkem."
Šel jsem za Mgr. Karlem Bruknerem, se kterým jsem řešil dřív pracovní smlouvy pro dílnu. Vysvětlil mi, co jsem tušil – žádný písemný závazek, žádná exekutovatelná pohledávka, ústní slib bez dokladu je právně nevymahatelný, a navíc by šel maximálně za pozůstalostí, ne za mnou osobně, protože jsem servis zdědil, ne osobní dluhy otce, které nebyly doloženy. Řekl mi ale i něco jiného, co mě zarazilo víc: „Radku, oni to vědí taky. Tohle není žaloba, tohle je tlak. Počítají s tím, že to zaplatíte, abyste měl klid v rodině."
Měl pravdu. Klid v rodině byla přesně ta páka. Hanka mi volala skoro každý den, prosila, ať to nějak „vyřešíme po dobrém", že jinak jí Tomášova matka udělá ze svatby peklo – bratranec se měl ženit v září a paní Steklá vyhrožovala, že tam „řekne pravdu o tom, jaká je z Vopičků rodina".
Zlom přišel v srpnu, na svatbě bratrance Tomáše v Kunětické Hoře, přímo pod hradem, kde měli hostinu na zahradní terase restaurace. Bylo horko, servírky nosily víno v kbelících s ledem, kapela hrála něco od Karla Gotta, a děti běhaly kolem fontány. Paní Steklá seděla u hlavního stolu v šatech barvy lila, a když jsem s Petrou přišel pogratulovat novomanželům, otočila se ke mně přede všemi hosty a řekla nahlas, tak aby to slyšel i snoubenčin otec vedle ní:
„Tady je ten, co nechal starou ženskou na ulici kvůli tomu, že zdědil dílnu po tátovi a je mu to jedno."
Muzika na chvíli jako by ztichla, i když samozřejmě hrála dál, jen se všichni kolem stolu podívali naším směrem. Petra mě chytla za loket, cítil jsem, jak se mi krev nahrnula do obličeje, ale nezvýšil jsem hlas.
„Paní Steklá, vy nejste na ulici, bydlíte ve svém bytě na nájemní smlouvě, kterou máte podepsanou vy, ne já ani můj otec. A to, co teď říkáte přede všemi, není pravda, a vy to víte."
„Ten dluh existuje!"
„Žádný dluh nikde napsaný není. Můj táta vám možná pomáhal z dobré vůle, ale dobrou vůli nedědím jako povinnost."
Otec nevěsty, pán, kterého jsem v životě neviděl, se naklonil a tiše řekl paní Stekle, ať prosím tuhle debatu nedělá na svatbě jeho dcery. Ztichla, ale oči měla plné vzteku, jako by jí někdo sebral něco, na co si už zvykla počítat.
Druhý den ráno mi volal Mgr. Brukner, že advokátní kancelář v Hradci stáhla dopis – prý na doporučení, protože bez jediného dokladu by to u soudu neobstálo a jen by to prohlubovalo rodinné spory bez šance na výhru. Jinými slovy, blafovali a věděli to.
Rozhodl jsem se ale, že tohle nenechám jen tak vyšumět, protože jinak to za rok zkusí znovu, s jiným číslem a jinou historkou. Sedl jsem si s Petrou a s Hankou, ne s paní Steklou, protože s ní už jednat nemělo smysl, a řekli jsme si, jak to bude dál. Servis je servis, můj, zapsaný na mě, s vlastními dluhy a vlastními zaměstnanci, které živím ze svého. Otcovy laskavosti vůči komukoliv – vůči paní Stekle, vůči komukoliv jinému z okolí – zemřely spolu s ním, protože to nikdy nebyly dluhy, byly to dary, které nikdo nikdy neměl povinnost dorovnávat.
Napsal jsem Hance jednu zprávu, kterou jsem poslal i s kopií Mgr. Bruknerovi pro jistotu, a poprosil ji, ať ji přečte i své tchyni: že žádných sto padesát tisíc, žádných sto dvacet tisíc, žádnou korunu neposílám a posílat nebudu, že táta odešel a s ním i všechny jeho ústní sliby, které nikdy neměly papír, a že pokud si paní Steklá myslí, že má nárok, ať to zkusí normální cestou u soudu, s doklady – ale ať ví, že ten telefonát na svatbě zůstane jako svědectví, které by u žádného soudu nevyznělo v její prospěch.
Paní Steklá mi od té svatby nezavolala ani jednou. Hanka mi asi měsíc nato napsala, že máma manžela už o tom s nikým nemluví, že prý „to nechala být", což je jejich rodinný způsob, jak přiznat prohru bez omluvy.
Servis pořád vedu. Ten diagnostický přístroj za osmdesát tisíc, o kterém mluvila, jsem koupil na splátky, protože jinak bych dvě nová auta v týdnu nezkontroloval, a dělám to sám, s klukama, co u táty pracovali roky předtím. Někdy si vzpomenu, jak táta stál u třetího zvedáku a říkal mi, že pomoct sousedovi nikdy nikoho nezruinuje. Měl pravdu – jenom pomoc nikdy neměla být směnka, kterou po něm někdo vybere u mě.
