Jmenuju se Radek Novotný, je mi sedmapadesát a servis na Vysočanské v Brně jsem si postavil sám, cihlu po cihle, ještě když se Blanka teprve učila chodit. Blanka je moje dcera. A teď, po dvou letech manželství s mužem o osmadvacet let starším, přišla za mnou a řekla mi, že se rozvádí – a že "táta jí to celé přepsal na sebe."
Jenže já nejsem ten táta, o kterém mluvila.
Musím to vzít popořadě, protože jinak to nedává smysl. Blance bylo šestadvacet, když se seznámila s Jaroslavem Dolejším, architektem, kterému táhlo na pětapadesát. Potkali se na kolaudaci baráku, který jsem stavěl – ironie, že jo. Za půl roku byla svatba, na kterou jsem nešel, protože jsem to tehdy neunesl. Za rok se narodil Toník, za další rok Kačka. A pak, po dvou letech, jednoho úterního odpoledne v půlce srpna mi Blanka volala z parkoviště před hypermarketem v Slatině a řekla, že se stěhuje zpátky ke mně s dětma, protože Jaroslav si našel jinou a byt na Kounicově, který koupili společně, "nějak" patří jenom jemu.
Přijel jsem pro ni s dodávkou, tou samou, se kterou vozím kompresory a zvedáky. Toník spal v autosedačce, Kačka celou cestu koukala z okýnka a neřekla ani slovo. Blanka měla u sebe dvě tašky a krabici s dětskými botičkami. To bylo všechno, co si z toho manželství odnesla.
Doma, u mě v kuchyni na Vysočanské, mi ukázala papíry. Byt koupili rok před svatbou, ještě než se vzali, a Jaroslav ho zapsal jen na sebe – prý kvůli nějaké staré půjčce od rodičů, kterou tím splácel. Blanka to podepsala, protože mu věřila. Nikdy to nezpochybnila. Teprve teď, když se s ní rozváděl kvůli architektce z jeho kanceláře, jménem Petra, zjistila, že na tom bytě nemá ani korunu.
„Nemám nic, tati," řekla mi tehdy u stolu, a přitom celou dobu skládala a rozkládala tu krabici s botičkama, jako by potřebovala mít v ruce něco, co jde ovládat. „Dva roky jsem vařila, hlídala děti, nechala práci kvůli němu – a teď mi nabízí patnáct tisíc měsíčně na výživný a ať jsem ráda."
Řekl jsem jí, že bydlí u mě, děti taky, a že se o výživným ani o bytě bavit nebudeme, dokud nezavolám Zdeňkovi Bartošovi, advokátovi, se kterým jsem před lety řešil spor kvůli neuhrazené faktuře za opravu jeho škodovky. Zdeněk mi to tenkrát vyřídil rychle a bez keců, a přesně to jsem teď potřeboval.
Zdeněk si vzal spis, prošel katastr a za tři týdny mi zavolal s tím, že máme štěstí – byt sice patří jen Jaroslavovi, ale Blanka během manželství do něj investovala přes sedm set tisíc korun z peněz, které zdědila po babičce, na rekonstrukci koupelny a kuchyně. Měla na to bankovní výpisy, protože si je schovávala z opatrnosti, kterou jsem ji naučil ještě jako malou – vždycky mít papíry v pořádku.
Jaroslav se to snažil zlehčovat. Na první schůzce u soudu v Brně na Husově se tvářil, jako by šlo o nedorozumění mezi slušnými lidmi. Měl na sobě sako, které vypadalo dráž než moje auto, a mluvil o Blance jako o „mladé mámě, která si potřebuje najít svou cestu." Seděl jsem vzadu v sále, protože jsem tam nemusel být, ale chtěl jsem. Kačka byla ten den u sousedky, paní Formánkové, co má toho kokršpaněla, se kterým si obě děti hrají na dvorku každý večer po večeři.
Soud nakonec rozhodl, že Jaroslav musí Blance vrátit částku odpovídající zhodnocení bytu, plus doplatit výživné zpětně za oba měsíce, kdy platil míň, než měl. Celkem to bylo přes milion korun. Jaroslav po jednání přišel za mnou na chodbu, prý si chtěl „promluvit jako chlap s chlapem." Řekl jsem mu, že chlap by nezapisoval byt na sebe pár měsíců po tom, co mu žena porodila druhé dítě, a že si to promluvení může nechat pro Petru.
Blanka si za tu částku pronajala menší byt na Černých Polích, blízko školky, kam teď Toník chodí. Peníze si nechala na účtu, ne kvůli sobě, ale kvůli dětem – to řekla přesně těmi slovy, když jsme spolu skládali krabice do dodávky, tu stejnou, co jsem si koupil, když jsem začínal s dílnou. Já v tom bytě dodělal poličky a věšák na chodbu, protože to prostě umím a protože jsem chtěl.
Jaroslav teď platí výživné včas, přes účet, bez řečí – od té doby, co mu Zdeněk poslal dopis, že příště to půjde přes exekutora. Blanku vídám každou neděli, chodí k nám na oběd s dětma, a Kačka mi minulý týden ukázala výkres, na kterém je dům se čtyřmi okny a nápisem „DĚDA A JÁ." Ten výkres mám teď na nástěnce v dílně, hned vedle rozpisu objednávek, a dívám se na něj pokaždé, když zamykám na noc.
