Jmenuju se Kateřina Dvořáková, je mi čtyřicet dva a bydlím v Jihlavě, v paneláku na sídlišti Březinky, kde mám sklep po rodičích – a přesně ten sklep je důvod, proč mě sousedka Bohumila považuje za trochu potrhlou. Já se tomu nesměju. Naučila mě to babička, která přežila měnovou reformu v šedesátém a pak i tu devadesátkovou, a odmalička mi vtloukala do hlavy jednu větu: co je doma, to se nerozbije.
Nekupuju jeden balík toaletního papíru. Nikdy. Znám přesně, jakou značku používáme, kolik stojí v Kauflandu na Seifertově ulici za normální ceny, a jakmile narazím na akci, kde je stejný papír o čtvrtinu levnější, koupím rovnou šest balení po osmi rolích. Tečka. Pak na to půl roku vůbec nemyslím. A dělám to se vším. Olej beru po deseti lahvích, když je slevová akce v Lidlu. Rýži a luštěniny po pěti balení. Konzervy rovnou v kartonu. Cukr, sůl, těstoviny – nikdy míň než šest balíčků najednou. Kávu Jihlavanka i tu dražší zrnkovou taky beru po zásobách, stejně jako čaj. A granule pro našeho kokršpaněla Bertíka kupuju pytlem, hned dva najednou, když je akce v chovatelských potřebách na Masarykově náměstí.
V mrazáku, co stojí ve sklepě vedle staré pračky, mám vždycky maso, pár balení knedlíků a mražené ovoce se zeleninou. A brambory s cibulí – ty kupujeme na podzim rovnou pytlem od pana Nováka, co má zahrádku kousek za Pávovem a prodává je z valníku přímo u cesty. Odkdy jsme s manželem koupili byt, ke kterému patřil i tenhle sklep, jinak to neděláme.
Má to dva důvody. Za prvé to šetří peníze – a to nemalé, za rok to dělá klidně deset, patnáct tisíc korun, které jinde utratíme za něco hezčího. Za druhé to šetří čas a moji pozornost. Nakoupím jednou za půl roku až rok, a pak na to prostě nemyslím. Nemusím každý týden přemýšlet, jestli nám nedochází mouka.
A ano, v Jihlavě teď s dostupností potravin problém není, obchody praskají ve švech, regály plné až po strop. Ale i tak jsem si minulý týden sedla, prošla si zásoby ve sklepě, prolistovala letáky ze všech obchodů a nakoupila to, co bude potřeba co nevidět.
Kdysi jsem slyšela, že lidé, kteří mají peníze, je nemají jen proto, že je umí vydělávat, ale hlavně proto, že je umí rozumně utrácet. Od té doby je to moje heslo.
P.S. Škoda že jste neviděli obličej mého muže Radka, když jsem o loňském Black Friday přivezla domů krabici metr krát metr plnou pracích prášků, toaletního papíru a ubrousků – a on musel s naším sousedem panem Kučerou nosit tu krabici ze schodů, protože se nevešla do výtahu.
Byl konec ledna, mrzlo až praštělo, a Radek přišel domů z práce – dělá mistra v jedné strojírně na okraji Jihlavy – s bundou ještě zapnutou až ke krku a s obličejem, jaký jsem u něj neviděla snad deset let. Sedl si ke stolu, nesundal si ani tu bundu, a řekl, že firma jde do útlumu. Ne úplně na dno, ale o třetinu míň zakázek, a jeho oddělení čeká propouštění. Jestli přežije on, nevěděl nikdo, ani jeho nadřízený.
Tu noc jsem nespala. Ne z hladu ani ze strachu, že bychom neměli co jíst – to jsem věděla, že máme na půl roku dopředu vyřešené. Nespala jsem, protože jsem počítala něco jiného: hypotéku, kterou ještě splácíme jedenáct let, měsíční splátku dvanáct tisíc tři sta korun, a to, kolik nám zbude, pokud Radkova výplata zmizí úplně.
Ráno jsem otevřela sešit, do kterého si zapisuju všechny zásoby – ano, mám na to tabulku, ne v mobilu, v obyčejném linkovaném sešitě, protože tam to vidím na první pohled. Spočítala jsem, na jak dlouho nám vystačí jídlo, čím dýl, tím líp, a pak jsem otevřela internetové bankovnictví a podívala se na spořicí účet, kam jsme ukládali to, co jsme ušetřili právě díky těm nákupům po akcích. Sto osmdesát čtyři tisíc korun. Ne závratná suma, ale najednou to nebyla jen "rezerva pro klid duše" – byla to konkrétní odpověď na konkrétní otázku, kolik měsíců přežijeme, kdyby přišlo nejhorší.
Radek propuštěn nakonec nebyl. Ale jeho kolega Standa, se kterým dělal patnáct let na jedné lince, dostal výpověď za dva měsíce a firma mu nabídla odstupné, které stačilo tak na tři měsíce nájmu jeho garsonky na Bedřichově. Standa přišel jednou večer k nám, seděl u nás v kuchyni, míchal lžičkou v hrnku s čajem, aniž by ho pil, a řekl nahlas to, co jsme si mysleli všichni: že neměl našetřeno vůbec nic, protože si myslel, že práce bude vždycky.
Tehdy jsem vstala od stolu, došla do sklepa a přinesla odtamtud dvě tašky – jednu s trvanlivými potravinami, druhou s hygienickými potřebami. Postavila jsem je vedle Standovy židle a řekla: "Vezmi si to, ať máš na ten měsíc, než něco najdeš."
Standa práci našel za pět týdnů, v jiné firmě v Pelhřimově, o dost dál dojíždět, ale s lepším platem. Než odešel z Jihlavy, přišel k nám ještě jednou, postavil na linku láhev vína a řekl, že si teprve teď, po téhle zimě, začal vést vlastní sešit se zásobami – přesně takový, jaký viděl u mě na kuchyňské lince.
