Bylo mrazivé úterý, kolem půl osmé večer, a do čekárny přivezli klučinu s rukou v provizorní dlaze a odřeninami přes celou tvář. Za ním se vřítila žena v montérkách zamazaných od barvy, s pilinami zapadlými pod nehty – jako by právě odložila hoblík a rozhodla se dolaďovat později.
Jmenuju se Jitka Nováková a jedenáct let dělám sanitářku na urgentním příjmu jedné pražské nemocnice na Vinohradech. Toho večera jsem čekala na kolegyni, měla jsem už končit směnu, a posadila jsem se na lavičku vedle té ženy. Ne že bych chtěla poslouchat – ale čekárna je malá a hlasy se nesou až moc dobře.
Jmenovala se Věra. Řekla mi to sama, když jsem jí přinesla kelímek s vodou z automatu – měla vyprahlé rty, jako když člověk hodinu mlčí a pak najednou musí něco říct. Truhlářství vede po otci, to jsem pochopila z toho, jak omluvně se dívala na svoje ruce. Telefon jí v dlani co chvíli bliknul – manžel, sestra, někdo z dílny, že dneska už nedorazí.
Kluk se jmenoval Tomáš, bylo mu snad šestnáct. Spadl z kola na náspu u Vltavy, jel prý moc rychle po mokrém listí. Když ho konečně pustili z rentgenu a posadili na vozík se sádrou, utrousil něco jako "stejně bys mě radši nechala tady".
Věra se k němu nesklonila, neobjala ho. Jenom si dřepla vedle vozíku, do výšky jeho očí.
"Kolikrát jsem ti říkala, ať tamtudy nejezdíš," řekla tiše. "Kolikrát."
"Tak proč jsi teda přijela," odsekl a díval se přitom na sádru, ne na ni.
"Protože jsem tvoje máma, ty troubo." Zarazila se, jako by ji ta slova samotnou překvapila svou ostrostí. Chvíli bylo ticho, jenom odkudsi ze sálku bylo slyšet, jak sestra volá další jméno.
"To kolo bylo za tři tisíce, co jsem šetřila půl roku," pokračovala pak, klidněji. "A teď bude půl roku stát v kůlně, protože ti ho nedám, dokud nedokážeš, že víš, kudy se jezdí a kudy ne."
"To je fuk, stejně už mě nebaví."
"Fuk, jo?" Věra se nadechla, ale hlas jí přeskočil. Odkašlala si. "Vždycky si myslíš, že tě otravuju. Že jsem na tebe zbytečně přísná."
Kluk pokrčil rameny, jak nejvíc mu to sádra dovolila.
"Jednou tě přestanu hlídat," řekla a najednou zněla unaveně, ne naštvaně. "A budeš rozhodovat sám. A já bych chtěla, abys aspoň jednou předtím pochopil, že když ti něco zakazuju, není to proto, že bych tě neměla ráda."
Zarazila se – u dveří sálku se ozval třesk, jako by tam spadl podnos, a ona sebou trhla, otočila hlavu tím směrem, čekala, jestli to není pro ni. Nebylo. Vydechla.
"Je to proto, že vím, čeho jsi schopnej," dodala potom, tišeji. "A nechci, abys to zjišťoval takhle." Ukázala bradou na sádru.
Kluk mlčel a otáčel zápěstím, jako by zkoušel, jak moc to bolí.
Přiznávám, měla jsem tou dobou vlastní starost – dcera doma čekala na svačinu a manžel měl noční, takže jsem se dívala na hodiny víc, než jsem chtěla. Ale zůstala jsem sedět o pár minut déle, než jsem musela.
"Křičím na tebe, protože se bojím," řekla Věra po chvíli, spíš pro sebe než pro něj. "Ne proto, že bych byla zlá." Hlas se jí na konci větě zlomil, a ona si rychle otřela oko hřbetem ruky od barvy, jako by to gesto chtěla schovat dřív, než ho někdo uvidí.
Sestřička vyšla s propouštěcí zprávou a Věra vstala, otřela si dlaně o montérky a vzala papíry. Podepsala je propiskou, kterou si vytáhla zpoza ucha – měla ji tam celou dobu, zapomenutou, jako truhlář tužku.
Než odešli, ještě jsem zaslechla, jak se ho ptá, jestli má hlad, že cestou stavíte u bufetu na Rašínově nábřeží na langoš, protože sádra je sádra, ale večeřet se musí.
Kluk se na to poprvé usmál.
Nevím, co bylo dál – jestli si sedl zpátky na kolo, jestli mu ho Věra na měsíc zabavila, jestli se ještě doma hádali o tom sjezdu podél řeky. Vídám lidi jednou, na pár minut v čekárně, a pak zase zmizí ve svém životě, do kterého já nevidím.
Ale tu propisku zpoza ucha a ten langoš na Rašínově nábřeží si pamatuju dodnes, i po skoro dvou letech.
