Jmenuji se Zdeněk Hála, jsem hajný v revíru pod Boubínem už osmadvacet let, a to, co jsem toho dopoledne viděl na cestě od Zátoně, mi nedá spát dodneška. Bylo to poslední zářijové úterý, mlha se táhla po lukách jako mokré prostěradlo, a já jsem šel kontrolovat posedy, protože za týden začínala honitba na černou.
Marii Koutnou jsem znal od vidění – vdova, něco přes šedesát, bydlela na kraji Zátoně v baráku po rodičích, chodila si pro vodu k prameni, protože její studna byla léta suchá a obecní vodovod tam ještě nedotáhli. Nosila dvě plechové konve na násadě přes ramena, jak to dělávala celý život, a tu cestu lesem znala nazpaměť.
Toho rána jsem byl asi tři sta metrů od ní, schovaný za mladým smrčím, když jsem uslyšel praskání větví. Nejdřív jsem myslel, že je to srnec. Pak jsem uviděl, jak se zastavila a otočila, a za ní na pěšině stál vlk – ne ten pohádkový, obyčejný samec, hnědošedý, s bílým lemem kolem tlamy, jaký se sem čas od času zatoulá od Alpských hor přes Rakousko. Konve jí vypadly z rukou, voda se rozlila do listí, a ona couvala pozadu, jednu ruku nataženou před sebe, jako by tím mohla zvíře zastavit.
Křičet nezačala. Řekla mi to potom sama – že se bála, že by ji křik ještě víc rozdráždil. Jen vydechla něco jako "Bože, ne teď" a dál couvala k padlému buku, za kterým už nebylo kam.
Já jsem měl pušku přes rameno, ale byl jsem daleko, a než bych stačil zalícit, mohlo se stát cokoli. Tak jsem jen stál a díval se, srdce mi bušilo až v krku, a čekal jsem na tu ránu, o které jsem byl přesvědčený, že přijde.
Vlk zpomalil asi na tři metry od ní. Sklonil hlavu, zavětřil směrem k rozlité vodě a ke konvím. A pak – přísahám na to, co jsem u soudu později podepisoval jako svědeckou výpověď pro Agenturu ochrany přírody – obešel ji obloukem, sklonil se ke konvi, olízl mokrou trávu kolem a odklusal zpátky do houští, odkud přišel. Ani na ni nevrhl druhý pohled.
Marie zůstala stát opřená o ten buk možná celou minutu, nohy se jí klepaly tak, že nemohla jít. Když jsem k ní doběhl, sesula se na zem a jen opakovala jméno svého vnuka, jako by ho volala. Odvedl jsem ji dolů k potoku, kde už běželi sousedi – slyšeli prý přes rybníček Matěje Hrona, jak volá o pomoc, protože náhodou šel kolem s pilou na klestí.
To, co pak celou vesnici ohromilo, nebyl útok. Byl to fakt, že se ten samý vlk objevil na hranici lesa ještě třikrát během podzimu, vždycky sám, vždycky za dne, a nikdy neublížil nikomu, ani dobytku na pastvině u Zátoně. Lesní správa poslala fotopast a zjistilo se, že má vysílačku na obojku – uprchl z odchovné stanice u Českého Krumlova, kde ho krmili z ruky, a lidi se pro něj prostě nestali kořistí, protože je nikdy nepovažoval za nic jiného než za součást krajiny, kterou znal.
Marii ale ten den nikdo nepřesvědčil, že měla jenom štěstí s ochočeným zvířetem. Obecní úřad jí do měsíce nechal na vlastní náklady vyhloubit studnu na dvorku, aby už do lesa pro vodu chodit nemusela – starosta to prosadil na zasedání zastupitelstva jako mimořádnou položku rozpočtu, něco přes sedmdesát tisíc korun, a dodavatele sehnal ještě do zámrzu. Já jsem byl u toho, když firma z Vimperka navrtala vodu ve dvanácti metrech a Marie stála na dvorku s rukama zkříženýma na prsou a dívala se, jak čerpadlo poprvé vyhání vodu do umyvadla v kuchyni.
Od té zimy chodím kolem jejího domu skoro každý týden, kontroluju krmelce nedaleko odtud, a vždycky mi nabídne kafe. Konve má pořád zavěšené na hřebíku ve stodole, nepoužívá je, ale taky je nevyhodila. Říká, že si na ně chce vzpomenout, až bude vyprávět vnukovi, proč má na dvorku studnu a proč se v lese k vlkům chová jinak než ostatní ve vsi – nekrmí je, ale taky po nich nehodí kamenem, když je uvidí na mýtině.
