Zuzana Krajčová měla čtyřicet tři let, když v bytě na Vinohradech, mezi hromadou slovníků a vystydlým čajem, škrtla v rukopisu jedno slovo a zapsala jiné. Byl to únorový podvečer, za oknem se šeřilo už kolem třetí, a ona seděla nad řeckým textem starým dva a půl tisíce let a ptala se, proč se po sto padesát let nikdo nezeptal, co vlastně znamená to jedno řecké slovo na začátku básně.
Učila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde už dvanáct let přednášela klasickou filologii studentům, kteří chodili na semináře s termoskami kávy a otázkami typu „k čemu nám dnes je Homér". Překladem Odyssey se zabývala vlastně náhodou — posuzovala něčí disertaci, narazila na pasáž o otrokyních v domě Odysseově a něco jí na tom nesedělo. Všechny české překlady, které znala, nazývaly ty ženy „služkami" nebo „děvečkami". V originále stálo něco jiného.
Nakladatelství z Brna jí za tento překlad zaplatilo zálohu sto padesát tisíc korun a plánovalo náklad dva tisíce výtisků — první nový český překlad Odyssey za třicet let. Smlouvu podepsala v lednu, rukopis měla odevzdat koncem dubna. Tři měsíce na dvacet čtyři zpěvy, po večerech, mezi výukou a vyzvedáváním Martina z gymnázia.
Začala prvním veršem. Odysseus je v řečtině označen slovem polytropos — jako někdo, kdo má mnoho způsobů, kdo mění směr, kdo se těžko dá zaškatulkovat. Napsala: „muž složitý". Kolegyně z katedry, když to zaslechla na chodbě, jen zvedla obočí a řekla: „Zuzko, ty ho pomlouváš." Zuzana odpověděla, že ho nepomlouvá — jen ho nekrášlí.
Ale skutečný problém čekal v dvacátém druhém zpěvu. Řecké slovo dmōaí — ženy, jež byly majetkem domu, bez práva odmítnout, bez možnosti odejít. Dosavadní překlady je nazývaly „služkami" nebo „děvčaty ze dvora". Zuzana napsala: „otrokyně". Nad tou větou seděla do druhé v noci, list za listem přistával zmačkaný vedle koše, protože pokaždé, když napsala „služky", cítila, že lže, a když napsala „otrokyně", už v hlavě slyšela hlasy těch, kdo řeknou, že přehání. Telemachos je nechá pověsit za to, že spaly s nápadníky jeho matky. Se „služkami" to byl příběh o nevěrných čeledínkách. S „otrokyněmi" — o ženách, které neměly na výběr ani tehdy, když je nápadníci nutili, ani tehdy, když za to byly potrestány.
Ve dvě v noci zavolala své bývalé školitelce z brněnských let, sedmdesátileté profesorce Miladě Voráčkové, která nespala, protože nikdy nespala před čtvrtou. Zuzana jí přečetla úryvek nahlas, přímo z obrazovky notebooku, v kuchyni, aby nevzbudila Martina.
„A co, bojíš se toho slova?" zeptala se Voráčková.
„Bojím se, že ho nakladatelství škrtne."
„Tak ať škrtnou. Ale ty ho neměň."
Ráno poslala úryvek vedoucímu redaktorovi, Petru Zálešákovi, s poznámkou, že tohle je definitivní verze. Odepsal za dva dny: chtěl by probrat „otrokyně" — ne odstranit, ale upřesnit, „jestli to nebude znít příliš silně pro čtenáře zvyklého na školní čítanky". Zuzana odepsala, že silněji zní skutečnost, kterou Homér popisuje, ne slovo, které ji pojmenovává. Nechal to být.
Martin za ní chodíval do pracovny na svačinu. Jednou se posadil a přečetl si pasáž o Penelopě. „Mami, ona dvacet let dělala pořád to samé — tkala a pak to zase párala," řekl a nakrčil nos nad chlebem se šunkou. Zuzana odložila pero a řekla mu jen, že to nebylo čekání se založenýma rukama, ale strategie rozložená na roky. Martin pokrčil rameny a vrátil se do svého pokoje. Víc se neptal — a ona, když ho sledovala pohledem ke dveřím, pomyslela si, že i on v ní vidí hlavně někoho, kdo sedí nad knihou a nemá na něj čas, ne někoho, kdo právě teď, v téhle větě, bojuje o něco, čemu se v recenzích bude říkat „kontroverze".
Rukopis odevzdala v dubnu, den před termínem. Překlad vyšel na podzim, v pevné vazbě, s autorským doslovem na třiceti stranách.
V listopadu, na Podzimním knižním veletrhu v Praze, přistoupil profesor Bohumil Radvan z Univerzity Karlovy, autor vlastního, nedokončeného překladu Odyssey, na kterém pracoval už léta, ke stolku, kde Zuzana podepisovala výtisky.
„Paní doktorka modernizuje Homéra nad únosnou míru," řekl a vzal do ruky její knihu a listoval jí, jako by ho něco odpuzovalo. „‚Otrokyně'. Homér psal eposy, ne obžalobu."
„Homér napsal dmōaí," odpověděla Zuzana, aniž by přestala podepisovat frontu, která za ním čekala. „Já jsem to jen přestala překládat jako ‚služky'."
„Tohle se bude číst ve školách."
„Právě proto jsem to tak napsala."
Radvan odložil výtisk na stolek, aniž by si ho koupil, a odešel beze slova. Fronta za ním chvíli mlčela, než nějaká studentka s hromadou knih pod paží řekla potichu: „já bych si to koupila tak jako tak," a podala svůj výtisk k podpisu.
O tři týdny později vyšla Radvanova recenze ve filologickém čtvrtletníku — stejná fráze o „modernizaci Homéra nad únosnou míru", rozvedená na čtyři strany. Zuzana ji četla u kuchenního stolu, zatímco Martin na druhé straně desky psal domácí úkoly. Dočetla, sbalila listy napůl a odložila vedle konvice.
„Zlá recenze?" zeptal se Martin, aniž zvedl hlavu od sešitu.
„Zlá pro něj. Překládá tu samou knihu patnáct let a ještě ji nedodělal."
Martin si odfrkl smíchy do sešitu a Zuzana si nalila čaj, který stejně stihl vychladnout, než se ho stačila dotknout.
