Největší podezření nevzbudilo znaménko, které Tomáš našel.
Největší podezření vzbudil způsob, jakým se ho Marta okamžitě pokusila zakrýt.
Smuteční síň na Olšanských hřbitovech tonula v bílých liliích. Jejich omamná vůně se mísila se studeným vzduchem linoucím se od kamenných zdí. Uprostřed místnosti, pod matným světlem mosazného lustru, spočívala otevřená rakev z leštěného ořechového dřeva. V ní ležela Klára. Její tvář byla klidná, téměř průsvitná, rámovaná dlouhými kaštanovými vlasy. Na sobě měla jednoduché bílé šaty. Bez pohybu. Na prstě se jí matně leskl snubní prsten.
Tomáš stál těsně u rakve. Jeho tvář, obvykle plná energie, teď vypadala jako vytesaná z kamene. Dlaně se mu třásly, když opatrně uchopil Klářinu levou ruku. Sevřel ji ve svých prstech a na několik nekonečných vteřin zavřel oči. Když je znovu otevřel, jeho rty se pohnuly sotva slyšitelně.
"Kláro… vrátil jsem se pozdě."
Sklonil hlavu níž k její ruce. Ten nepatrný, přirozený pohyb způsobil, že volný krajkový lem šatů na jejím rameni nepatrně sklouzl stranou. Odhalil pár centimetrů kůže těsně nad klíční kostí. A na ní – jeden tmavě fialový otisk. Nebyla to krev. Nebyla to otevřená rána. Nic násilného na první pohled. Jen modřina, která měla zůstat skrytá.
V tu chvíli se Marta pohnula. Pouhý půlkrok vpřed. Prudký, instinktivní. Její štíhlé prsty v černé krajkové rukavičce bleskurychle popadly uvolněnou látku a přetáhly ji zpátky na místo. Klářino tělo zůstalo naprosto nehybné. Ten pohyb trval sotva sekundu.
Tomáš všechno viděl. Viděl modřinu. Viděl, jak ji Marta schovala.
S nesmírnou opatrností, jako by držel to nejkřehčí sklo, položil Klářinu ruku zpátky do rakve. Přesně na stejné místo, odkud ji zvedl. Prsty jí ještě jednou jemně přejel po snubním prstenu. Pak se narovnal. Jeho pohled, chladný a ostrý jako břitva, se zabodl do Marty.
"Co je tohle?"
Marta ztuhla. Její nalíčené rty se rozevřely, ale nevyšlo z nich ani slovo. O pár kroků vzadu stál Adrian. Hned jak Tomášova otázka prořízla ticho, sklopil oči k zemi. Jeho hruď se zvedala a klesala v rychlém, mělkém rytmu.
Marta se pokusila zachovat dekorum. Narovnala ramena a její hlas, ač napjatý, zněl téměř obvinivě: "Tomáši, nedělej scény. Nech ji v klidu odejít."
Ale její oči ji prozradily. Ta rozšířená, vyděšená zornička. Skutečný strach.
Tomáš se od rakve odvrátil. Čelem k Adrianovi. Jeden krátký, rozhodný krok. Jeho dlaň dopadla na Adrianovo rameno – pevně, neúprosně, ale bez rány, bez strkání. Jen tíha, která nedovolila únik.
"Řekni mi, co se stalo, než jsem přijel," procedil Tomáš skrz zuby.
Adrianovy rty se bezmocně zachvěly. Pokusil se zvednout oči k Tomášovi. Vydržel to jen zlomek sekundy, než jeho pohled nervózně uhnul. Uskočil k Martě. Její tvář byla teď úplně bezbarvá. Stála tam jako socha, lapající po dechu.
Tomáš ruku uvolnil. Ustoupil o krok zpět, aby je měl oba ve svém zorném poli. Do ticha se snesla poslední otázka, vyslovená hlasem, v němž se mísila hluboká bolest s ocelovým odhodláním.
"Byla těhotná. Kdo to udělal?"
Adrian se prudce nadechl. Nebyl to nádech úlevy. Byl to výkřik paniky lapající po vzduchu. Jeho oči se podruhé setkaly s Martinýma. Tentokrát nejen vyděšenýma, ale zoufale varovnýma. Ticho zhoustlo tak, že se dalo krájet.
Adrian polkl. Jeho pohled, stále upřený na matku, jako by se na ni v té vteřině vylil všechen strach a vina, které v sobě dusil. Rty se mu stáhly do tenké linky. Nebyla to otázka, na kterou by mohl odpovědět. Byl to rozsudek, který už visel ve vzduchu.
"Na to ti nemůže odpovědět," ozval se za Tomášovými zády nový hlas.
Byl to vyšetřovatel Kadlec. Vysoký muž v tmavém obleku, který dosud nenápadně stál ve výklenku sálu. V ruce držel tenké desky a jeho tvář nevyjadřovala nic než profesionální chlad.
"Měl jsem tušení, že to tu dnes bude divoké," pokračoval Kadlec a pomalu k nim přistoupil. "Proto jsem si dovolil přijít osobně."
Marta na něj pohlédla s výrazem člověka, jemuž dochází, že se past zaklapla. "Co tady děláte?! Tohle je soukromé rozloučení!" vyjela na něj ostře.
Kadlec ignoroval její tón. Místo toho se otočil k Tomášovi. "Vaše žena nebyla nalezena na chatě v Krkonoších. Byla nalezena v Praze, v bytě vašeho švagra Adriana na Vinohradech. V uzamčené ložnici. Oficiální pitva proběhla dnes ráno."
Adrianovi podlomily kolena. Opřel se těžce o zeď.
Kadlec vytáhl z desek fotografii. Byla to detailní fotografie Klářiny klíční kosti s oním fialovým otiskem. "Tohle není modřina," řekl tiše a podával fotografii Tomášovi. "Tohle je otisk palce. Někdo jí držel ruku v křečovitém stisku. Těsně před smrtí."
Tomáš se podíval na fotografii. Pak na svou tchýni. "Tak znovu," procedil ledově. "Adriane, podívej se na mě. Ne na ni. Na mě." Adrian, opřený o zeď, zvedl hlavu. V očích měl slzy. Nebyly to slzy smutku. Byly to slzy strachu z prozrazení. "Ona… Klára chtěla odejít," zašeptal Adrian chraplavě. "Mami, promiň, já už to neunesu."
Marta vykročila vpřed. Její podpatky ostře klaply o kamennou podlahu. "Mlč! Ty nevíš, do čeho se to pleteš!"
"Ne, mami. To ty nevíš, cos provedla," vykřikl Adrian a jeho hlas se zlomil v pláči. "Klára za mnou přišla. Bála se. Bála se tebe. Byla těhotná, ano. S někým, kdo nebyl z tvých kruhů. S učitelem ze základky. Tomáš byl pryč, a ty jsi ji držela jako v kleci. Pronajala jsi ten byt na Vinohradech, abys ji mohla kontrolovat."
Tomášovy klouby na zaťaté pěsti zbělely. "Takže proto jste ji schovávali? Aby manžel nezjistil, že jeho žena není ten dokonalý anděl?"
Marta zvedla bradu. Její maska se drolila. "Abych ochránila rodinu! Pomyslela sis, co by to udělalo s naší pověstí? Dcera s milencem, těhotná s bastardem, zatímco manžel je na služební cestě? Chtěla utéct. Nechat si to dítě. Řekla mi to v den, kdy zemřela."
Kadlec si odkašlal. "Paní Svobodová… Marta. Vy jste za ní ten den přišla. Došlo k hádce. Sousedé slyšeli křik. Podle všeho jste ji chytila za ruku tak silně, že jste jí způsobila ten otisk."
Marta mlčela. Její tělo ztuhlo.
"A co se stalo potom?" zeptal se Tomáš dutě.
Do sálu vstoupila další postava. Byl to mladý muž v pomačkaném obleku, s kruhy pod očima. V ruce svíral malou plyšovou hračku – bílého králíčka. Adrian ho poznal – byl to ten učitel. Daniel.
"Ona nechtěla skandál," řekl Daniel tiše. Všichni se k němu otočili. "Bála se vás, paní Svobodová. Chtěla jen v klidu porodit a vrátit se. Milovala Tomáše. Ale vy jste jí dala na výběr. Buď interrupce a ticho, nebo skandál a odebrání dědictví. Řekla jste jí, že zničíte i mě."
Daniel pohlédl na fotografii v Tomášově ruce. "Když jsem ji našel, ležela na zemi. U pusy prázdný obal od Diazepamu. Byl váš, paní Svobodová. Měla na sobě tu modřinu, ale nebyla to rána, co ji zabila. Zabila ji bezmoc."
Tomáš udělal krok k Martě. Stáli teď proti sobě. Tchýně a zeť. Nenávist a zkáza.
"Vy jste ji zahnala do kouta. Ne já. Vy jste ji držela za paži, když polykala prášky?" zeptal se Tomáš, hlas mu vibroval vztekem.
"Netušila jsem, že to udělá," řekla Marta poprvé upřímně. "Myslela jsem, že couvne. Jako vždycky. Ale ona neustoupila. Když upadla, myslela jsem, že omdlela. Když přestala dýchat… Adrian mi pomohl ji převézt na chatu. Aby se na to nepřišlo tady."
Ticho v sále bylo absolutní. I bílé lilie jako by v tu chvíli ztratily svou vůni. Tomáš přistoupil zpátky k rakvi. Podíval se na Klářinu klidnou tvář. Na snubní prsten, který sám nasazoval. Na břicho, pod nímž spalo srdce, které nikdy nepoznal.
"Já ji miloval," řekl bezbarvě. "A vy jste ji zabili. Obě."
Adrian sklonil hlavu. Marta se přestala ovládat. Poprvé za celou dobu se jí z očí spustily slzy. Ne slzy lítosti – slzy prohry.
Vyšetřovatel Kadlec položil Martině ruku na rameno. "Pojďte s námi, paní Svobodová. Obvinění bude znít: omezování osobní svobody s následkem smrti."
Tomáš zůstal sám. S Klárou. Vzal ji podruhé za ruku a tentokrát ji políbil na čelo.
"Nemusela ses bát," zašeptal. "Odpustil bych ti cokoliv. Kdybys jen zůstala."
Daniel položil králíčka na okraj rakve.
"Nechtěla, abyste to zjistil takhle," řekl tiše. "Chtěla, aby její dítě mělo otce. I když jím neměla být krevně vy."
Když se za Martou a Adrianem zavřely dveře márnice, v sále zůstalo jen světlo svíček a ticho smíření. Tomáš naposledy pohlédl na svou ženu. Ve smrti byla krásná. A konečně volná.
