Mince s ostrým cinkotem dopadly na špinavé sklo pultu. Dvě se rozkutálely do stran, třetí s nepříjemným žuchnutím spadla na lepivou dlažbu. Prodavačka za přepážkou ani nezvedla hlavu. Líně projížděla příspěvky na mobilu. Její dlouhé nalepovací řasy se zvedaly a klesaly s naprostou lhostejností k člověku na druhé straně.
„Slečno, nemohla byste být trochu opatrnější?“ ukázala jsem na peníze na zemi.
Prodavačka pomalu odtrhla oči od displeje a ledabyle si odfoukla neviditelné smítko z růžového nehtu. Pak si mě změřila od hlavy k patě dlouhým, nepokrytě opovržlivým pohledem. Její oči s odporem sklouzly po mé vybledlé šedé mikině a špinavých džínech. Od rána jsem pomáhala dělníkům vykládat cement a dlažbu pro budoucí rekonstrukci skladových prostor ve stejném domě. Dívka zkřivila křiklavě namalované rty do drzého úsměšku.
„To se tu courá nějaká chudina,“ procedila nahlas a rozvážně, jako by si slova vychutnávala. „Pro pár korun se neohne. Princezny se našly.“
Nehádala jsem se. Nezvyšovala jsem hlas ani nepožadovala knihu přání a stížností. Jen jsem se pomalu sehnula, zvedla minci z ulepené podlahy a strčila ji do kapsy. Skleněná vitrína před ní byla celá umazaná od podivných matných skvrn. Cenovky na salámu visely nakřivo a některé se válely přímo na plastových táccích. Nedívala jsem se na tu sebevědomou slečnu, ale na ten do očí bijící zanedbaný binec, který už vlastně patřil mně.
Celý týden jsem se probírala dokumenty a studovala vnitřnosti toho obchůdku. Milan, bývalý majitel zašlých a upadajících potravin, se aktiva zbavoval s podivuhodným spěchem. Chtěl co nejrychleji vidět peníze na účtě a jít od toho, všechno vysvětloval naléhavým stěhováním za Prahu.
„Pracuje tam Katka, neteř mojí ženy,“ schovával Milan neklidný pohled, zatímco narychlo podepisoval další faktury. „Holka je to teda pěkně divoká, ale sortiment zná nazpaměť.“
Mlčky jsem přikyvovala a pozorně studovala dlouhé seznamy zastaralého vybavení a zamotané výkazy. Byl to můj první vážný krok do podnikání, na který jsem si tvrdohlavě odkládala posledních pět let. Milan o malérech své příbuzné zjevně věděl, viděl ztráty, ale chtěl od problému prostě utéct. Každý večer jsem schválně přicházela do obchodu jako běžná zákaznice – v té samé šedé mikině. Stála jsem u regálu s moukou, vybírala chleba a jen pozorovala, co se děje. Katka za svou lepkavou vitrínou neomezeně kralovala, cítila se tu plnoprávnou a beztrestnou paní. Líně markovala zboží, otevřeně drzá k místním důchodcům a telefon skoro nepustila z ruky. Odpadkový koš u pokladny přetékal zmuchlanými účtenkami a na policích ležely zaprášené krabice levných sušenek. Chladicí box na mléčné výrobky přetíženě hučel a vydával protivný rachotivý zvuk. Vypadalo to, jako by z obchůdku někdo dlouho a systematicky vysával život.
V pátek ráno jsem zpoza sousední cihlové budovy sledovala vykládku čerstvého pečiva. Katka stála u zadních kovových dveří a přijímala přepravky s rohlíky a chlebem. Řidič jí předal balík hotovosti za vratku zmetkové várky z minulých dní. Dívka obratně strčila zmuchlané bankovky do zadní kapsy upnutých džín, aniž by je protáhla pokladnou. Poznamenala jsem si přesný čas do telefonu a odešla k autu. Moje trpělivost byla chladná, propočítaná a naprosto zbavená emocí.
Přesně za týden, v pondělí ráno, jsem sebevědomě otevřela poškrábané plastové dveře obchodu. Nad hlavou mi vlezle zacinkal zvoneček. Katka seděla na vysoké židli ve stejné pozici, shrbená nad displejem telefonu. Před ní na pultě stál velký plastový kelímek s křiklavě žlutou limonádou, pokrytý kapkami kondenzátu.
„Máme zavřeno, inventura!“ vyštěkla prodavačka, aniž by zvedla oči. „Číst papíry na dveřích vás neučili?“
Přistoupila jsem těsně k prosklené přepážce a položila na její lepivý povrch těžké kartonové desky. „Otvíráme, Kateřino,“ posunula jsem dokumenty s razítky blíž k jejímu růžovému manikúru.
Katka konečně neochotně odtrhla oči od telefonu a obličej se jí okamžitě protáhl. Nepochybně poznala moji šedou mikinu a stavební prach, který se mi zažral do džín. „Co zas chcete?“ střelila nedůvěřivě očima po tlustých deskách a instinktivně couvla. „Milan říkal, že má dneska přijet novej šéf. Teď na vás vážně nemám čas.“ Podrážděně mávla rukou ke dveřím, jako by odháněla dotěrnou mouchu.
„Nový šéf už přijel. A stojí před tebou,“ otevřela jsem první stranu s identifikačními údaji. „Ukliď si ten kelímek ze skla. Nechává na pracovní ploše lepivé stopy.“
Prodavačka rychle zamrkala a snažila se spojit můj vzhled s dokumenty. Její zmatený pohled přeskakoval z mého obličeje na modrá razítka na bílém papíře a zpátky.
„Jdu si převzít obchod podle fyzické inventury,“ dodala jsem bez zabarvení hlasu. „Začneme hned teď od chladicích boxů na nápoje.“ Katka se křečovitě nadechla a prudce sáhla po mobilu.
„Hned volám strejdovi Milanovi!“ zaječela a hlas se jí povážlivě třásl. „To je nějaká blbost. Ten by mě přece varoval.“
„Volej,“ klidně jsem vytáhla z kapsy propisku a cvakla jí. „A rovnou se ho zeptej, proč od včerejška není v kase jediný účtenka za čerstvé pečivo.“ Rychle vyťukala číslo, pár vteřin poslouchala dlouhé tóny a pak pomalu položila ruku s mobilem na pult. Volaný účastník byl nedostupný. Bývalý majitel prozíravě vypnul telefon, očividně si nepřál účastnit se tohohle nepříjemného rozhovoru.
Následující hodina připomínala chladné, metodické a nemilosrdné zúčtování s čísly. Porovnávala jsem každou plechovku s paštikou, každý sáček polévky, každou krabici těstovin. Katka se pletla ve výrazech, pokrývala se ošklivými rudými skvrnami a pokoušela se ze sebe soukat absurdní vysvětlení. Tváří v tvář suchým seznamům na dodacích listech se včerejší arogance beze stopy rozplynula. Manko, jak jsem očekávala, se našlo skoro na každé polici prodejny. Nezaúčtované drahé čokoládové tyčinky, odepsané sýry, prázdné kartony zastrčené do nejzazších koutů. Pokusila se nenápadně zakrýt prázdné místo na pultu s uzeninami tím, že přes něj nešikovně přetáhla reklamní plakát. Mlčky jsem lepenku odsunula a do soupisu poznamenala minus tři šišky drahého trvanlivého salámu.
„Spočítáme žvýkačky u pokladny,“ přikázala jsem a otočila stránku v podložce. Katka se třesoucími prsty probírala barevnými balíčky a neustále jí to přeskakovalo.
„Chybí dvacet tři kusů,“ zkonstatovala jsem zjevné, nahlížejíc do poloprázdného boxu.
„To jsou školáci, pořád kradou!“ vypískla bývalá královna přepážky a nervózně si škubala krajkový okraj zástěry. „Člověk je neuhlídá!“
„Kamery míří přímo na pokladnu a heslo k archivu záznamů mi Milan předal už včera,“ podívala jsem se jí zpříma do očí. „Tady nekradou děti.“ Pak jsme přešly k drahým čajům v dárkových krabičkách. Ve skladu hned chybělo pět balení. Katka se znovu vymlouvala, že dodavatel posledně nedovezl zboží a ona prostě zapomněla udělat oznámení. Její růžový glamour manikúra teď působila obzvlášť směšně na pozadí umaštěných krabic v těsné komoře za prodejnou. Když jí došlo, že výmluvy nefungují, rázem změnila taktiku a zkusila to na lítost.
„Mám dvě půjčky po splatnosti, na nájem nemám ani korunu,“ zakňourala a teatrálně si tiskla ruce na hruď. „Jste přece ženská, to musíte chápat!“
„Já mám taky závazky vůči bance,“ suše jsem odvětila, aniž bych zvedla oči od papírů. „Vytáhni nezaevidované zboží zpod pultu. Ten černý pytel jsem viděla.“ Neochotně vytáhla schovanou igelitku s drahou instantní kávou a plátky sušené klobásy. Všechno odložené k soukromé spotřebě na účet obchodu, zatímco strýček zavíral oči nad ztrátami.
„Tyhle plačtivý historky můžeš vyprávět Milanovi, jestli se mu dovoláš,“ udělala jsem poslední značku do soupisu. „A celkovou výši manka ti okamžitě strhneme z poslední výplaty.“
„To nemůžete!“ ječela Katka a předstírala spravedlivé rozhořčení podvedené zaměstnankyně. „Já tu dřela od nevidim do nevidim, bez volna, bez svátků!“
„Mám tu tvou podepsanou hmotnou odpovědnost,“ poklepala jsem prstem na stránku s jejím podpisem. „A kamerové záznamy za poslední měsíc, kde je krásně vidět, kam mizí tržba.“ Krátce jsem jí připomněla pátečního šoféra a nezaúčtovanou hotovost za vrácené pečivo. Zmínka o tomhle konkrétním incidentu zafungovala okamžitě a spolehlivě. Katka definitivně ztichla, zbavená posledních zbytků své okázalé pýchy.
K poledni byla důkladná inventura u konce. Celková suma manka byla dost vysoká a v podstatě pohltila skoro celou její měsíční výplatu. Katka si vztekle strhla špinavou zástěru. Ruce se jí viditelně třásly. Rychle naházela svoje osobní věci, pudřenku a nabíječku do zmuchlané tašky. Pak vyletěla na ulici a práskla vstupními dveřmi tak silně, že sklo v rámu žalostně zadrnčelo.
Zůstala jsem v prázdné prodejně sama, obklopená vůní starého plastu a zaleželého zboží. Rozsvítila jsem ostré stropní světlo nad pokladnou a zahnala šero. Z batohu jsem vytáhla čistou utěrku, profesionální prostředek na mytí skla a postavila se k hlavnímu pultu. Začala jsem důkladně drhnout lepkavou skleněnou vitrínu, metodicky odstraňovala matné šmouhy od limonády i otisky cizích špinavých prstů. Sklo postupně získávalo průzračnost a propouštělo ostré světlo na pečlivě srovnané cenovky. Pak jsem vytáhla mobil a vytočila číslo dodavatele chladicího zařízení. Tenhle krám už nepotřeboval líné královny. Potřeboval přesný propočet, pořádek a čistou práci.
První zákazníci dorazili v den opětovného otevření. Už od rána voněl čerstvý chleba a v naleštěných boxech se vyjímaly sýry z místní mlékárny. Místo zaprášených polic stály nové drátěné regály a pokladní zóna zářila čistotou. Za pultem stála postarší paní Věra, bývalá vedoucí pekárny, která rozdávala úsměvy a drobné s pečlivostí, již jsem tolik postrádala. Během několika týdnů se zastrčená večerka proměnila v oblíbené nákupní místo celé čtvrti.
Jednoho odpoledne, když jsem zrovna přebírala dodávku ovoce, cinkl zvonek a ve dveřích se objevila známá postava. Kateřina. Tentokrát v laciných riflích a bez výrazného make-upu. Očima nervózně přejela přes nové uspořádání prodejny a zjevně překvapeně hledala špínu, ležící cenovky a starý nepořádek. Ale našla jen čistotu a řád.
„Já… přišla jsem poprosit,“ hlesla a snažila se ze sebe vydolovat kajícné vyznění, „jestli by se pro mě nenašlo místečko. Třeba na půl úvazku. Víte, já se fakt změním…“
Pomalu jsem odložila přepravku s jablky a utřela si ruce do zástěry. Vzpomněla jsem si na ony hozené mince a tón, jakým mě označila za chudinu. Postavila jsem se přesně na místo, kde jsem tehdy stála jako zákaznice v šedé mikině.
„Místo tu mám, Kateřino,“ odpověděla jsem klidně. „Ale ne pro někoho, kdo si plete pracovní dobu s dobou pro sebe. A kdo bere peníze z kasy jako vlastní kapesné. Na to mám kamery a paměť.“
Její tvář ztuhla. Pochopila, že tohle není žádost o milost, ale spíš poslední zoufalý pokus, který právě selhal. Bez dalšího slova se otočila a znovu prošla dveřmi, tentokrát bez prásknutí – spíš jako tichý stín. Vrátila se na ulici, odkud přišla.
Já jsem zůstala ve své nově vybudované prodejně. Z pokladny se ozvalo veselé cinkání mincí, jak paní Věra vracela nazpět drobné další spokojené sousedce. A já věděla, že tyhle peníze teď leží na čisté dlažbě našeho společného úsilí, poctivě vydělané a spravedlivě rozpočítané. Královna už netoužila po koruně – majitelka si postavila svůj malý, ale poctivý zámek.
