Já jsem se do Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě dostal v úterý ve tři ráno a od té doby jsem přestal počítat dny podle kalendáře. Počítal jsem je podle vážení. Sedmset dvacet gramů v pondělí. Sedmset čtyřicet ve čtvrtek. Moje dcera Barborka se narodila v osmadvacátém týdnu, o dvanáct týdnů dřív, než měla, a první měsíc jejího života se odehrával v kukani z plexiskla, ke které jsem směl přistoupit jen v gumových rukavicích a s dezinfekcí až po lokty.
Manželka Zuzana ležela ještě tři dny na oddělení šestinedělí, po císařském řezu, a já jsem se mezi jejím patrem a novorozeneckou JIP naučil chodit tak rychle, že mi sestřička jednou řekla, ať zpomalím, než něco porazím. Automat na kávu na chodbě uměl jen jeden druh – hnusný, řídký, za dvacet korun – a já jsem si ho kupoval třikrát za noc, ne proto, že by mi chutnal, ale protože ten kelímek v ruce mi dával pocit, že něco dělám.
Nikdo mi neřekl, že budu nenávidět zvuk vlastního telefonu. Každé zavolání z nemocnice v tu dobu, kdy jsem byl doma sprchovat se nebo spát na gauči, mi vzalo rok života, než jsem stihl zvednout.
Tchyně, paní Vlasta, přijela z Frýdku-Místku hned první den a zůstala. Spala u nás na rozkládačce, vařila polévky, které nikdo nejedl, a každý večer se mě ptala na totéž:
"Tak co, přibrala?"
"O deset gramů."
"To je dobře, ne?"
"Je to dobře."
Ona to myslela dobře. Vážně. Ale já jsem po třetím týdnu už neuměl odpovídat na dobré úmysly. Chtěl jsem někoho, kdo by mi řekl, že je to na hovno, a ne že "to je dobře". Jednou večer, když jsem přišel z nemocnice a ona mi zase strkala talíř guláše pod nos, jsem to na ni vylil – řekl jsem jí, ať mě nechá bejt, že nepotřebuju jídlo, potřebuju, aby moje dcera dýchala sama. Odešla do kuchyně a slyšel jsem, jak tam sedí potmě. Necítil jsem se kvůli tomu hrdě.
Sestřičky na JIP mě naučili slyšet rozdíl mezi alarmem, který znamená "sundala si čidlo", a alarmem, který znamená "běžte pryč od inkubátoru, hned". Naučil jsem se to, aniž bych chtěl. Nikdo si tohle nepřeje umět.
Nejhorší nebyly noci u inkubátoru. Nejhorší bylo, když jsem musel odejít. Zavírací doba pro rodiče byla v osm večer kvůli hygienickému úklidu oddělení, a ten okamžik, kdy jsem si natáhl bundu a nechal Barborku samotnou za sklem s hadičkami v nose, mě bolel víc než cokoliv jiného v životě. Šel jsem chodbou kolem výtahů, kde visel obrázek čápa namalovaný nějakým dítětem z minulého ročníku, a pokaždé jsem se zastavil a díval se na něj, jako by mi měl něco vysvětlit.
Zuzana se mezitím propustila domů a začala jezdit tramvají číslo 8 každý den v šest ráno, aby stihla dojnou dobu na odsávání mléka v laktační místnosti. Přišla vždycky s taškou plnou lahviček označených fixem – datum, čas, množství. Devadesát mililitrů. Sto deset. Psala si to do sešitu, jako by to byla účetní kniha jediné firmy, na které jí ještě záleželo.
Ve čtvrtém týdnu přišla primářka, paní doktorka Součková, a řekla nám, že Barborka zvládla první samostatný nádech bez podpory kyslíku na dvacet minut. Dvacet minut. Zuzana se rozplakala u umyvadla na chodbě a já jsem se s ní neuměl obejmout, protože jsme oba měli ruce pod tekoucí vodou, dezinfikovali jsme si je, jak nás to naučili, a smáli jsme se tomu, jak absurdní to je – stát vedle sebe, brečet radostí a nemoct se ani dotknout, dokud nám neuschnou ruce.
Tchyně přestala vařit gulášovou polévku a přinesla mi místo toho jeden večer termosku s čajem a mlčky mi ji podala u dveří, aniž by se ptala na váhu. Řekl jsem jí, že se omlouvám za to, co jsem tehdy vykřikl. Řekla jen: "Já vím. Piju z toho stejnýho hrnku jako ty."
Sedmý týden Barborka vážila dva tisíce sto gramů. Doktorka Součková přišla s papíry k propuštění položenými na kovovém vozíku a řekla jednu větu, na kterou jsem čekal přesně sedm týdnů a jeden den: "Můžete jí sbalit věci."
Sbalili jsme čepičku, kterou uplet manželčina teta, dečku s obrázkem lišky a lahvičku s poslední dávkou odsátého mléka, kterou už nebylo potřeba. Sestřička odpojila poslední čidlo z Barbořina hrudníku a přilepila na kůži malé kolečko náplasti, které tam zůstalo jako jediná stopa po sedmi týdnech elektrod.
Před nemocnicí čekala tchyně s autem, motor běžel, aby bylo v autosedačce teplo. Podal jsem jí přes otevřené dveře tu kukaň s dcerou uvnitř a ona ji nevzala do náruče – jenom se natáhla a jedním prstem pohladila Barborku po tváři, přesně tak, jak jsem to dělal já první noc přes gumovou rukavici. Pak zabouchla dveře od auta a řekla: "Tak jedem domů, ne?" A já jsem si poprvé za sedm týdnů nechal kávu z automatu neupitou a vylil ji do odpadkového koše u vchodu, protože ji jsem už nepotřeboval.
