Dvacet minut jsem koukala na hodiny nad přepážkou v pobočce na Vinohradské, zatímco strýc Miloslav pořád ještě stál u třetího okénka a bavil se s paní za přepážkou, jako by měli na to celé odpoledne. Přišla jsem s ním jenom proto, abych mu pomohla uložit výplatu důchodu, nic víc, a už jsme tam byli skoro hodinu. Klimatizace hučela a na obrazovce běžely reklamy na kreditní karty, které nikdo nesledoval.
„Strejdo, tohle se dá zařídit z mobilu za dvě minuty,“ řekla jsem mu, když jsme si konečně sedli, on ve své oblíbené kostkované košili a s kelímkem kávy, kterou si koupil v trafice hned vedle, než jsme vešli dovnitř.
„A na co?“ opáčil a dál míchal cukr v kelímku.
Vysvětlovala jsem mu bankovní aplikaci, placení elektřiny bez vycházení z bytu, objednávání nákupu přes internet, aby mu ho přivezli až ke dveřím. Mluvila jsem o Rohlíku, o Košíku, dokonce jsem zmínila, že teď i Albert veze nákup domů do hodiny. Já, moderní neteř, se snažila dostat ovdovělého strýce do jednadvacátého století.
Miloslav chvíli mlčel a díval se na frontu, která už ani frontou nebyla, protože pán v károvaném saku, co stál před ním, ho poznal a zastavil se, aby se zeptal na ruku – tu, kterou si loni zlomil při mariáši v hospodě, dlouhý příběh se skládací židlí a přílišnou hrdostí.
„Podívej, holčičko,“ řekl nakonec a odložil kelímek na stolek, „kdybych tohle všechno dělal z gauče, víš, kolik lidí bych za týden přestal vidět?“
Nechápala jsem, kam tím míří.
„Od chvíle, co jsem sem dneska vešel, jsem už pozdravil Jarmilu z druhého okénka, co se mě pořád ptá na tvoji tetu, ať jí je tam nahoře dobře. Potkal jsem Bohouše, co se mnou hraje mariáš každé úterý v parku na Riegrových sadech. A tenhle pán s tou rukou,“ ukázal na muže v károvaném saku, „ten mě odvezl do nemocnice, když jsem před dvěma lety spadl v kuchyni, protože teta nebyla doma a já žil sám. Seděl tři hodiny na Bulovce v čekárně a skoro mě neznal.“
Poposedl si a narovnal brýle.
„A pan Novotný z večerky na rohu, ten, co mi prodává banány – když teta minulý měsíc upadla na chodníku, když si vyšla ráno na procházku, byl to on, kdo ji uviděl, vzal svoje dodávkové auto a přivezl ji domů dřív, než jsem se stihl obléct a jít ji hledat. To ti dá Rohlík, holčičko? To ti dá banka z obrazovky?“
Neměla jsem co na to říct. Pokračoval dál.
„Já mám čas, holka. Co nemám, je společnost. Rád se ustrojím, přijdu sem, ať mi Jarmila řekne ‚to vám to dneska sluší, pane Novák‘, i kdyby to byla lež. To žádná aplikace nenahradí. To je to jediné, co mi z dní ještě zbývá.“
Ten rozhovor mi vrtal hlavou déle, než jsem čekala. Ten večer jsem se vrátila do svého bytu na Žižkově a strýcovi v telefonu nic nenastavila. Naopak – začala jsem ho každý čtvrtek doprovázet do banky, bez spěchu, sedávala jsem s ním na těch tvrdých plastových židlích, i když samotné vyřízení trvalo deset minut a povídání čtyřicet.
Uběhlo skoro osm měsíců. Jednoho červencového čtvrtka mi Miloslav nezvedal telefon v čase, kdy jsme obvykle vyráželi. Zajela jsem k němu do malého bytu na Táborské, do toho samého, kde třicet jedna let žil s mou tetou. Našla jsem ho na podlaze v kuchyni, při vědomí, ale neschopného vstát, se zlomeným kyčelním kloubem. Mně nezavolal první – nemohl, telefon ležel na stole mimo jeho dosah. Byl to pan Novotný z večerky, kdo si všiml, že v devět ráno se Miloslav nezastavil koupit si své dva banány jako každý den, a v deset také ne, a že se to za třicet jedna let prodávání ovoce na tom rohu ve čtvrtek ještě nikdy nestalo. Zavřel obchod na patnáct minut a šel mu zaklepat na dveře. Byly odemčené. Vešel dovnitř.
Když jsem dorazila na urgentní příjem na Vinohradech, pan Novotný tam pořád seděl v čekárně, ještě v montérkách, aniž by stihl manželce vzkázat, že se opozdí se zavíráním krámu.
„Nechtěl jsem ho tu nechat samotného, dokud nepřijde někdo z rodiny,“ řekl mi a odešel zpátky do obchodu, aniž by mi dovolil pořádně mu poděkovat.
Miloslav strávil tři týdny na rehabilitaci. V den, kdy ho propustili domů, jsem se rozhodla pro něco, co nemělo nic společného s aplikacemi ani s bankovnictvím po internetu: zašla jsem k notáři na Vinohradské a nechala se zapsat jako kontaktní osobu pro nouzové situace a zplnomocněnou osobu k jeho účtu v té bance na rohu – té samé se čtyřmi plastovými židlemi – s plnou mocí přesně na tenhle účel, aby v případě, že se něco podobného stane znovu, nezáviselo všechno na tom, jestli si soused všimne chybějících dvou banánů na pultě. Papíry jsem podepsala před Jarmilou, která vyšla zpoza přepážky, podepsala se jako svědek a rozplakala se, aniž by se za to styděla.
Ten čtvrtek, když jsme vycházeli z banky, Miloslav se svou novou holí a v obvyklé košili, ho pan Novotný zahlédl z večerky a přešel silnici, aniž by ho kdokoli volal. Přinesl mu dva banány v sáčku, zadarmo, jako každý týden od té doby.
„Nic v tom telefonu nenastavuj, holčičko,“ řekl mi strýc se smíchem, opřený o mou paži. „Teď už vidíš, k čemu jsou lidi dobří.“
Chodíme tam pořád, každý čtvrtek. Pořád to trvá hodinu.
