Rajčatový protlak z tchynina auta
Jmenuji se Radim, je mi čtyřicet dva, dělám projektanta vytápění a bydlím v Kolíně, ve staré vile po rodičích, se ženou Petrou a naší desetiletou dcerou Emou. Věra, moje tchyně, přijela ten den z Poděbrad s taškou plnou prázdných sklenic a postavila je rovnou na kuchyňskou linku, jako by je tam nechávala schválně na očích.
„Ještě něco z toho protlaku zbylo?" zeptala se a přitom si prohlížela nehty, jako by to nebyla důležitá otázka.
Ve sklepě nám totiž po mámě zůstala spíž – police od podlahy ke stropu, plné zavařenin. Rajčatový protlak, meruňkový džem, naložené okurky, kompoty z ostružin, které rostly za plotem. Máma tam trávila každý srpen a září, jako by spojovala konzervy s věčným životem.
Netajím se tím, že jsem se u té spíže s Věrou jednou pořádně sekl. Bylo to krátce po tom, co jsme se s Petrou před šesti lety nastěhovali. Věra přivezla vnučce nové pastelky a mě poprosila o sklenici vody. Šel jsem do sklepa a ona za mnou, zvědavá, jaká je stará vila zevnitř. Otevřel jsem dveře do spíže a ona se rozesmála, div se neudusila. „Radime, tohle je muzeum. Vy s Petrou byste přece nikdy netrávili víkend zavařováním, to je pro důchodkyně, ne pro vás." Řekl jsem něco o tom, že to sní Ema, ať se nebojí, a rychle jsme šli nahoru. Ten smích mi ale zůstal v hlavě. Neurazil jsem se – spíš mi bylo trapně, že máma dřela každý rok kvůli něčemu, čemu se teď někdo směje jako starému krámu.
O pár týdnů později přijel bratr s manželkou na oběd a já jim nabídl dvě sklenice protlaku, co po mámě zbyly. Věra zrovna seděla u nás v kuchyni s kávou a prohlásila, že oni kupují bio protlak z farmářského obchodu na Kmochově náměstí a že to stačí. Sklenice jsem vrátil na polici. Přestal jsem to od té doby vůbec nabízet. Nebyl jsem naštvaný, jen jsem si řekl – když to nikdo nechce, nemá cenu se cpát.
Prošlo léto, podzim. V listopadu jsem měl v práci nával – topíme celé sídliště na Zálabí, projekt se protahoval, chodil jsem domů po osmé. Petra zrovna dodělávala účetní kurz a měla dvě večerní přednášky týdně. Doma se nám rozjel takový chaos, že jsme třikrát za týden jedli mražené pizzy. A pak mi jednou večer volá Věra. Ptá se, jak vlastně máma dělala to rajčatové na těstoviny – prý to sní tak rychle, že by chtěla umět udělat další dávku.
Zeptal jsem se, odkud to má. Trochu se zdráhala, pak se přiznala – půjčila si poslední dvě sklenice z naší spíže, aniž by se ptala, protože potřebovala rychlou večeři pro Emu, když jsme oba pracovali dlouho. Ema prý řekla, že to je lepší než to, co kupují v krabici. Věra to zkoušela okopírovat podle vůně a nepovedlo se jí to ani zdaleka.
A teď tu stála s taškou prázdných sklenic a ptala se, jestli ještě něco zbylo. Neudržel jsem se: „Myslel jsem, že tohle je pro důchodkyně." Zčervenala jako pivoňka, ruce jí ztuhly na hraně dřezu. Petra se rozesmála nahlas a nakonec se přidala i Věra – ale ten smích měl teď jiný zvuk než tenkrát ve sklepě.
Pak přišlo to, co jsem nečekal. Věra mě poprosila, jestli by příští léto nemohla přijet a naučit se to sama – nechtěla plnit padesát sklenic jako máma každý rok, jen chtěla mít pár věcí připravených do zásoby na ty večery, kdy není čas vařit. A hlavně – Ema si na to zvykla a pořád se ptá po „babiččiných rajčatech", i když Věra není babička po krvi, ale prostě jí tak Ema od malička říká.
V srpnu přijela v sobotu ráno, v montérkách a s krabicí nových sklenic z Tesca. Na začátku se pořád koukala na hodinky – měla domluvenou masáž odpoledne. Postupně se ale začala ptát, kdy se přidává cibule, jak dlouho se to má redukovat, podle čeho se pozná, že je protlak hotový. Uvařili jsme míň, než dělávala máma sama, a stejně jsme byli oba utahaní – hlídal jsem hrnec a přiléval vodu, ona míchala vařečkou tak zprudka, až jí cákalo na zástěru.
Když jsme umývali nádobí, Věra mi řekla: „Teď chápu, proč tě to tenkrát dotklo." Odpověděl jsem, že mě nedotklo, že nechce sama zavařovat – to je normální, každá rodina si vede domácnost po svém. Dotklo mě, že to shodila jako ztrátu času, přitom pro mámu to mělo smysl. Věra jen otočila utěrku v rukou a chvíli nic neříkala.
Dneska pořád nakupuje skoro všechno v obchodě a žádnou nadšenou zavařovačkou se z ní nestala. Ale každý srpen si vyhradíme jednu sobotu na společné vaření. Ona přiveze sklenice, já koupím rajčata na trhu v Kolíně, Ema nalepuje na víčka malé papírky, aby se sklenice nepletly. A pokaždé, když Věra nakládá krabici zpátky do auta, mrkne na mě přes otevřený kufr a řekne: „Ještě pár let a budu z toho mít vlastní muzeum."
