Před deseti lety koupil Marek zchátralou usedlost kousek za Znojmem. Nebyl to žádný velkostatkář, spíš chlap, co chtěl utéct z kanceláře a dělat rukama. A hned první jaro, co se nastěhoval, mu sousedovic klisna vrhla hříbě, u kterého to vypadalo bledě. Marek tehdy tři noci proseděl ve stáji, krmil ho z láhve, držel mu hlavu, aby se neudusilo, a ráno před prací mu nosil teplou vodu s otrubama. Pojmenoval ho Baron. Nebyl to kůň, byla to jeho chlouba, parťák a možná poslední živá duše, kterou na tom dvoře měl. Každý ve vsi věděl, že kdyby šlo do tuhého, Marek by prodal dřív vlastní postel než Barona.
V půl šesté ráno, ještě za tmy, otevřel Marek vrata maštale. V ruce kýbl s mačkaným ovsem, na rameni starou deku. Baron většinou čekal u dveří, funěl mu do dlaně a jemně pokládal hlavu na rameno. Tentokrát stál vzadu. Hlavu měl zvednutou, uši přišpendlené k lebce. Marek jenom o krok překročil práh, když kůň vyrazil.
Všechno to trvalo asi čtyři vteřiny. Baron se zvedl na zadní, předníma kopyta seknul vzduch a pak celou svou vahou přirazil Marka k trámu u žlabu. Rána do zad vyrazila dech. Marek instinktivně skrčil hlavu. Nad ním zaduněly železné podkovy, třísky ze dřeva mu lítaly do vlasů. Kůň na něj nalehnul hrudí, znova zahrabal kopytem a jeho nozdry chrčely tak, jak to Marek v životě neslyšel. Stálo ho všechno, aby se prosmýkl mezi trámem a zpocenou koňskou plecí, vyklouzl ven a prásknul vraty. Zevnitř se ještě dlouho ozývalo zuřivé ržání a kopání.
Když přijel veterinář, Baron už stál relativně klidně, ale oči mu dál planuly. Žádná teplota, žádné zranění, žádné známky vztekliny. „Někdy to tak přijde,“ pokrčil rameny doktor. „Prostě se zbláznil. Já bych ho nenechal.“ Děcka od sousedů se bála jít kolem plotu. Marek vydal zákaz komukoliv se k maštali přiblížit. V noci seděl u kamen, koukal do plamenů a věděl, že bude muset udělat to, z čeho se mu svíral žaludek. Ráno zavolá, a Baron půjde. Nedokázal si to odpustit, ale taky nemohl riskovat, že kůň jednou zabije člověka.
Ještě před svítáním, v tom vlhkém ránu na konci září, zašel Marek naposledy přes dvůr. Chtěl být sám. Blížil se k maštali a zase slyšel ten zvuk – rytmické, nervní přešlapování. Ale tentokrát zachytil i něco jiného. Pod vrstvou toho dusotu, úplně zespoda, jakoby zpod podlahy, se nesl tenký, žalostný pláč. Dítě. Marek ztuhl. Rozhlídl se, nikde nikdo. Pak si klekl na beton před vraty a přiložil ucho k zemi. Ten pláč šel zdola, z hloubky.
Uchopil páčidlo, co leželo u zdi, a rozrazil dveře. Baron stál tentokrát stranou, jako by čekal. Hlavou ukazoval do rohu maštale, kde byl starý, plachtou přikrytý otvor v podlaze – zbytek studny, o které Marek ani nevěděl, že tam je. Kdysi dávno ji asi jen tak přikryli fošnama a navrch hodili hlínu. Teď v ní zela díra jako od vytrženého suku. Marek si posvítil mobilem. V hloubce snad čtyř metrů sedělo dítě. Malý kluk, promrzlý na kost, s tvářemi slepenými od slz a bláta, tiše kňoural. Později se ukázalo, že je to syn brigádníka, co tu před třemi dny pomáhal s dřevem. Kluk si hrál na schovávanou, vklouzl do maštale a zřítil se dírou do vyschlé studny. Hledali ho po celém okrese. Pročesávali řeku, les, opuštěné stodoly. Nikoho nenapadlo jít do koňské maštale.
Teď už Marek chápal. Baron nestál proti němu, ale mezi ním a tou dírou. Každý krok, který Marek tenkrát udělal směrem k dítěti, kůň vyhodnotil jako nebezpečí a tlačil ho pryč. Když už nestačil couvat, postavil se na zadní a zavalil ho vlastním tělem, aby ho od té prohnilé podlahy odstrčil. Nesnažil se ho zabít. Chránil ho. Chránil oba.
Záchranka přijela za dvanáct minut. Kluk vyvázl s podchlazením a pár modřinami. Marek seděl na zemi vedle té zatracené díry, zády opřený o teplý koňský bok, a nebyl schopen slova. Baron před něj položil hlavu, jemně, pomalu, a odfrkl mu do dlaně, jako to dělával každé ráno.
