Jan Marek postával v mramorovém tichu hotelu Kings Court a nervózně si pohrával s manžetou. Ve čtyřiačtyřiceti letech patřil k těm, na které se lidé otáčejí – špičkový oblek, vyrovnaný výraz, k tomu stříbrné vintage hodinky po dědečkovi. Vlastně ne po dědečkovi. To nikdo nevěděl. Ty hodinky – staré chromované Primky s vyrytým letopočtem 1978 – mu připomínaly noc, na kterou se celý život snažil zapomenout.
V hale to vonělo kávou Illy a parfémem Chanel N°5, recepční se usmívala na japonské hosty. Jan netušil, že ho už od rána sleduje hubený chlapec, který si v deníku Metro přečetl, že developer Jan Marek bude dnes odpoledne vystupovat na konferenci v Kings Court. Na černobílé fotografii u článku měl Jan na ruce přesně ty hodinky, jaké chlapci ukazoval otec na staré polaroidové fotce – se stejnou chromovou sponou a rytinou 1978. Stačilo počkat, až vyjde z výtahu.
Jan ucítil lehké škubnutí za rukáv. Prudce se otočil.
Před ním stál chlapec. Hubený, možná desetiletý kluk ve vytahané šedé mikině a džínách s dírou na koleni. Vlasy měl rozcuchané a oči tak tmavé, že v nich skoro nebylo vidět zorničky.
„Vy máte stejný hodinky jako můj táta,“ řekl tiše.
Janovi se sevřelo hrdlo. Podíval se na svoje zápěstí. Ta slova ho zasáhla jako rána kladivem.
„Jak… jak se jmenuje tvůj táta?“ zeptal se a sám slyšel, jak se mu třese hlas.
„Tomáš.“
Janovi se podlomila kolena. Dopadl na mramorovou podlahu přímo uprostřed haly a vůbec nevnímal, že se na něj dívají lidé od vedlejšího stolu. Tomáš Novotný. Jeho jediný opravdový přítel. Muž, který před patnácti lety uhořel ve skladu za Prahou, když se je oba snažil dostat ven. Aspoň to tak Jan celé roky vyprávěl policii, novinářům, Tomášově matce.
Slyšel jen tlukot vlastního srdce. Pak si pomalu sundal hodinky z ruky. Prsty se mu chvěly tak, že málem upustil řemínek.
„Nech si je,“ zašeptal. „Tvůj táta… zachránil mi život.“
Chlapec zůstal naprosto klidný. Žádný údiv, žádné slzy. Jenom natáhl dlaň a hodinky do ní vložil, jako by celou tu dobu přesně věděl, co se stane. Pak ho Jan popadl do náruče, přitiskl si ho k hrudi a cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. V té chvíli kluk nadzvedl hlavu, přiložil mu ústa těsně k uchu a zašeptal tak potichu, že to slyšel jen on:
„Táta říkal, že když se zeptáte na to jméno, tak to znamená, že jste lhal. A vy jste se zeptal.“
Jan ztuhl. Všechno kolem zmizelo – hotel, lidé, zvuky. Zůstal jen ten dětský šepot, který vypálil díru přímo do jeho minulosti. Protože ta slova odkazovala na tajemství, které znali jen dva lidé. Jenomže ten druhý nemohl poslat žádný vzkaz. Byl přece mrtev.
Anebo ne?
Než se Jan stačil nadechnout, kluk se mu vykroutil z náruče a rozběhl se k východu. Jan se zvedl a vyrazil za ním. Proběhl kolem zmateného portýra, ven na Václavské náměstí. Byl podzim, foukal studený vítr, ale Jan cítil jenom horko, jak mu bušila krev ve spáncích. Zahlédl tu šedou mikinu, jak mizí do průchodu směrem k Jindřišské. Rozběhl se. Zakopl o dlažební kostku, ale hnal se dál. V podloubí starého domu chlapce dohnal a popadl ho za rameno.
„Počkej! Prosím. Kde je tvůj táta? Je naživu?“
Kluk se na něj podíval a poprvé se v těch tmavých očích mihlo něco jako lítost. Nebo zklamání.
„Bydlíme v Nuslích. Můžete jít za mnou. Ale táta říkal, že přijdete, a že už je stejně pozdě.“
Jan jenom přikývl. V krku měl sucho.
Šli mlčky. Špinavou ulicí kolem popelnic, na kterých se vyhřívala mourovatá kočka, přes dvorek s rozbitým kolem, do starého činžáku, kde to páchlo vlhkým zdivem a vařeným zelím. Ve třetím patře chlapec odemkl dveře a zmizel uvnitř. Jan vešel za ním. V předsíni visela jediná holá žárovka, pod ní stála krabice od banánů plná prázdných lahví od Zaječického piva. Vzduch byl cítit léky – pronikavou vůní Oxycodonu a zatuchlinou peří.
V pokoji na rozvrzané posteli ležel muž. Hubený, s jizvami na rukou a na krku, tak starými, že už zbělely. Oči měl zavřené, ale dýchal. Pomalu, těžce.
Jan se na něj podíval a poznal ho. Nemohl nepoznat. I po těch letech, i přes ty jizvy.
„Tomáši…“
Muž na posteli pomalu otevřel oči. Byly unavené, ale naprosto jasné. Usmál se? Těžko říct.
„Tak jsi přece jen přišel, Honzo,“ vydechl skoro bez hlasu. „Kuba, dojdi pro vodu, prosím tě.“
Kluk zmizel v kuchyňce, kde kapal kohoutek a na lince stál talíř s nedojedeným rohlíkem. Jan stál jako přibitý. Chtěl něco říct, omluvit se, vysvětlit, ale slova se mu drolila na jazyku. Před očima mu naskočila ta noc z dvanáctého na třináctého listopadu 2009. Plameny, kouř, křik. On utíkal první. Zámek dveří se zasekl a on slyšel Tomáše bušit zevnitř, jak volá o pomoc. A on prostě běžel dál. Ven na déšť. A pak všem řekl, že se snažil ho vytáhnout, ale už to nešlo. Že Tomáš hrdinsky obětoval život pro něj. Ty hodinky – dostal je od Tomáše kdysi k narozeninám, byly dva stejné, jeden pár pro oba – nosil celé ty roky jako tichou připomínku dluhu.
„Ty jsi mě nechal shořet, Honzo,“ řekl Tomáš klidně, bez výčitek. „Vím to. Vyškrábal jsem se zadním oknem. Strávil jsem půl roku v nemocnici. Matce jsem nevolal, nikomu. Nechtěl jsem, aby věděli, že žiju. Pak jsem potkal Helenu, vzali jsme se, narodil se Kuba. Helenu mi vzala rakovina před třemi lety. A teď si to jde pro mě.“ Odmlčel se, zakašlal. Znělo to, jako by se mu draly plíce ven. „V nemocnici jsem měl spoustu času přemýšlet. A taky jsem si nechal poslat výpis z pojišťovny. Pojistil jsi sklad sedmého listopadu, týden před požárem, na čtyři miliony osm set tisíc korun. A já ti v tom krachujícím byznysu překážel. Nebo se pletu?“
Janovi se zatmělo před očima. Sevřel okraj postele, až mu zbělely klouby. Chtěl něco říct, ale hrdlo měl stažené.
Sklopil hlavu.
„Chtěl jsem ti to říct tisíckrát… měl jsem strach. Bylo mi dvacet devět, byl jsem blbec. Prosím tě, odpusť mi. Já… já se postarám o všechno. O tebe, o Kubu, já všechno zaplatím, udělám, co budeš chtít…“
Tomáš se na Jana zadíval a tentokrát už to byl opravdu slabý, smutný úsměv.
„Já umírám, Honzo. Za měsíc, možná za dva. Rakovina. Plíce se nikdy nevzpamatovaly z toho kouře. Ale nevolal jsem tě sem kvůli sobě. Chtěl jsem, aby Kuba slyšel pravdu. Nechci, aby si jednou myslel, že jeho otec byl nějaký ubožák, kterého někdo nechal zemřít. Chci, aby věděl, že to nebyla moje vina. A tvoje rozhodnutí… to už je na tobě. Můžeš mu to říct sám. Nebo můžeš zase lhát. Ale tentokrát to bude před mým synem. Tak si vyber.“
Vešel chlapec se sklenicí vody. Chvíli oba muže pozoroval, a pak tu vodu podal Janovi. Jana to gesto zasáhlo víc, než kdyby ho uhodil.
Vzal sklenici, napil se a položil ji na noční stolek vedle lahvičky s Diazepamem. Pak se narovnal, podíval se na Tomáše a na Kubu. Sejmul z klukovy dlaně ty staré hodinky a opatrně je navlékl kamarádovi na zápěstí. Tomášovy prsty se pohnuly, jako by mu chtěl poděkovat.
„Dlužím ti mnohem víc než tyhle hodiny. Všechno ti vrátím. Slibuju,“ řekl Jan a v krku ho pálilo.
Tomáš zavřel oči. Neřekl už nic. Jeho dech se zpomalil, ztišil.
Jan se sklonil ke klukovi a vzal ho jemně za ruku. „Kubo, tvůj táta byl můj nejlepší kamarád. A já… já ti jednou všechno vysvětlím. Teď tu s tebou chvíli zůstanu, ano?“
Kluk přikývl a poprvé se mu do očí nahrnuly slzy.
Jan vytáhl mobil. Chvíli na něj hleděl, pak ho zase schoval do kapsy. Nic psát nebude. Zítra ráno zajde na policii, ještě předtím, než se Kuba probudí. Natáhl ruku a jemně vzal Tomáše za prsty. Ten v polospánku jeho stisk nepatrně oplatil.
Z vedlejšího kostela zvonilo klekání. Šest úderů. Sedm. Kuba si přitáhl rozvrzanou židli a sedl si vedle Jana. Mlčeli. Za oknem začalo mrholit a bubnovat do plechové římsy. Jan tam seděl, dokud se nezačalo stmívat. A když Kuba konečně usnul, opřel se o jeho rameno, sundal si sako a přehodil ho přes chlapce.
