Marta už třetí den nesáhla na granule. Veterinářka Hana přisunula misku blíž k topení, ale věděla svoje. Kočka se za celou dobu ani nehnula z parapetu v čekárně. Ležela tam schoulená, s packama zastrčenýma pod sebe, a koukala do šera za zamřížovaným oknem. Hana jí přejela prstem po hřbetě a nahmatala obratle, který tam nikdy předtím necítila. V ordinaci to vonělo dezinfekcí a suchým krmivem. Ten pach měla na plášti, ve vlasech, pod nehtama. Už ho ani nevnímala.
Marta přišla do jejich ordinace v brněnských Židenicích před třemi lety. Někdo ji přinesl v přepravce na rutinní očkování a už si pro ni nepřišel. Majitelka nechala v recepci pět set korun, řekla „za hodinu jsem zpátky“ a pak už jen ticho. Žádný telefon, žádná zpráva, nic. Hana čekala čtrnáct dní. Když se nikdo neozval, přinesla z domova starou deku.
Na dně skladu, za krabicema s obvazovým materiálem, dodnes ležel ten kožený obojek. Světle hnědá kůže, ošoupaná na hraně, a kovová známka s telefonním číslem. Číslice byly skoro nečitelné, jako by je někdo roky přejížděl nehtem sem a tam. Hana se nikdy nepokusila to číslo rozluštit. Proč taky. Člověk, co odloží zvíře jako starej kabát, si žádný volání nezaslouží.
Obojek sundala Martě hned první večer, co kočka zůstala přes noc v kleci. Odložila ho nahoru na polici za obinadla a za tři roky na něj nesáhla. Zaprášil se tak, že kolem něj zůstal dokonalej obrys, když se na něm usadil prach.
Hana si narovnala brýle na šňůrce, vylila z misky odstátou vodu a napustila čerstvou. Miska byla provizorní, plechová, s reklamou na kočičí konzervy z devadesátých let. Tři roky si říkala, že koupí pořádnou keramickou misku. S nízkým okrajem, jak se doporučuje pro perský kočky. Ale vždycky před tou výlohou zpomalila a šla dál. Keramická miska by znamenala, že Marta je její. A to nebyla.
* * *
Telefon zazvonil v úterý po devátý, zrovna když Hana v kuchyňce zalívala čaj. Zvedl to Zdeněk, její asistent. Chvíli něco brblal do vousů a pak jí podal sluchátko. „Nějaká ženská,“ řekl potichu. „Prej nechala před třema rokama u nás kočku.“ Hana si vzala sluchátko. Žena na druhý straně mluvila klidně, skoro bez hlesu. Představila se jako Ivona a řekla, že v srpnu před třemi lety nechala v jejich ordinaci tříbarevnou kočku, tehdy ještě kotě. Martu. Teď by chtěla vědět, jestli je u nich, a jestli by si ji mohla vyzvednout.
Hana se podívala na hrnek s čajem, z kterýho stoupala tenká bílá pára. Držela sluchátko oběma rukama. Pak se zeptala stejným tónem, kterým oznamuje diagnózu.
„A kde jste byla tři roky, paní Ivono? Ta kočka tu sedí na okně a čeká. Víte, co to je tři roky sedět a dívat se na dveře?“
Ticho. Ivona se nehádala. Jen znovu, tiše, že rozumí a že přijede, když Hana dovolí. Hana řekla, že se ozve, a zavěsila. Zdeněk stál ve dveřích a drhnul si ručníkem prsty od dezinfekce.
„To je vona, co? Co ji sem přinesla a pak zmizela.“ Hana přikývla. Zdeněk si odfrknul. „Tak ji vyhoď. Za chvíli zas zmizí, a kočka pak bude zase čtrnáct dní nežrat.“
Položil ručník na desku a šel mýt kotce do karantény.
* * *
Hana zavolala zpátky ještě ten večer. Ivona telefon zvedla hned, jako by celou tu dobu seděla vedle aparátu a čekala. Hana jí řekla, že Marta žije u nich, je zdravá, naočkovaná, má svůj klid a svůj pelíšek za kartotékou. Ale že ji nehodlá dát člověku, co ji prostě nechal u cizích lidí a tři roky se neozval.
Ve sluchátku zasyčelo ticho. Pak Ivona řekla: „Já ji neodložila.“
Hana chtěla něco namítnout, ale hlas jí selhal. Zakašlala a zopakovala: „Nepřišla jste. To přece znamená, že jste ji odložila.“ Ivona nereagovala. Řekla jen „Chápu,“ a položila to.
* * *
Přišla další den dopoledne. Nevolala, nepsala. Stála za matným sklem vchodových dveří. Hana ji viděla z chodby: hubená postava v baloňáku, co jí byl o dvě čísla velkej. Rukávy sahající přes klouby, ramena přitažená k uším, jako by jí byla zima, i když venku bylo přes patnáct stupňů. Mrholilo. Mokrej chodník a rozevřený pupeny kaštanů nasávaly do ordinace jarní vzduch skrz škvíru pod prahem.
Hana si stoupla ke zdi, aby nebyla vidět. V konvici to bublalo. Nešla otevřít.
Marta slezla z parapetu. Poprvý za celý tři dny se pohnula sama. Došla ke dveřím a sedla si. Dívala se nahoru do skla. Hana polkla. Čekala, až ta ženská za dveřma zmizí. A zmizela. Pomalu se otočila a odcházela, shrbená, jako by nesla bednu se starým nádobím. Marta u dveří zůstala sedět až do večera.
* * *
Dopis ležel pode dveřma druhý den ráno. Bílá obálka, žádná známka, jen jméno. HANA. Ručně, modrým perem, drobným písmem se sklonem doprava. Papír voněl slabým parfémem, něčím pudrovým a zašlým, jako zatuchlá levandule v prádelníku.
Uvnitř byly tři papíry a jedna fotka.
První papír. Lékařská zpráva z Fakultní nemocnice v Motole. Datum přijetí: tři týdny poté, co Marta zůstala v ordinaci. Následoval seznam vyšetření, diagnóza, kód diagnózy. Stádium, protokol, dávkování cytostatik. Hana četla ten papír třikrát, i když všemu rozuměla napoprvé.
Druhý papír. Zpráva o ukončení onkologické léčby. Kulaté razítko primáře, datum. Dva roky remise.
Třetí papír. Dopis. Písmo drobný, úsporný, řádky natěsnaný blízko na sebe.
„Martu jsem vám nechala, protože jsem nevěděla, jestli se vrátím. Šest cyklů chemoterapie. Pak ozařování. Pak operace. Nebyla jsem doma půl roku v kuse. Bydlela jsem na ubytovně pro pacienty u nemocnice. Nemohla jsem ji vzít s sebou a nemohla jsem ji nechat v prázdným bytě. Vaše ordinace byla jediný místo, kde jsem věděla, že se o ni někdo postará. Volala jsem vám první rok každý měsíc. Pokaždý mi řekli, že tu kočku si vzal někdo z doktorů. Nechtěla jsem jezdit, dokud nebudu zdravá. Chtěla jsem se pro ni vrátit a bejt tu pro ni celá. Slíbila jsem jí to.“
Fotka byla malá, devět na třináct, s ohnutým růžkem. Žena s krátkejma, pichlavě odrůstajícíma vlasama po chemoterapii. Držela v náručí tříbarevný kotě a smála se. Kotě jí otíralo čumák o bradu.
Hana si sedla na zem. Opřela se zády o skříň s léky a napotřetí ten dopis přečetla. Pak počtvrtý. Marta k ní tiše přišla a lehla si vedle ní na studený linoleum. Hana ji pohladila. Sáhla jí na tu teplou srst, na vyčnívající obratle, a rozbrečela se.
* * *
Volala Ivoně v poledne. „Ivono. Přijeďte si pro Martu.“ Hlas jí přeskočil, ale držela ho pevně. „Je vaše. Vždycky byla vaše. Já tu mám jenom její starý obojek a misku, co jí nikdy nepatřila. Přijeďte, prosím vás.“
Ticho na druhý straně. Pak ten samej klidnej hlas: „Opravdu?“
A Hana řekla „Ano,“ a to slovo pálilo míň, než čekala. Pálilo jako dezinfekce na čistou ránu.
* * *
Ivona přišla za pětadvacet minut. V tom samým baloňáku. V ruce držela novou přepravku, plastovou, s červenou závorou. Hana už na ni čekala s otevřenejma dveřma.
Marta seděla na parapetu. Když Ivona prošla dveřma a konečně zakašlala odér ordinace, kočka zvedla hlavu. Otočila se. Chvíli se dívala, nehnutě, jako by ostřila. Pak seskočila na zem a udělala tři kroky. Ne rychle, ne pomalu. Prostě šla. Takhle se chodí, když přichází někdo, na koho se nezapomíná.
Hana vytáhla z kapsy pláště ten starej obojek. Položila ho Ivoně do dlaně. „Je její. Se známkou. To číslo už je skoro nečitelný, ale je to vaše číslo, že jo.“ Ivona vzala obojek do prstů a zacvakla ho Martě kolem krku. Ten zvuk byl tišší, než Hana čekala. Jenom cvak. A pak ticho.
Marta se otřela tváří o Ivoninu zápěstí. Ivona ji objala oběma rukama a zvedla si ji k hrudi. Kočka jí vklouzla čumákem pod bradu a zavřela oči.
Zdeněk prošel chodbou, všiml si jich a beze slova se vrátil do karantény. Hana polkla a ukázala na dveře. „Kupte jí normální misku. Keramickou. S nízkým okrajem. Tohle,“ kývla na plechovou misku na lince, „to bylo vždycky jenom provizorní. Tři roky provizorní.“ Ivona se na ni podívala a přikývla.
Pak se otočila a odešla. Dveře se zavřely tiše, jak je Zdeněk minulej tejden promazal. Hana si stoupla k oknu a dívala se na parkoviště. Viděla, jak Ivona ukládá přepravku s Martou na sedadlo spolujezdce a jak pečlivě zapíná bezpečnostní pás kolem ní. Ne na sedačku. Kolem přepravky.
Zůstala u okna ještě dlouho potom, co auto odjelo. Pak došla do skladu, vzala do ruky plechovou misku s oprýskanou reklamou a vyhodila ji do koše. Na polici po ní zbyl jenom obrys v prachu. Setřela ho palcem. Nasadila si brýle, rozsvítila v čekárně a otevřela registraci.
