Když Tomáš zatlačil na zábradlí a zhluboka se nadechl, měl pocit, že se mu konečně otevírá cesta k penězům. Jeho žena Eva stála o tři kroky před ním, opírala se o bílou hůl a prsty jí klouzaly po ztrouchnivělém lanovém zábradlí starého mostu. Nevydala ani hlásku. Dole pod nimi hučela ledová Úpa a tříštila se o balvany. Bylo začátkem listopadu, vzduch páchl mokrým dřevem a nikde ani živáčka.
Eva s ním byla osm let. Před čtyřmi lety po těžké meningitidě úplně oslepla. Naučila se vařit, chodit sama na procházky, dokonce sama jezdila do Brna k doktorovi. Jenže Tomáše to čím dál víc sralo. Doma ji odsuzoval, že je přítěž, ale před známými hrál oddaného chlapíka, co vozí slepou ženu na výlety. Pravda byla jinde – Eva po otci zdědila velký dům v pražských Dejvicích a skoro tři a půl milionu na spořicím účtu. Všechno napsané jen na ni. Kdyby se rozvedli, Tomáš by nedostal ani korunu. Proto ji odepsal.
Ten den vyrazili do Krkonoš. Řekl jí, že potřebují vypadnout z města, že jí udělá radost. Eva souhlasila s úsměvem, ačkoli si uvnitř už několik týdnů přehrávala jediný rozhovor. Náhodou zaslechla, jak si Tomáš v koupelně šeptá do telefonu: *„Až bude po všem, přepíšeme dům a zmizíme. Do měsíce je to vyřízený.“* Ta slova jí projela tělem jako blesk. Nebyla hloupá. Druhý den zašla za soukromým detektivem v Brně, starým známým jejího táty. Za tři dny jí přinesl složku: Tomáš si poslední měsíc důkladně studoval staré mosty v Krkonoších a vyptával se na stav toho nejhoršího – dřevěného lanového přechodu nad Úpou u osady Modrý Důl. Bylo jasné, co plánuje.
Eva nebrečela. Objednala si potápěčskou kombinézu z druhé ruky, lehkou záchrannou vestu a domluvila se se sestrou Klárou. Ta byla horolezkyně a na raftu sjela kdejakou řeku. Plán byl děsivě jednoduchý: Klára počká pod mostem v nafukovacím člunu, schovaná za skálou. Eva předstírá, že o ničem neví. Když ji Tomáš strčí, spadne do pěny a Klára ji za pár vteřin vytáhne. Žádné zdržování, žádná hysterie.
A tak stála na mostě. Tomáš ji pod paží jemně postrkoval. „Jen pomalu, lásko, už jsme skoro uprostřed,“ mumlal a očima pátral, jestli je okolí prázdné. Nikdo nešel. Jen vrány na protějším břehu. Pak se prudce nadechl a oběma dlaněmi ji udeřil mezi lopatky.
Eva vykřikla, hůl jí vylétla z ruky a tělo se převrátilo přes slabé lano. Dopadla tvrdě do ledové vody, která jí okamžitě sevřela hrudník. Chvíli se převalovala, ale kombinéza a vesta ji nadnášely. Slyšela jen burácení proudu a vlastní srdce. Pak ji něčí ruka chytila za popruh vesty a prudce přitáhla k člunu. Klára ji vtáhla dovnitř a přikryla dekou. „Seš v pohodě?“ vydechla. Eva jen přikývla a roztřesenou rukou nahmatala mobil v nepromokavém vaku, který měla přilepený na stehně.
Zatímco Tomáš na mostě hystericky volal na tísňovou linku, Eva už seděla v teplém spacáku o dvě stě metrů dál, schovaná za starou pilou, a poslouchala jeho hlas v přímém přenosu. Detektiv jí do ucha našeptával přes skryté sluchátko: „Policie je na cestě. Zůstaňte v klidu a přijďte přesně za devět minut.“ Bylo to jako v nějakém filmu, ale realita měla pachuť žluči.
Tomášovi se třásla brada, když do telefonu vyrážel: „Ona nic neviděla… zakopla… Já ji neudržel… Je v řece… prosím rychle!“ Věděl, že tohle musí zahrát dokonale. Když dorazili první policisté, stál na konci mostu, svěšená ramena, slzy na tváři, a ukazoval dolů na pěnu. „Tam spadla. Podívejte se, jaký je to proud. Už nemohla nic dělat…“
Jenže pak se zpoza lesní cesty vynořila žena s mokrými vlasy, v tlusté bundě a s bílou holí v levé ruce. Vedle ní kráčela Klára a muž v uniformě, který Evě pomohl přejít kořeny. Tomáš ztuhl. Ústa se mu otevřela, ale nevyrazil ze sebe ani hlásku. Eva se zastavila dva metry před ním a promluvila klidně, i když jí drobné svaly kolem rtů cukaly.
„Vidíš, Tomáši, jedno jsi přehlédl. Vůbec jsi netušil, že vím o každém tvém kroku. Tvoje ‚nehoda‘ měla trvat pět vteřin. Moje příprava trvala tři týdny. A mimochodem, ta tvoje milenka z koupelny už vypovídá na služebně v Brně, protože jí detektiv pustil nahrávku, kde jí líčíš, jak mě shodíš z mostu. Ten nádherný dům už neuvidíš jinak než z fotky v soudní složce.“
Jeden z policistů přistoupil k Tomášovi a požádal ho, aby otočil zápěstí. Muž sebou škubl, jako by chtěl utéct, ale nohy mu vypověděly službu. Sesunul se na kolena do bláta a tiše opakoval: „To je past… to je past…“
Eva se k němu už neotočila. Vzala sestru za ruku a pomalu, krok za krokem, se vracela k autu. Z údolí stoupala mlha a nad řekou se rozléhal jen křik vran a tlumené cvakání pout.
