Vdala jsem se v osmdesáti.
Když mě moje vnučka vyhodila z domu jen proto, že jsem se v osmdesáti letech znovu vdala, došlo mi, že takovou urážku už nemůžu snést. Společně s mým novým manželem Jaroslavem jsme vymysleli odvážný plán, jak jí dát lekci, na kterou nikdy nezapomene. Ten spor naši rodinu navždy změnil.
Nikdy bych neřekla, že tenhle příběh budu vyprávět, a přece jsem tady. Jmenuji se Ludmila a letos na jaře mi bylo osmdesát. Bydlela jsem v útulném pokojíčku v domě mé vnučky Aničky. Byl sice malý, ale udělala jsem z něj svůj úkryt vyzdobila jsem ho fotografiemi, starými knihami a vzpomínkami na celý můj život.
Dobré ráno, babi, vtrhla jednoho dne Anička do pokoje bez zaklepání, jako obvykle ve spěchu.
Dobré ráno, zlatíčko, odpověděla jsem, zatímco jsem si upravovala postel. Kam tak pospícháš?
Jdeme s dětmi do parku. Potřebuješ něco?
Ne, jsem v pořádku. Užijte si den.
Zůstala jsem sama a vychutnávala si ticho. V tu chvíli jsem si vzpomněla, kolik jsem pro ni obětovala prodala jsem svůj dům, abych zaplatila její studia, poté co její rodiče zemřeli při autonehodě, když jí bylo pouhých patnáct. Vzala jsem ji k sobě a vychovala ji jako vlastní dceru.
Pak jsem potkala Jaroslava v kulturním domě charismatického chlapa, který měl pořád foťák kolem krku. Naše povídání se stalo mým týdenním rituálem, na který jsem se vždycky těšila. Znovu jsem se smála a cítila jsem se lehká jako za mlada.
Jedno odpoledne, když byla Anička doma, rozhodla jsem se jí to říct. Potkaly jsme se v kuchyni, zrovna listovala v kuchařce.
Aničko, musím ti něco říct, vyhrkla jsem, s bušícím srdcem.
Zvedla oči: Tak povídej, babi.
Potkala jsem někoho. Jmenuje se Jaroslav a požádal mě o ruku.
Ztuhla: Co? Vdávat se? Ale tobě je osmdesát! A on tu nebude bydlet.
Nevěřila jsem svým uším: Proč ne? Tady je místa dost.
Tohle je náš domov. Potřebujeme soukromí.
Ani moje prosby na ni neplatily. Druhý den ráno jsem našla své kufry přede dveřmi.
Aničko, co to děláš? zeptala jsem se s hlasem třesoucím se dojetím.
Je mi líto, babi, ale musíš odejít. Jaroslav tě ubytuje.
Bolest mě projela jako nůž po všem, co jsem pro ni udělala, mě prostě vyhodila na ulici. Zavolala jsem Jaroslavovi, rozzuřená:
Co to provedla? Bal si věci, hned přijedu.
Nechápu, že jsem pro někoho přítěž, zašeptala jsem.
Nejsi přítěž, jsi moje žena. Tečka.
Odešla jsem, aniž bych se ohlédla. V Jaroslavově domě jsem znovu našla teplo, lásku a pochopení. Začali jsme plánovat svatbu, ale rána se nezacelovala.
Dáme jí lekci, slíbil Jaroslav. Musí pochopit, co znamená úcta.
Jaroslav, profesionální fotograf, přišel s nápadem: Anička milovala fotografování a každý rok jezdila na sraz nadšenců. Poslal jí anonymně speciální pozvánku.
Nejdřív jsme se ale tajně vzali jen malý obřad, jen my dva. Jaroslav pořídil řadu nádherných fotek: já v šatech, zářivá, plná lásky. Ty obrázky vyprávěly o mém druhém mládí.
V den přednášky Anička netušíc nic usedla mezi publikum. My jsme čekali za oponou. Moderátor pozval Jaroslava na pódium, aby představil své práce. Na obrazovce se objevily fotky naší svatby: radost, upřímnost, světlo v očích.
Jaroslav vzal mikrofon:
Našel jsem lásku v devětaosmdesáti. Věk je jen číslo. Ludmila, moje úžasná žena, je důk
