Věra smažila řízky, když do kuchyně vešel muž. “Věro, musíme si promluvit,” rozhodně prohlásil Karel. “Mluv,” odsekla žena.
“Možná bys mohla sednout a pořádně mě vyslechnout?” v Karlově hlase bylo znát netrpělivost. “Nemám čas, musím hlídat řízky,” odpověděla manželka. “Co jsi mi chtěl říct?”
“Já,” Karel se zarazil, těžko hledal slova. “Potkal jsem jinou ženu Odcházím od tebe!”
“Gratuluji. A vskutku jsem za tebe ráda!” řekla Věra klidně.
“Co tím myslíš? Gratulace? Že jsi ráda?” Muž se na manželku překvapeně podíval. Ale Karel si ani nedokázal představit, co Věra v tu chvíli plánovala.
***
“Upřímně řečeno,” přítelkyně na chvíli zmlkla, jako by se bála, že řekne něco navíc. “Pořád nechápu: jak ses k tomu odhodlala? To přece překračuje všechny meze, Věro!”
“Jaké mezy? Dobra a zla?”
“No, víš, záleží na úhlu pohledu.”
“Ať se díváš jakkoli,” pousmála se Věra. “Důležitý je výsledek. A můj výsledek je výborný. Dostala jsem, co jsem chtěla!”
“Stejně,” zamračila se sousedka. “Negativní důsledky určitě přijdou”
“Netrap mě!” přerušila ji Věra. “Až budou, pak je vyřešíme. Teď je čas radosti a skutečného vítězství! Tak mi ten svátek nekaz!”
Sousedka uraženě pokrčila rameny a otočila se, předstírajíc, že ji náhle velice zaujal výhled z okna.
***
Všechno začalo toho večera, když se Karl vrátil z práce a řekl, pečlivě skrývaje rozčilení:
“Musíme si promluvit”
Věra se uvnitř sevřela. Dlouho čekala, až se Karel konečně odhodlá. A teď to začalo.
“Mluv,” odsekla, zatímco obracela řízky na večeři.
“Možná by sis sedla a pořádně mě vyslechla?” v Karlově hlase zněla netrpělivost. “Nebo mám mluvit k tvým zádům?”
“Nemám čas sedět, miláčku,” klidně odpověděla Věra. “Honzík si na mě každou chvíli vzpomene a začne: maminko, tohle, maminko, tamto. Takže neplýtvejme časem. Co jsi mi chtěl říct?”
“Já,” Karel se zarazil, těžko hledal slova. “Potkal jsem jinou ženu”
“A?” Věra se ani neotočila, zabraná do řízků. “Co dál?”
“Vypni už tu plotýnku!” vybuchl Karel. “Slyšíš, co říkám?! Miluji jinou ženu!”
“Slyším,” Věra se konečně otočila. “Gratuluji.”
“Cože?!” Karlovo překvapení neznalo mezí. Čekal všechno, jen ne tuto lhostejnost a blahopřání.
“Tiš, prosím, vystrašíš děti,” Věra zůstala klidná a zdálo se, že ji to vůbec nepřekvapilo.
“Věděla jsi?” vydechl Karel.
“Ne, nevěděla,” Věra lehce zavrtěla hlavou. “Ale tušila.”
“Tušila?”
“Samozřejmě. A ty bys nepoznal, kdybych chodila pozdě z práce? Kdybych neustále schovávala telefon? Kdybych si našla záminku spát v jiném pokoji? Karlovi, každý člověk cítí, jestli ho ještě někdo miluje, nebo ne”
“Tak proč jsi mlčela, když jsi to pochopila?” zeptal se Karel, trochu uklidněn.
“No, víš,” Věra se mazaně usmála. “Návrh jsi mi dělal ty, a rozbít rodinu bude také tvá práce.”
“Proč takhle?”
“A jak jinak? Kdybys chtěl jen flirtovat, tajil bys to dál. Když jsi začal mluvit, znamená to, že jsi už něco rozhodl. Takže klid, řekni všechno”
Karel se na manželku díval a nepoznával ji. Tolik klidu, sebevědomí, důstojnosti. Čekal ženské slzy.
“Zkrátka mám návrh”
“To je zajímavé,” Věra si sedla na stoličku a upřeně se na muže podívala.
“Počítal jsem” začal Karel. “Máme hypotéku Ty ji asi nebudeš moct platit, ani s alimenty”
“Takže otázku rozvodu už neřešíme?” ve Věřině hlase zazněl kovový tón, který Karel samozřejmě nepřehlédl.
“Co je tam k řešení?” mávl rukou. “Je jasné, že mi neodpustíš.”
“No právě,” Věra se pousmála. “Vždyť mě znáš jako své boty”
“Takže,” Karel opět nevnímal ironii. “Bylo by lepší, kdybys se přestěhovala do svého garsoniéru, a já bych zůstal tady.”
“A děti?”
“Jaké děti? Pojedou s tebou, samozřejmě,” odpověděl muž.
“Takže já se dvěma dětmi budu žít na osmnácti metrech, a ty se svou novou láskou, jak chápu, v našem třípokojovém bytě?”
“No ano. Vždyť hypotéku nezvládneš. To je jasné. Vždyť jsem ji platil já,” sebevědomě vysvětloval Karel, překvapen, že to Věra nechápe.
“Chápu,” Věra vstala. “Musím si to promyslet.”
Vyšla na balkon.
“No tak, přemýšlej,” hodil za ní Karel s posměškem a pomyslel si: “Co tam bude přemýšlet? Ženské”
Zatímco Věra byla na balkoně, Karel si nandal na talíř pár řízků, teplou kaši z hrnce a vrhl se na jídlo.
Nestihl dojíst.
“Souhlasím,” oznámila Věra, když se vrátila do kuchyně. “Ale pod jednou podmínkou.”
“Jakou ještě podmínku?” shovívavě se pousmál Karel.
“Zůstaneš v tomhle bytě se svou vášní a s naším synem. A já s dcerou se přestěhujeme.”
“Cože?!” Karlova tvář se protáhla úžasem, oči mu málem vypadly z důlků. “Chceš rozdělit děti?!”
“Ano. Copak je na tom divného?” klidně odpověděla Věra. “Děti jsou naše, zodpovědnost je stejná. Ať žije syn, o kterém jsi tak snil, s tebou. A dcera se mnou. Podle mého je to spravedlivé.”
“Ty jsi normální? Jak lze dělit děti? To přece nejsou věci!”
“Samoz
