Tereza zavřela dveře pokoje za sebou klidným, ale rozhodným pohybem. Poprvé po dlouhé době cítila hluboký klid. Nebyl to klid prázdného bytu nebo tiché večerní chvíle, ale vnitřní klid ženy, která konečně řekla, co měla na srdci.
Posadila se na okraj postele a přitáhla k sobě šaty. Prsty přejely po jemném materiálu a vzpomněla si na den, kdy je poprvé uviděla ve výloze. Bylo to obyčejné úterý, vracela se unavená z práce, myšlenkami pohroužená do každodenní rutiny. Když je zahlédla v okně obchodu, instinktivně zastavila. Nešlo jen o šaty. Šlo o svobodu dopřát si něco. O to, aby si dovolila cítit, že si to zaslouží.
Roky si takové chvíle zakazovala. Ne proto, že by si je nemohla dovolit, ale protože hlas Martina, neustále přítomný v pozadí, jí šeptal: Je to plýtvání. Je to zbytečné. Nepotřebuješ to. A pomalu, Tereza začala věřit, že její touhy jsou pošetilé. Že na ně nemá právo. Že musí být rozumná, skromná, šetrná.
Ale ten večer, když nahlas vyslovila pravdu, cítila, jak se krok za krokem osvobozuje z toho závoje studu a poslušnosti.
V druhém pokoji Martin stál ve tmě, svíral v ruce pomačkaný účtenek. Terezina slova mu zněla v hlavě, jedno za druhým. Nemohl je ignorovat. Cítil jejich tíhu na hrudi.
Pro něj byly všechny ty roky o kontrole. Nazýval to odpovědností, pečlivostí, finanční stabilitou.
Ospravedlňoval každý zákaz, každou výtku. Říkal si, že jedná pro společné dobro. Ale jaké společné dobro to bylo, když jen on rozhodoval, co je potřeba a co je rozmar?
Když Tereza předložila své vlastní výdaje, trpělivě zaznamenané v sešitě, cítil prázdnotu v žaludku. Nejen proto, že měla pravdu, ale protože si uvědomil, že ji vlastně roky neviděl.
Miloval ji? Ano. Svým způsobem. Ale respektoval ji? Ne.
Ráno byla Tereza už vzhůru. Umyla si obličej, učesala vlasy, uvařila si oblíbenou kávu. Šaty visely na ramínku, připravené. Dnes si je obleče. Ne pro Martina. Ne pro kolegy v práci. Pro sebe.
Martin se objevil ve dveřích, unavený a bezbranný. Měl rozcuchané vlasy a oči rudé z nevyspání.
Dobré ráno, promluvil tiše. Můžeme si promluvit?
Tereza se na něj několik vteřin dívala. Pak lehce přikývla.
Mluv.
Martin se hluboce nadechl.
Mýlil jsem se. Hodně. Roky jsem všechno nakládal na tebe a za to jsem chtěl poslušnost. Neuměl jsem tě vidět. Žádal jsem tě, abys byla partnerka, ale choval jsem se jako šéf. A teď nevím, jestli to ještě můžu napravit.
Tereza nic neřekla. Držela šálek kávy mezi dlaněmi.
Byl jsem nespravedlivý, pokračoval. Zacházel jsem se svými penězi jako s mými a s tvými jako s rodinnými. Kupoval jsem, co jsem chtěl, kdy jsem chtěl, bez toho, abych se tě vůbec zeptal. Ale tobě jsem vyčítal každou maličkost.
Odmlčel se.
Nevím, jestli se mnou ještě chceš zůstat. Ale pokud ano pokud ano, chtěl bych se učit. Být mužem, který neporoučí, ale především se ptá. Nenaléhá, ale naslouchá.
Tereza položila šálek a vstala.
Martine, děkuji, žes to všechno řekl. Ale vidíš změna nepřijde z jedné rozmluvy. Nemůžu ti nic slíbit. Jediné, co ti můžu říct, je, že ode dneška si budu vybírat sama. Budu dál pozorná, ale ne proto, že to po mně chceš ty. Protože tak to cítím já.
Miluju tě, Tereza.
A já jsem tě milovala. Ale láska bez respektu jen bolí. A já už nechci, aby mě něco bolelo.
Vzala si šaty a zamířila ke dveřím. Než vyšla, otočila se:
Dnes si tyhle šaty obleču pro sebe. Ne pro tebe, ne pro nikoho. Je to první den, kdy si vybírám sama sebe.
Vyšla, za sebou nechala tichý byt a muže, který poprvé pochopil, že pravá láska není o vlastnictví, ale o svobodě.
