Po tom, co Běla kousla doktora, v nemocničním pokoji zavládlo tíživé ticho. Žena, stále ležící na lůžku, slabě vykřikla:
Netrestejte ji, prosím nechtěla ublížit
Ale všichni byli tak vyvedení z míry, že nemohli ani promluvit. Běla, i když napjatá, už nevypadala agresivně. Stála mezi postelí a dveřmi pokoje a upřeně hleděla na doktory svýma velkýma očima, jako by se jim snažila něco sdělit.
Jeden z lékařů, starší pán, poznamenal:
Je možné, že něco vycítila.
Ta poznámka, řečená téměř v žertu, byla přesto brána vážně. Z popudu rozhodli, že ženě udělají nové testy, než ji odvezou na operační sál.
Výsledky nových vyšetření šokovaly celý tým nádor se nebezpečně přiblížil ke kritické nervové síti. Jakýkoli uspěchaný zásah by mohl způsobit ochrnutí. Běla nezareagovala náhodou její instinkt chránil život své paničky.
Operace byla odložena a plán kompletně změněn. Místo rychlého zákroku připravili precizní mikrochirurgický postup. Šance na úspěch, dosud jen 20 %, se zdvojnásobila.
Následující ráno se žena dlouze zadívala na Bělu, která spala s čumákem na okraji postele.
Kdybys tu nebyla ty možná bych tu dnes už nebyla.
Operace trvala skoro sedm hodin. Byl to jeden z nejnáročnějších zákroků v celé nemocnici, ale chirurgové dokázali nádor úplně odstranit. Když se žena probrala z narkózy, první, co viděla, byla Běla, která na ni pozorně hleděla vlhkýma očima.
Čekala jsi jako vždycky, byla jsi tu.
Dny rekonvalescence byly těžké, ale Běla od ní ani na krok neuhnula. Doprovázela ji na toaletu, povzbuzovala ji, když udělala pár nejistých kroků po pokoji, hřála jí ruce, když bolest byla nesnesitelná. A žena cítila, že její láska pomáhá k uzdravení.
Po měsíci ji propustili. Lékaři byli ohromeni nejen jejím fyzickým zlepšením, ale i poutem mezi těmi dvěma dušemi.
Měli jsme pacienty, kteří se uzdravili léky. Ale ona se uzdravila i láskou, řekl jeden z doktorů.
Příběh se dostal do médií. Novináři, blogeři, vědci všichni mluvili o psovi, který vycítil rakovinu. Ale žena se jen usmála a řekla prostě:
Necítila rakovinu. Cítila, že jsem v nebezpečí. A chránila mě, jako to dělala vždycky.
Následovaly měsíce kontrol. Žena se znovu naučila chodit, vařit, chodit s Bělou do parku. Nádor se nevrátil. Každé vyšetření přineslo dobrou zprávu.
Jednoho dne ji pozvali na konferenci o vztahu mezi člověkem a zvířetem. Nesměle vystoupila na pódium s Bělou po boku. Svůj příběh vyprávěla prostě, bez patosu.
Nebyla jsem připravená odejít z tohoto světa. A myslím, že Běla to věděla. Není to jen pes. Je to moje rodina. Moje zachránkyně. Moje srdce.
Publikum tleskalo vestoje. Někteří plakali. Běla, klidná, si lehla k nohám své paničky, jako by věděla, že neudělala nic mimořádného. Jen to, co měla.
Dnes žena a Běla žijí v malém, klidném domě. Každé ráno se probouzejí spolu. Každý večer usínají spolu. Každý den je požehnání. A v ženině srdci je nekonečná vděčnost nejen za to, že žije, ale za to, že v nejtěžší chvíli nebyla sama.
