Jmenuju se Markéta Hrušková a toho pondělního večera jsem napočítala sto osmdesát ran, než mi přestalo záležet na tom, abych počítala dál.
Můj manžel Richard Novotný se mi po pěti letech manželství přestal dívat do očí jako člověku. Díval se na mě jako na věc, kterou si koupil a která se mu přestala líbit.
Bylo mi jasné, že ten večer skončí špatně, už když jsem viděla auto Simony parkovat před naší vilou v Karlíně. Simona Dvořáková, jeho asistentka z firmy, přešla přes náš krb, jako by jí patřil odjakživa, a sedla si na křeslo po mé babičce s nohou přes nohu.
"Znovu," řekla Simona a usrkla ze sklenky sektu Bohemia Sekt, kterou jí Richard sám nalil. "Dívala se na mě, jako bych byla nic. Ty to necítíš, Richarde? Ten pohled?"
Richard sevřel jezdecký bičík, který jsem mu koupila k narozeninám jako vtip, protože dřív jsme se spolu smáli všemu. Teď se nesmál. Zamkl všechny dveře v domě, poslal uklízečku domů s omluvou, že máme "rodinnou záležitost", a přikázal mi kleknout na dlaždičky kuchyně pod lustrem, který jsme vybírali společně na svatební cestě v Benátkách.
Každá rána se odrážela od bílých skříněk. Počítala jsem potichu, protože jsem se bála, že kdybych přestala, udeří tím víc.
Když jsme se seznámili, Richard studoval na VŠE a mluvil o tom, že jednou povede vlastní stavební firmu. Měl v očích oheň, který jsem si spletla s cílevědomostí. Po svatbě se ten oheň změnil v nadutost. Smál se, jak si oblékám svetry po mámě. Dělal si legraci z toho, že mluvím tiše. Když se ho někdo zeptal na mého otce, říkal hrdě, že je to penzionovaný účetní, co žije někde na Kanárech a nikomu nepřekáží.
Nikdy jsem ho neopravila.
Můj otec mi to říkal už dávno, ještě na chodbě internátu v Poděbradech, kde jsem bydlela při škole.
"Nikdy žádnému muži neukazuj, jak silný štít máš za sebou," řekl mi tehdy. "Když si bude myslet, že jsi bezbranná, ukáže ti, kdo skutečně je."
Měl pravdu.
Simona věděla jen to, že chce Richarda a že jsem jí stála v cestě. Každý týden vymyslela novou lež. Tvrdila, že jsem jí nadávala na parkovišti u OC Letňany, že jsem jí ukradla náušnice, že jsem volala jejímu šéfovi a pomlouvala ji, že jsem jí vyhrožovala přes messenger.
Ty lži byly čím dál absurdnější, protože Richard nehledal pravdu. Hledal důvod.
Při osmdesáté ráně jsem už neslyšela svůj vlastní hlas, jak počítá. Při sté dvacáté se mi roztrhla kůže na lýtku a krev mi stekla až do ponožky. Při sto osmdesáté jsem přestala počítat, protože jsem si prokousla ret a slova se mi slévala do jednoho táhlého zvuku.
Richard odhodil bičík na dlaždice vedle mě.
"Tak," vydechl. "Snad už sis uvědomila, co je respekt."
Simona si klidně přehodila nohu přes nohu a usmála se.
"Omluv se mi."
Zvedla jsem hlavu. V ústech jsem cítila krev, slanou a teplou, a přes ret jsem si přejela jazykem, abych zjistila, kolik toho vlastně je.
"Můžu si vzít telefon?"
Richard se rozesmál.
"Co chceš dělat? Volat policii? Řekneš jim, že jsi na Simonu zaútočila první. To přece víš."
Mluvil s absolutní jistotou. Vždyť už předem odpojil všechny kamery v domě – ty, co jsem si nechala instalovat po tom, co mě shodil ze schodů před dvěma měsíci.
Co nevěděl, bylo, že přívěsek s topazem na mém krku nebyl jen šperk po babičce. Uvnitř byl zašitý mikrofon s šifrovaným přenosem – dárek od otcovy bezpečnostní agentury poté, co jsem ho po tom pádu ze schodů konečně zavolala a řekla mu, co se u nás doma skutečně děje. Od té noci nechával otec na konci naší ulice stát auto s dvěma muži, kteří měli jediný úkol: čekat na signál z toho přívěsku a nehnout se, dokud nepřijde.
Od toho pádu jsem si tiše kopírovala výpisy z firemního účtu, fotila faktury od "konzultační firmy" Simony Dvořákové a zaznamenávala každé vyhrožování. Žádné školení se nikdy nekonalo, žádný lektor nepřijel, jen platby odcházely a mizely v tabulkách, které měl Richard na starosti.
Otec mě chtěl vytáhnout okamžitě. Prosila jsem ho, ať počká. Kdybychom spěchali, stihli by všechno zahladit.
Dnes v noci se zahladili sami.
Roztřesenými prsty jsem odemkla telefon, krví namazala displej a vytočila číslo, které jsem uměla naspaměť od dětství.
Otec zvedl, než stihl zazvonit poprvé.
Dívala jsem se Richardovi přímo do očí a řekla, hlasem rozklepaným, ale pevným:
"Tati… udělej to, jak jsme se domluvili. Znič mu to."
Richardova jistota se otřásla jen na okamžik.
"Komu to volá?" obrátil se na Simonu, jako by čekal odpověď od ní. "Nikomu nic neřekneš, jasný? Zavolej zpátky a řekni, že je všechno v pořádku."
Sáhl po telefonu v mé ruce, ale já jsem ho stiskla pevněji a odtáhla se k lince, kde ještě zůstala krev z mého rtu na dřezu.
Simona pomalu položila sklenku na stolek, jako by čekala, že ten zvuk něco rozhodne.
Ani jeden z nich netušil, že můj otec, Bohumil Vlk, nebyl žádný penzionovaný účetní na dovolené. Byl to muž, který před třiceti lety vybudoval z jedné malé pojišťovací kanceláře na Vinohradech síť firem po celé republice a jehož podpis stál pod smlouvami, díky kterým Richardova stavební firma vůbec existovala.
Za oknem se objevila světla reflektorů – rychleji, než by čekal kdokoli, kdo neví, že na ně celé týdny čekali jen pár set metrů odtud. Richard zbledl a o krok couvl k lince, jako by tam chtěl něco schovat.
Do domu vešli dva muži v oblecích a za nimi, s holí v ruce, přišel můj otec. Nepospíchal, ale ruka, kterou svíral hůl, mu lehce zbělela v kloubech.
"Bohumile," vykoktal Richard. "To… to je nedorozumění, já jí nic–"
"Vidím dobře," řekl otec a díval se, jak si klekám na dlaždičku vedle bičíku a snažím se vstát. Pak se otočil k Simoně. "A vy jste ta konzultantka, co fakturovala za školení, která se nikdy nekonala?"
"To on!" vyhrkla Simona a ukázala prstem na Richarda, než stačila domyslet, co říká. "To on mě nutil ty faktury vystavovat, já jsem jen podepisovala, co mi dal–"
Nestihla udělat krok. Muž v obleku se mezi ni a dveře postavil tak nenápadně, že to vypadalo, jako by tam stál odjakživa.
Druhý z mužů vytáhl ze složky kopie bankovních výpisů a podal mi je. Byly to ty samé, které jsem měsíce fotila na telefon a odesílala otci – důkaz, že Richard vyvedl z firmy přes dva miliony korun přes fiktivní faktury Simoniny firmy. Jedna z nich, na sedm set dvacet sedm tisíc korun za "manažerská školení", ležela navrchu.
"Tahle jediná faktura," řekl otec a poklepal na ni prstem, "by tě poslala na pět let do vězení, Richarde. A je jich tam ještě šestnáct." Složku zaklapl. "Tahle firma je z osmdesáti procent vlastněná mnou, přes společnost, kterou jsi nikdy neprověřil, protože jsi byl přesvědčený, že víš všechno lépe. Zítra ráno svoláváme valnou hromadu. Do poledne přijdeš o funkci jednatele. Policejní oznámení na zpronevěru podáváme dnes v noci."
"Počkej," vyhrkl Richard a napřáhl ruku směrem k otci, jako by ho chtěl zadržet za rukáv. "Bohumile, tohle můžeme vyřešit jinak, bez policie, bez valné hromady – vrátím ty peníze, stačí mi pár měsíců, znáš mě přece –"
Otec polkl, než odpověděl, a na okamžik se podíval směrem ke mně, ne k němu.
"Znal jsem tě pět let, Richarde. Teď už tě nepotřebuju znát."
Richard padl na kolena, přesně tam, kde před chvílí klečela já, a dlaždice pod ním byly ještě vlhké.
"Markéto, prosím, promluv s ním, řekni mu–"
Nedívala jsem se na něj. Sáhla jsem do kabelky, vytáhla složku s rozvodovými papíry, které jsem měla připravené u právničky v Praze už tři týdny, a na okamžik mi ruka s deskami zůstala viset nad linkou, jako bych se ještě pořád bála ji otevřít. Pak jsem ji položila vedle bičíku, přímo do kapky krve, která tam zůstala.
"Podepsal jsi předmanželskou smlouvu, Richarde. Dům jde mně. Firma, o kterou jsi tolik stál, se ti rozpadne do zítřka. A ze Simoniny konzultantské firmy vzejde obvinění z daňového podvodu, protože bude muset vysvětlit, kam ty peníze zmizely."
Otec mi podal ruku a pomohl mi vstát z dlaždic. Nezeptal se, jak mi je. Vytáhl ze saka kapesník, a než mi jím otřel bradu, ruka se mu na okamžik zachvěla – jako by teprve teď, když už bylo po všem, uviděl, co mu ten pohled na dceřinu tvář udělá. Pak řekl: "Pojedeme k doktorovi a pak domů ke mně. Dům je zajištěný, na nic tu nemusíš čekat."
Odcházela jsem z té kuchyně s rozvodovými papíry v jedné ruce a telefonem, na kterém ještě běžel záznam, v druhé. U dveří jsem se zastavila, jen abych si zula lodičky, které mi už nešlo nazpátek obout, a šla jsem ven bosá po dlažbě vjezdu. Za sebou jsem slyšela, jak se přibližují sirény, a cvaknutí dveří otcova auta, než jsem si do něj sedla.
