Možná proto, že jsem Lence stála po boku v nejtěžších chvílích. Možná proto, že jsem ji považovala za rodinu. Nebo možná proto, že někdy stačí jediná minuta, aby člověk zjistil, že dvanáct let přátelství neznamenalo vůbec nic.
Když mě poprosila, abych byla její družička, ani jsem se nezamyslela.
— Bez tebe tu svatbu nezvládnu, řekla mi tehdy do telefonu.
Usmála jsem se.
— Nemusíš to zvládat. Jsem tady.
Netušila jsem, že se v příštích týdnech bude můj život točit skoro výhradně kolem její svatby. Telefon zvonil téměř denně. Jednou šlo o květiny, jindy o rozpis stolů, o seznam hostů, o dárečky pro hosty, o barvu stuh na židlích, o dopravu, o kapelu, co má hrát večer. O cokoliv.
Když se objevil problém, byla jsem první, komu zavolala. Po práci jsem jezdila rovnou k ní, do bytu na Žižkově, kde se válely krabice s výzdobou po celém obýváku. Lepily jsme jmenovky do půlnoci. Přepisovaly jsme seznamy. Vyjednávaly jsme s cukrářkou v Holešovicích, co slíbila dort a pak měnila termín. Vyzvedávala jsem balíky z depa. Balila jsem mandličky do organzy. Víkendy jsem doma skoro nebyla.
Jednou jsme s Lenkou seděly do noci nad posledními krabicemi a ona najednou vytáhla z tašky bankovní výpis.
— Víš co, založím nám spořicí účet, řekla a klikala něco v mobilu. Kdyby jedna z nás potřebovala rychlou půjčku. Pošlu tam pár tisíc, dej tam taky, co můžeš.
Přistoupila jsem na to bez váhání — vložila jsem tam, co se dalo, protože jsem tehdy věřila, že u nás je všechno automaticky napůl.
Můj manžel Tomáš se na mě jednou podíval a s úsměvem řekl:
— Mám pocit, že se vdáváš ty, ne Lenka.
Zasmála jsem se.
— Ještě chvilku a bude to hotové.
Ale on viděl něco, co jsem já odmítala vidět. Jednou večer, když jsem se vrátila domů těsně před půlnocí, mě našel u kuchyňského stolu, jak dolepuji poslední jmenovky na stůl. Postavil přede mě talíř s večeří.
— Jedla jsi dnes vůbec něco?
Pokrčila jsem rameny.
— Moc ne.
Sedl si ke mně.
— Hanko… občas můžeš taky říct "ne".
Usmála jsem se unaveně.
— Je ve stresu. Po svatbě to zase bude normální.
Tomáš nenaléhal. Věděl, jak moc mi to přátelství znamenalo.
Jediná věc, co mě skutečně tížila, byl dárek. Poslední měsíce jsme s penězi nevycházeli snadno. Auto potřebovalo novou spojku a k tomu nás překvapil nečekaný účet ze zubařské kliniky. Snažili jsme se znovu naspořit to, co jsme v té těžké době vyčerpali. A přesto jsem nechtěla jít na svatbu své nejlepší kamarádky s nějakým symbolickým dárkem.
Každý týden jsem si dávala stranou pár stovek. Zrušili jsme večeře v restauraci. Odložili jsme nákupy, které jsme potřebovali. Tomáš ještě měsíc chodil ve starých teniskách, i když se mu podrážka odlepovala.
Konečně se nám podařilo naspořit dost. Večer před svatbou položil Tomáš na stůl pět tisícikorunových bankovek a přejel po nich palcem, jako by si chtěl ověřit, že jsou skutečné. Dívala jsem se na ně pár vteřin bez slova. Pro někoho možná pět tisíc korun nic neznamenalo. Pro nás to byly týdny odříkání.
Vložila jsem je do elegantní obálky, vepsala pár upřímných řádků a usnula klidně. Byla jsem přesvědčená, že Lenka pochopí, co to gesto znamená.
Den svatby byl nádherný. Všechno dopadlo přesně, jak si přála. Květiny, sál v jednom zámečku u Benešova, stoly, svíčky, výzdoba, na které jsme makaly skoro každý večer. Dívala jsem se na to a cítila jsem, že všechny ty prospané noci stály za to.
Hostina začala ve skvělé atmosféře. Hosté se smáli, kapela hrála tiše na pozadí, všichni vypadali spokojeně. V jednu chvíli si Lenka vzala mikrofon a vystoupila na podium. Zářivě se usmívala.
— Mám nápad! řekla. Otevřeme hned teď všechny obálky, abychom všem osobně poděkovali.
Hosté zatleskali. Vyhledala jsem Tomáše přes celý sál a sevřel se mi žaludek.
Začaly se otevírat obálky. Lenka děkovala, vtipkovala, hosté tleskali po každé. Obálka za obálkou. Až vzala do ruky jednu smetanovou, se zlatým okrajem. Poznala jsem ji okamžitě. Byla naše.
Otevřela ji. Vytáhla bankovky. Přepočítala je. Zvedla ke mně oči a s mikrofonem v ruce se usmála způsobem, jaký jsem u ní nikdy neviděla.
— Páni, pět tisíc od mojí nejlepší kamarádky, řekla nahlas, tak aby to slyšel celý sál. Po všem, co jsem pro ni udělala. No, aspoň víme, kolik stojí přátelství.
Sál na chvíli ztichl. Někdo se nervózně zasmál, protože nevěděl, jestli je to vtip. Nebyl.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Tomáš mě chytil za ruku pod stolem, pevně, jako by mě chtěl zastavit, ať se nezvednu a neodejdu rovnou tam, kam jsem v tu chvíli chtěla — domů.
Neodešla jsem. Zůstala jsem sedět, dokud se hostina nerozjela dál, dokud se kapela znovu nespustila a smích se nevrátil do sálu, jako by se nic nestalo. Políbila jsem se s Tomášem na rozloučenou s pár lidmi u dveří a odjela jsem domů v tichu, který trval celou cestu po D1.
Druhý den mi Lenka napsala zprávu: "Byla to jen legrace, neber to tak vážně." Neodpověděla jsem.
Místo toho jsem si sedla k počítači a otevřela si bankovní aplikaci. Na tom spořicím účtu, co Lenka tehdy založila, bylo jedenadvacet tisíc korun, z toho šestnáct mých. Vybrala jsem si svůj podíl a zbylých pět tisíc jsem nechala, ať si je Lenka v klidu vyzvedne sama. Napsala jsem jí jedinou zprávu: "Vybrala jsem si svůj podíl. Tvoje část tam zůstala, vyřiď si to v bance sama."
Pak jsem smazala její číslo z telefonu, zavřela notebook a šla si lehnout vedle Tomáše, který už spal.
