Čtyři tlukoty srdce v Nemocnici Na Bulovce
Lékaři byli přesvědčeni, že čekám trojčata. Jmenuju se Barbora Vlčková, je mi třicet jeden a bydlím v Liberci. S mužem Honzou jsme si vždycky představovali rodinu s jedním, možná dvěma dětmi. Realita měla jiný plán.
Na první ultrazvuk jsem jela sama, Honza byl na směně v Škodovce. Sonografka se odmlčela, posunula sondu, pak ji posunula znovu.
— Něco se děje? zeptala jsem se.
— Zavolám primářku.
Když se primářka konečně ohlásila a podívala se na obrazovku, řekla jen:
— Vidíme víc než jedno plodové vejce.
— Kolik?
Mlčela. Pak zavolala dalšího kolegu. Po dvaceti minutách přepočítávání padlo číslo, kterému jsem nevěřila:
— Tři.
Tři tlukoty srdce. Tři malé životy na jedné obrazovce v porodnici Na Bulovce.
Ten den jsem odešla z ordinace jako jiný člověk. Doma na mě čekal Honza, pobledlý, s mobilem v ruce — primářka mu to řekla dřív, než jsem stihla domů dojet.
— Tři kolébky, zašeptal.
— Tři autosedačky Maxi-Cosi.
— Tři kočárky?
— Asi.
Zasmál se nervózně. — Jsme v pytli, Báro.
Smála jsem se s ním, ale ruce se mi třásly, když jsem skládala prádlo do tří hromádek. Lékaři mi okamžitě nasadili režim: žádná práce, kontroly každé tři dny, sledování každého plodu zvlášť. Naučila jsem se je rozeznávat po pohybech — jeden kopal vpravo, druhý se vždycky probudil kolem půlnoci. Třetí, ten u pravého boku blíž k páteři, byl podivně tichý. Celé dny nic.
— Proč se tak málo hýbe? ptala jsem se při každé kontrole.
— Srdce bije pravidelně, odpovídal lékař. Má málo místa, je skoro přilepený ke stěně dělohy, vak se mu překrývá se sousedním.
Každý večer jsem si kladla dlaň na pravou stranu břicha a čekala na ten slabý, opatrný ťuk zpátky.
Do třicátého týdne jsem už prakticky nevycházela z bytu v Rochlici. Honza proměnil obývák ve sklad — tři kolébky z bazaru, krabice plenek velikosti 1, igelitky s lahvičkami od sousedky z patra nad námi. Na účtu za kočárek 3 Baby Jogger nám zbylo osmnáct tisíc korun z rezervy, kterou jsme si dva roky šetřili na byt.
— Bojíš se? zeptal se mě jednou večer, zatímco šrouboval nohu k poslední postýlce.
— Hodně.
— Já taky.
— A co když to nezvládneme?
Vzal mě za ruku, neodpověděl, jen palcem přejel přes moje klouby.
Lékaři se rozhodli nečekat na přirozený začátek porodu. Kvůli omezenému růstu třetího plodu padl termín hospitalizace na začátek třicátého čtvrtého týdne. V nemocnici na mě čekal celý tým — neonatologové, anesteziologové, porodní asistentky. Tři lůžka, tři jmenovky, tři sady oblečení složené v řadě na vozíku.
V noci ve 2:10 začaly kontrakce. Honza mě drže za ruku celou cestu na sál.
— Jsem tady.
— Neodcházej.
— Neodejdu.
Pak to šlo rychle. Světla, hlasy, povely. Slyšela jsem své jméno, čísla, hlas sestry: „První je připravený.“
První křik byl ohromující. — Holčička!
Druhý. — Chlapec!
Po druhém křiku se sálem jako by přehnal společný výdech. Čekala jsem na třetí. Vteřiny se vlekly.
— Co se děje? zeptala jsem se.
Lékař se díval na monitor pod sebou, pak zvedl hlavu.
— Je tam ještě jeden ozev. Druhý plod na levé straně.
Nerozuměla jsem. — Jak druhý? Měli jsme tři.
— Měli jsme tři plody, ale ten třetí, co jsme sledovali vzadu — byla to dvojčata slepená v jednom vaku, oddělená placentou, kterou jsme na ultrazvuku viděli jako jednu stěnu. Teď to vidíme jasně.
Honza stál u zdi úplně bílý.
— Slyšel jsi to? zeptala jsem se.
— Čtyři?
— Vypadá to tak.
Rozplakala jsem se, ale už to nebyl strach.
Lékaři spustili další přípravu, čas se zastavil. Slyšela jsem jen útržky:
— Srdce bije.
— Poloha koncem pánevním.
— Připravujeme se.
— Musíme pokračovat.
Čtvrté dítě přišlo na svět s nejtišším křikem ze všech, spíš takovým zakuckáním než křikem.
— Žije?
— Žije, ale bereme ho rovnou na neonatologii.
Zakryla jsem si obličej rukama. Čtyři. Lékaři přepočítávali několikrát. Stále čtyři.
Po porodu mě převezli na oddělení. V hlavě mi znělo jediné slovo: čtyři.
Honza přišel pozdě večer, sedl si ke mně.
— Jak je?
— Mám čtyři děti, usmála jsem se.
— Já si na to taky ještě nezvykl, zasmál se.
Smáli jsme se a plakali zároveň. O pár hodin později k nám přišel primář oddělení, tvář vážnou.
— Musíme si promluvit. S dětmi je všechno v pořádku, ale chci vám vysvětlit, co se stalo na ultrazvuku.
Napjala jsem se.
— Čtvrté dítě bylo celou dobu vidět. Jenže leželo přesně za páteří toho tichého plodu, v jeho stínu, a oba sdíleli jednu placentu tak, že jejich plodové vaky splývaly do jednoho obrazu. Při každém vyšetření jsme měřili jeden hřbet a jedno srdce jsme započítávali dvakrát, aniž bychom to poznali. Je mi líto, udělali jsme chybu. Podstatné je, že obě děti jsou živé.
— Obě? zeptala jsem se.
— Obě.
Plakala jsem úlevou, ne vztekem.
Čtvrté dítě, ten tichý chlapec, vážilo při narození 1340 gramů. Devatenáct dní strávil v inkubátoru na JIP novorozenců, první týden na sondě, protože neuměl sát, pak s kyslíkovými brýlemi, než se mu plíce doladily. Neodcházela jsem od skla.
— Proč zrovna on? zeptala jsem se sestry.
— Někdy ti nejtišší bojují nejvíc, odpověděla.
Strčila jsem ruku do kukaně inkubátoru a dotkla se jeho dlaně. Pohnul prstíky kolem mého prstu a nepustil.
Honza chodil denně, nosil plenky, zapisoval do notesu váhu a množství mléka po třech mililitrech. Jednou přinesl čtyři malé náramky se jmény, vlastnoručně vyrobené z korálků.
— Teď je určitě nepopleteme, řekl pyšně.
Po devatenácti dnech propustili i posledního z inkubátoru. Vrátili jsme se domů do Rochlice a byt se najednou zdál nesnesitelně malý. Čtyři kolébky, čtyři lahvičky na sušáku, čtyři sady oblečení na věšáku u dveří.
— Zvládneme to, řekl Honza.
— Nejsi unavený?
— Jsem. Ty taky?
— Taky.
— Tak budeme unavení společně.
Uplynul rok, potom druhý. Děti rostly, byt praskal ve švech. Jednou večer, když jsem je konečně uložila, jsme stáli s Honzou na balkóně.
— Pamatuješ ten den? zeptal se.
— Jak bych mohla zapomenout. Řekli tři.
— A pak čtyři.
O několik let později jsme se znovu setkali s tím lékařem z porodnice. Přijel na konferenci do Liberce a pozvali jsme ho k nám domů. Když uviděl děti pobíhající po bytě, dlouho mlčel.
— Neuvěřitelné.
— Tehdy jste říkal tři, připomněla jsem mu.
— Pamatuju si to. A pak jsem uviděl ten druhý ozev vzadu a nestíhal jsem to pořádně vyslovit.
Dnes mám čtyři dospívající děti a byt v Rochlici je pořád plný hluku. O večeři se u stolu pohádali o poslední kus bramborového knedlíku, a nejtišší z nich, ten, který se narodil poslední a vážil 1340 gramů, ho beze slova sebral oběma rukama a nandal si ho na talíř dřív, než se ostatní tři stihli vůbec přít dál.
