Moje dcera a zeť zemřeli před dvěma lety a pak jednoho dne moji vnoučata vykřikla: Babičko, podívej, to jsou naše máma a táta!
Byla jsem s vnoučaty na pláži, když náhle ukázali na nedalekou kavárnu. Srdce mi přestalo bít, když vykřikli slova, která mi obrátila svět vzhůru nohama. Pár v kavárně vypadal přesně jako jejich rodiče, kteří zemřeli před dvěma lety.
Smutek mění člověka způsobem, který nečekáte. Někdy je to tupá bolest na hrudi. Jindy vás udeří do tváře jako pěst.
Toho rána jsem stála v kuchyni a zírala na anonymní dopis. Cítila jsem směs naděje a hrůzy.
Ruce se mi třásly, když jsem znovu četla ta slova: Neodešli doopravdy.
Čistý bílý papír mi skoro pálil prsty. Myslela jsem si, že smutek zvládám, že se snažím vytvořit stabilní život pro své vnoučky, Honzíka a Péťu, po tragické smrti mé dcery Moniky a jejího manžela Štěpána. Ale ten dopis mi najednou došlo, jak moc jsem byla od reality vzdálená.
Měli nehodu před dvěma lety. Pořád si pamatuju bolest, když se Honzík a Péťa ptali, kde jsou jejich rodiče a kdy se vrátí.
Trvalo měsíce, než jsem je přesvědčila, že jejich máma a táta se už nikdy nevrátí. Zlomilo mi srdce jim říct, že se musí naučit žít bez nich, ale že já tu pro ně budu vždycky.
Po všech těch útrapách dostat anonymní dopis, který naznačoval, že Monika a Štěpán jsou naživu, bylo děsivé.
Oni… neodešli doopravdy? zašeptala jsem a sklesle se posadila na kuchyňskou židli. Co je tohle za krutou hru?
Chystala jsem se dopis vyhodit, když mi zavibroval telefon.
Byla to moje banka, varovala mě před platbou z Moničiny karty, kterou jsem nechala aktivní jen proto, abych si ji připomínala.
Jak je to možné? zamumlala jsem. Tuhle kartu mám dva roky schovanou v šuplíku. Jak ji může někdo použít?
Okamžitě jsem zavolala na zákaznickou linku banky.
Dobrý den, tady Novák. Jak vám můžu pomoci? ozval se hlas na druhém konci.
Dobrý den, chtěla bych ověřit poslední transakci na kartě mé dcery, řekla jsem.
Jistě. Můžete mi prosím uvést prvních a posledních pár čísel karty a váš vztah k majiteli účtu? zeptal se Novák.
Poskytla jsem mu informace a vysvětlila: Jsem její matka. Před dvěma lety zemřela a já spravuju její zbylé účty.
Nastalo ticho, pak Novák opatrně odpověděl: To mě mrzí, paní. Zdá se, že na této kartě nebyla žádná nedávná transakce. Platba, o které mluvíte, byla provedena virtuální kartou propojenou s účtem.
Virtuální karta? Ale já žádnou k účtu nepřidávala. Jak je to možné?
Virtuální karty jsou nezávislé na fyzické kartě a mohou zůstat aktivní, dokud je nezrušíte. Chcete, abych vám ji deaktivoval?
Ne, nechte ji zatím aktivní, prosím. Můžete mi říct, kdy byla tato virtuální karta vytvořena?
Po chvíli Novák odpověděl: Byla aktivována týden před údajným úmrtím vaší dcery.
Zježily se mi chlupy na zádech. Děkuji, pane Nováku. To bude stačit.
Zavěsila jsem a s těžkým srdcem zavolala své nejlepší kamarádce Heleně, abych jí řekla o dopise a podivné platbě.
To je nemožné, vykřikla Helena. Musí to být omyl.
Vypadá to, že někdo chce, abych věřila, že Monika a Štěpán jsou někde naživu. Ale proč? Proč by to někdo dělal?
Částka nebyla vysoká, jen 500 Kč v místní kavárně. Část mě chtěla do kavárny zajít a zjistit víc, ale druhá část se bála, co bych tam mohla najít.
Rozhodla jsem se tam zajít o víkendu, ale to, co se stalo v sobotu, všechno změnilo.
Byli jsme na pláži, děti si hrály v mělkých vlnách, jejich smích se rozléhal po písku. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem je slyšela tak bezstarostné.
S Helenou jsme ležely na dece a pozorovaly je, když Honzík najednou vykřikl.
Babičko, koukej! Chytil Péťu za ruku a ukázal na kavárnu u pláže. To jsou naše máma a táta!
Srdce mi v hrudi zamrzlo. O pár desítek metrů dál seděla žena s nabarvenými vlasy a ladným držením těla jako Monika, naklánějící se k muži, který vypadal úplně jako Štěpán.
Zůstaň tady s dětmi, prosím, řekla jsem Heleně, v hlase mi zněla naléhavost. Bez otázek, i když jí v očích plálo znepokojení, přikývla.
Vyrazila jsem směrem k páru v kavárně.
Vstali a vydali se úzkou pěšinou lemovanou rákosím a divokými růžemi. Nohy mě vedly samy, následovala jsem je v uctivé vzdálenosti.
Občas se smáli a povídali si. Žena si zastrčila vlasy za ucho, přesně jako to dělávala Monika. Muž lehce kulhal, úplně jako Štěpán.
Pak jsem je slyšela mluvit.
Bylo to riskantní, ale neměli jsme na výběr, Emilii, řekl muž.
Emilie? Proč ji říká Emilie?
Sešli na pěšinu posetou mušlemi, která vedla k domečku obklopenému kvetoucími popínavými rostlinami.
Jakmile vešli dovnitř, vytáhla jsem telefon a vytočila 158. Operátorka trpělivě naslouchala, když jsem jí vysvětlila tu nemožnou situaci.
Zůstala jsem u plotu a poslouchala, jestli neuslyším další důkazy. Nemohla jsem uvěřit, co se děje.
Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu, přistoupila ke dveřím a zazvonila.
Na chvíli nastalo ticho, pak se ozvaly kroky.
Dveře se otevřely a tam stála má dcera. Její tvář zbledla, když mě poznala.
Mami? zašeptala. Jak… jak jsi nás našla?
Než jsem stačila odpovědět, za ní se objevil Štěpán. Pak se ozvaly blížící se sirény.
Jak jste to mohli udělat? Hlas se mi třásl vztekem
