Jitka cítila, jak jí hoří tváře a srdce se jí svírá. Smích, telefony zvednuté do vzduchu, pohledy zákazníků upřené na ni vše se mísilo v hořkou závrať. Chtěla všeho nechat a vyběhnout z obchodu, aby se už nikdy nevrátila. Ale něco, tvrdohrdá pýcha, která v ní zbyla, ji držela na tom plastovém sedadle, s třesoucíma se rukama na pokladně.
Tak co, budeme tu stát do zítřka? vykřikl nervózně muž z řady a netrpělivě podupával.
Jitka znovu zkoušela restartovat přístroj, ale bez úspěchu. Najednou se z davu ozval klidný, ale rozhodný hlas:
Klid! promluvil starší muž v jednoduchém oblečení, s plátěnou taškou v ruce. Není to chyba paní. Pokud máte takový spěch, jděte k jiné pokladně.
Řadou projel šepot. Cosi v jeho tónu mělo váhu. Telefony se pomalu skláněly a smích utichl.
Přesně tak! dodala žena. Chodím sem léta a Jitka je jediná, kdo nás vždy pozdraví a usměje se, i když je unavená. A co vy, holky? Jen se chechtáte a natáčíte!
Tereza, která to celé rozpoutala, lehce zčervenala, ale otočila hlavu s výzvou.
Jitka si kousla do rtu. Nečekala takovou obranu. Pomalu vstala ze židle, cítíc, jak se jí třesou kolena, a řekla tiše, ale pevně:
Omlouvám se za zdržení. Zavolám technika.
V ten okamžik se objevil sám ředitel. Vysoký, s mobilem v ruce, chladně pozoroval scénu.
Co se tu děje? zeptal se stroze.
Pokladna se zasekla, šéfe! odpověděla Tereza s předstíraným úsměvem. Není to poprvé
Ale zákazníci v řadě se okamžitě ohradili:
Lžete! vykřikl někdo. Když je tu Jitka, vždycky to funguje!
Právě vy, holky, pořád vymýšlíte hloupé vtípky! dodal další.
Ředitel ztuhl. Nečekal, že se publikum postaví na stranu pokladní.
Pane řediteli, my jsme viděli, jak ty holky záměrně vytahovaly přístroj ze zásuvky! řekla starší paní. Jsem tu každý den a vždycky sedím poblíž!
Vzduchem se nesl souhlasný šum.
Tereza a ostatní dívky se zamotaly do vysvětlování. Ale pravda už visela ve vzduchu, jasná jako den.
Jitka, se slzami v očích, chtěla něco říct, ale ředitel zvedl ruku.
Dost. Otočil se k mladým dívkám. Od zítřka tu už nepracujete.
Řadou projel rozruch. Několik lidí zatleskalo. Tereza vyrazila ven a práskla dveřmi, následována ostatními.
Jitka zůstala nehybná, s rukama na pultu, neschopná uvěřit tomu, co se děje.
A vy, paní Jitko, řekl ředitel hlasem, který se nyní snažil učinit vlídnějším, zůstáváte. A od tohoto měsíce dostanete malé zvýšení platu. Zasloužíte si to.
Dívala se na něj beze slova. Uvnitř se něco lámalo. Roky ponížení, mlčení, trpělivosti a najednou, nečekaně, jí zákazníci, obyčejní lidé, přinesli spravedlnost, na kterou už ani nedoufala.
Večer domů Jitka zvedla telefon. Její dcera, Anička, jí volala na videu.
Mami, viděla jsem, co se stalo! řekla dojatě. Všichni o tom mluví na internetu. Jeden zákazník to natočil, ne tu část, kdy se ti smáli ale když tě lidé bránili. Jsi virální!
Jitka zůstala s otevřenými ústy.
Virální? Já?
Ano, mami! Všichni tě nazývají pokladní s důstojností. Dostala jsi tisíce povzbudivých zpráv.
Jitčiny oči se zalily slzami. Nikdy by ji nenapadlo, že telefony, které ji předtím ponižovaly, jí jednou přinesou i spravedlnost.
V dalších dnech přicházeli do supermarketu neznámí lidé, jen aby jí poděkovali. Přinášeli květiny, říkali jí nevzdávej to. Ředitel, vyděšený veřejnou pozorností, jí nabídl kratší pracovní dobu a lepší podmínky.
Ale opravdové překvapení přišlo týden po incidentu. Jitka dostala oficiální dopis: nabídku práce na radnici jako referentky pro styk s veřejností.
Někdo zákazníků byl úředník a viděl, kolik trpělivosti a důstojnosti má.
Jitka si dopis přečetla dvakrát. Bylo to téměř neuvěřitelné.
V mém věku? zašeptala.
Ale v jejích očích plála nová jiskra.
Jedno ráno, když se chystala do nové kanceláře, jí Anička řekla do telefonu:
Vidíš, mami? Život může být nespravedlivý celé roky ale někdy se vše změní v jediný den.
Jitka se usmála. Už nebyla jen unavenou pokladní, která odpočítávala dny do důchodu. Byla ženou, která po celém životě trpělivosti dostala uznání právě tehdy, kdy to nejméně čekala.
A hluboko v srdci věděla, že ten okamžik veřejného ponížení se zázrakem solidarity proměnil v začátek nového života.
