Ty jsi ale líná! Takto se přece hosté nevítají! návštěva mé tchýně se změnila v emocionální noční můru.
Pamatuji si, jak mi jako malé maminka vštěpovala jednoduché pravidlo: hosta je třeba přijmout s respektem a pohostinností. Moje matka milovala vaření a každá návštěva přátel nebo rodiny se proměnila ve svátek. Se sestrou jsme pomáhaly v kuchyni, tatínek uklízel všechno jsme dělali společně, s láskou. Ta atmosféra něhy, vůně jídla a hlasitého smíchu mi utkvěla v srdci. Už jako dítě jsem snila o tom, že jednou budu stejnou pohodu vytvářet ve svém vlastním domově. Ale život občas píše jiné scénáře.
Když jsem si vzala Jakuba, rozhodli jsme se zvát k sobě blízké moje i jeho. Těšila jsem se, připomínalo mi to domov mého dětství. Náš dům se brzy stal místem srdečných setkání, nekonečných rozhovorů a příjemných večerů. Až jednoho dne přišla ona. Jakubova matka. Žena plná energie, přísná, s ostře vybroušeným charakterem. Na první pohled milá a vstřícná, ale pod povrchem se skrývala jízlivá ironie, která bolela.
Zpočátku jsem to zvládala. Při jejích návštěvách jsem uklízela, až všechno zářilo, vařila originální jídla, chtěla ji ohromit. Ale tchýně od začátku hledala, co vytknout. Při první návštěvě přejela pohledem stůl a pronesla s povzdechem:
To je všechno, co jsi dokázala připravit? Žádná fantazie. Raději bych se najedla doma.
Srdce mi sevřel stisk, do toho jídla jsem vložila všechnu lásku. Ale neodpověděla jsem výchova mi nedovolila se ozvat. Slíbila jsem si, že příště dám ještě větší úsilí. Pak přišly Jakubovy narozeniny. Hodiny jsem strávila v kuchyni, hledala jsem výjimečné recepty, chtěla připravit nezapomenutelnou hostinu. Stůl se prohýbal pod množstvím pokrmů. Doufala jsem konečně v laskavé slovo.
Jenže sotva vstoupila do kuchyně, její výraz ztuhl. Ani si nesedla. Prohlížela každé jídlo, přičichla a pak pronesla:
Pane bože, to jako myslíš vážně? Tohle má být slavnostní večeře? Všechno je přesolené, koláč je vysušený, saláty bez chuti. Ty umíš vůbec vařit?
Nedokázala jsem to snést. Odešla jsem od stolu a schovala se v ložnici, tiše plakala do polštáře. V hlavě mi zněla slova mé matky: Ty jsi opravdová paní domu, ty to zvládneš. Ano, jen ne před tchýní. Ta pokračovala:
Naučím tě vařit. Přijď ke mně, ukážu ti, jak vypadá pořádné jídlo. Tohle je ostuda. Jakub s tebou neměl vůbec štěstí.
Chtělo se mi jí odpovědět, vykřičet všechno, co se ve mně hromadilo. Říct jí, jak vyčerpávající je každá taková návštěva, jak se snažím být dobrou manželkou, nestěžovat si, nevyčítat Jakubovi, že nepomáhá, i když padám únavou. Ale mlčela jsem. A Jakub? Také jen mlčel, jako by se ho to netýkalo. Teprve po odchodu hostů ke mně přistoupil a zašeptal:
Promiň. Už ji nepozvu. Tentokrát to přehnala.
Pokyvovala jsem hlavou beze slova. Nejvíc mě zranilo ne to, co říkala tchýně na tu kritiku jsem si už zvykla. Bylo to Jakubovo ticho, jeho lhostejnost, jako by moje snaha byla neviditelná, bezvýznamná. V tu chvíli jsem pochopila: nezáleží na dokonalém jídle ani na perfektně prostřeném stole. Důležité je mít po svém boku někoho, kdo tě podrží, i když naservíruješ jen těstoviny s máslem.
