Jmenuji se Božena Vlčková, je mi šedesát jedna let a sedmnáct z nich vedu stáj u Zbraslavi, kousek za Prahou. Píšu to ne proto, že by mě o to kdokoli žádal, ale proto, že jsem dva roky pozorovala něco, co jsem si neuměla vysvětlit jinak, než jak mi to nakonec vysvětlila jedna žena z univerzity v Turíně, na kterou jsem kdysi náhodou narazila v ranní televizi.
V boxu číslo jedenáct stál hnědák jménem Cikán. Kaštanové barvy, s jizvou po staré nehodě na levé lopatce. Majitel, pan Strouhal, platil za ustájení pravidelně, každý měsíc dvanáct tisíc korun převodem, ale koně sám navštěvoval prakticky vůbec. Koupil ho dceři, dcera odjela studovat do Brna a k jízdě se už nevrátila, a kůň zůstal. Stál tam, žral, chodil na padok, a to bylo všechno.
Vedle, ve dvanáctce, jsme měli klisnu jménem Malva. Stará, dvaadvacet let, v podstatě na penzi. Její majitelka, paní Halina, jezdila každou neděli s termoskou čaje, sedávala na skládací židličce před boxem a četla noviny. Malva a Cikán měli sousedící přepážky s nízkou zídkou mezi nimi, takže na sebe dosáhly hlavami. A přesně to dělaly každý den, snad půl hodiny ráno a stejně tak večer: okusovaly se navzájem po šíji, těsně za uchem, pokaždé na stejném místě.
Viděla jsem to stokrát, protože moje kancelář, dá-li se to tak vůbec nazvat, je stůl na chodbě dva boxy dál, mezi pytli s ovsem a skříňkou s lékárničkou. Právě tam jsem si o přestávce dávala svačinu, protože domů to bylo čtyřicet minut a já jsem raději zůstávala na místě a měla všechno pod dohledem.
Něco zvláštního jsem si všimla někdy na začátku druhého roku. Když měl Cikán horší den – a míval je, protože veterinář u něj podezíral opakující se koliky na nervovém podkladě – Malva se začínala neklidně točit ve svém boxu ještě dřív, než jsem si já sama uvědomila, že něco nehraje. Frkala, přestávala žrát seno, přicházela k zídce a čekala. Jednou jsem se zeptala našeho veterináře, doktora Kubáta, jestli je možné, aby jeden kůň vycítil bolest druhého. Řekl, že neví jistě, ale že v odborné literatuře na to nějaké důkazy existují a že se mám zeptat lidí z Turína, protože tam prý dělali rozsáhlý výzkum.
Nikoho z Turína jsem se neptala, kde bych na to vzala kontakty. Ale zapamatovala jsem si to.
Toho roku v zimě se pan Strouhal objevil poprvé po čtyřech měsících. Nepřišel si koně vyjet, ale oznámit, že ho prodává. Firma, kde pracoval, procházela restrukturalizací, dvanáct tisíc měsíčně pro něj bylo najednou moc, a kůň, jak to sám formuloval, „stejně jen zbytečně stojí". Inzerát u nás visel na nástěnce tři týdny. Ozval se jeden zájemce, z Benešova, hledal koně na rekreační ježdění, Cikána si prohlédl, prohlásil, že na jeho vkus je moc starý, a odešel.
Paní Halina v té době chodila každý den, nejen v neděli. Viděla jsem ji stát u zídky a dívat se, jak Malva s Cikánem dělají to svoje, to okusování šíjí, ten rytmus, který se opakoval jako hodinky. V únoru, za mrazu, kdy teploměr na zdi stáje ukazoval minus jedenáct, za mnou přišla s návrhem. Řekla, že Cikána od pana Strouhala odkoupí za jakoukoli částku, jakou bude chtít, jen aby kůň zůstal na místě, v boxu vedle Malvy.
Zavolala jsem panu Strouhalovi. Zvedl to a řekl, že za koně chce třicet pět tisíc, přesně tolik, kolik sám před pěti lety zaplatil, ani korunu víc, ani míň, protože se nechce handrkovat o něco, co ho už stejně nezajímá. Vyřídila jsem to paní Halině. Ani chvilku neváhala, vytáhla z kabelky obálku, jako by ji na tuhle příležitost měla připravenou předem, a řekla, že mi peníze dá hned a já ať zařídím papíry, protože ona se v tom nevyzná.
Smlouvu podepsali u nás v kanceláři vedle vjezdu, já jsem byla svědkem. Pan Strouhal přijel na patnáct minut, podepsal, vzal peníze, do stáje se ani nezašel podívat na koně naposledy. Nasedl do auta a odjel.
Téhož odpoledne přišla paní Halina do stáje s novou jmenovkou na box – nechala si ji vyrýt u zámečníka v městečku, „Cikán – majitelka: Halina Novotná" – a pověsila ji vlastníma rukama vedle Malviny tabulky. Nedělala z toho žádnou velkou slávu, neplakala, nic. Postavila termosku na židličku, sedla si mezi oba boxy tak, aby viděla na obě tlamy najednou, a čekala, až koně zase začnou dělat to, co dělali celé dva roky.
Stáli tak asi půl hodiny, hlavy u sebe nad zídkou, stejný rytmus jako vždycky. Já jsem stála ve dveřích se svačinou v ruce a dívala se, jak stará žena upíjí už jistě vychladlý čaj a nespouští oči z dvou koní, kteří nevěděli, že před chvílí kdosi zaplatil třicet pět tisíc korun, aby mohli dál dělat něco, co jim nikdy nikdo nenařídil.
