Jmenuju se Radek Bureš, je mi čtyřicet tři a dvanáct let jsem provozoval autoservis na Vinohradské, který mi nechal táta. Tuhle historku bych nikdy nevyprávěl, kdyby se mě na to nezeptal soused, když jsme spolu čekali na tramvaj – a možná je i dobře, že to konečně řeknu nahlas, protože doteď jsem si myslel, že jsem jenom unavený chlap, co dřel jak kůň, a najednou přišel o všechno.
S Janou jsme byli spolu jedenáct let. Poznali jsme se v hospodě U Fleků, kam chodila s kamarádkama na jedno pivo po práci – ona účetní, já umaštěný od hlavy až k patě, protože jsem přišel rovnou z dílny. Vzal jsem si ji za tři roky, na radnici Prahy 3, v obyčejných šatech, protože na svatbu za sto tisíc jsme peníze neměli, všechno šlo do servisu.
A servis mi žral čas jako nenasytná díra. V šest ráno jsem otvíral, v sedm večer zavíral, o sobotách jsem brával zakázky navíc, protože splátka na halu byla dvacet dva tisíc měsíčně a leasing na zvedák dalších devět. Jana se mě první roky pořád ptala, jak to jde, jestli jsem jedl, jestli si mám s kým povídat, když jsem přišel domů a jenom jsem si sedl před televizi s pivem. Já jsem odpovídal jednoslabičně. "Dobrý." "Normálně." "Neřeš to."
Nevšiml jsem si, kdy přestala čekat s večeří. Nevšiml jsem si, kdy přestala psát esemesky "jak to jde, lásko", a začala psát jenom "nezapomeň na nákup". Myslel jsem, že je to normální opotřebení vztahu, že takhle to má být po deseti letech. Přišlo mi logické, že práce je na prvním místě – vždyť jsem to dělal pro nás, pro barák v Řevnicích, který jsme koupili na hypotéku, pro tu budoucnost, o který jsem pořád jenom mluvil a nikdy jsem ji nežil.
Zlom přišel loni v listopadu. Jana přišla domů z práce, postavila kabelku na židli u dveří a řekla, že si musíme promluvit. Seděl jsem u počítače, řešil jsem fakturu za náhradní díly z Německa, a odpověděl jsem, aniž bych se otočil: "Za chvilku, dodělám tohle." Počkala dvacet minut. Pak si sedla naproti mně ke stolu, položila přede mě papír – žádost o rozvod, kterou si nechala připravit u advokátky v Anděli, a řekla jednu větu, kterou si pamatuju doslova: "Radku, ty jsi mě neopustil kvůli jiný ženský. Ty jsi mě opustil kvůli tichu."
Bránil jsem se, samozřejmě. Křičel jsem, že jsem to dělal kvůli ní, kvůli baráku, kvůli tomu, abychom měli na stáří klid. Ona jenom seděla s rukama založenýma na stole a čekala, až domluvím. Pak řekla, že nechtěla dům v Řevnicích. Chtěla, abych se jí zeptal, jak se má. Že jedenáct let vařila večeře, který jsem sněd mlčky u telky, a poslední tři roky mi ani neřekla, že přibrala tři kila nebo že jí umřela teta, protože jsem se stejně nezeptal.
Řekla mi, že poslední kapka byla docela hloupá věc – narozeniny její mámy v květnu. Slíbil jsem, že pojedeme do Kolína spolu, ale přišla mi objednávka na výfuky z Polska a já zůstal v servisu do desíti večer. Jana jela sama, vrátila se v neděli a já se jí ani nezeptal, jak to bylo. To byl ten moment, kdy podle jejích slov "přestala čekat".
Odstěhovala se k sestře do Modřan v prosinci. Nechala mi byt, protože ho táta zapsal jenom na mě, ale vzala si všechno svoje – i tu modrou konvici, kterou jsem jí koupil na naše první Vánoce a kterou jsem myslel, že má ráda kvůli mně, a ne kvůli tomu, že v ní dělala čaj, když nemohla spát a čekala, až přijdu domů.
Tenhle rok v lednu za mnou přišla s papíry k podpisu k notářce na Vinohradech. Měla u sebe už jenom kufr a igelitku s dokumenty, žádnou aktovku plnou nároků, žádné velké scény. Podepsal jsem rozvod bez majetkového vyrovnání – dům v Řevnicích šel na prodej, polovinu peněz dostala ona, servis zůstal mně, protože ho nikdy nechtěla. Když jsme došli k poslednímu podpisu, notářka nám podala kávu, kterou jsme oba nechali vystydnout.
Před budovou, na chodníku plném rozjetého sněhu, jsem se jí zeptal, jestli je ještě šance. Vytáhla z kabelky telefon, otevřela aplikaci svý banky, ukázala mi obrazovku s novým účtem, který si založila sama, na svoje jméno, s částkou tři sta čtyřicet tisíc korun z prodeje domu – a řekla, že tohle je poprvé po jedenácti letech, kdy má peníze, o kterých rozhoduje jenom ona. Že si teď pronajme byt v Nuslích, sama, a že tam nebude čekat na nikoho s večeří.
Otočila se a šla k zastávce tramvaje číslo jedenáct. Nezavolala mi, nenapsala mi, neohlídla se. Stál jsem tam s podepsanýma papírama v ruce, sníh mi padal za límec bundy, a ona nastoupila do tramvaje, která zrovna přijela, aniž by se ohlídla, jestli za ní ještě stojím.
