Čtyři sta dvacet tisíc korun. Tolik stála rekonstrukce bytu na Vinohradech, kterou Marek splácel poslední dva roky — a právě tu částku si v hlavě přepočítával, když stál ve dveřích vlastního bytu a nevěřil vlastním očím.
Vrátil se z třítýdenní montáže v Ostravě, kde dozoroval instalaci průmyslových chladicích systémů pro potravinářský závod. Patnáct hodin na nohou, spánek v montérkách, a jediné, co ho hřálo celou cestu zpátky vlakem z Ostravy, byla představa teplé postele a ticha. Vlak v 19:42 měl zpoždění dvacet minut, a tak si na mobilu ještě stihl spočítat, kolik mu zbývá doplatit na hypotéce — 1 890 000 korun, měsíčně 14 200.
Místo toho ho na chodbě přivítal zápach, který mu sevřel hrdlo. Ne obyčejný nepořádek — něco mnohem hlubšího, jako by se vzduch v bytě rozhodl shnít.
Boty si ani nerozvázal. Podlaha v předsíni byla lepkavá, plná neznámých skvrn, v koutě ležely bundy naházené jedna na druhou jako hadry. Prázdná plastová láhev od Kofoly se válela u zdi a pomalu z ní vytékala tmavá tekutina.
V obýváku, kde dřív stál jeho oblíbený gauč u okna s výhledem na park, teď trůnily hory krabic od Foodory a Wolta, hromady nádobí a prázdné plechovky od Gambrinusu. Na koberci, který koupili společně na výprodeji v IKEA v Černém Mostě, leželo povalené spodní prádlo.
A uprostřed toho všeho, zabořená do polštářů, ležela Lenka.
"Lenko," řekl tiše. Hlas mu zněl cize, jako by patřil někomu jinému. "Vypni to. Podívej se na mě."
Otočila se k němu s viditelnou námahou. V očích nebyla žádná radost, žádné překvapení — jen podrážděná otrávenost, jako by ji vyrušil od něčeho důležitého.
"Jé, ty jsi tady," ucedila. "Hned začínáš. Sotva vejdeš a už kázání. Bolí mě hlava, odpočívala jsem."
"Odpočívala?" Marek udělal krok a kopl do prázdné plechovky, která se s rachotem odkulila po parketách. "Tomu říkáš odpočinek? Tohle je náš byt, Lenko. Náš byt, za který splácíme hypotéku."
"Hypotéka, hypotéka," opičila se po něm a nervózně ztlumila televizi dálkovým ovladačem. "Konečně sis vzpomněl, že máš domov. Tři týdny jsi nebyl doma, a teď se mám zpovídat? Tak jsem neuklidila. A co má bejt? Měla jsem právo být sama, právo nedělat vůbec nic. Nečekal jsi snad, že tě vítám s pečeným kapounem?"
Prošel kolem ní do kuchyně. Tam bylo ještě hůř. Dřez zmizel pod horou špinavého nádobí, na kterém se už táhla pleseň. Na stole stály otevřené konzervy, talíře se zaschlými zbytky, všude kaluže něčeho slepeného. Ve vzduchu visel nasládlý, nevolnost vyvolávající pach hniloby.
Na parapetu si ještě všiml vázy se zvadlými tulipány — koupil jí je sám, předtím než odjel, protože věděl, že je má ráda. Teď v nich stála zelená, páchnoucí voda.
"Nechci po tobě pečeného kapouna, Lenko. Chci základní pořádek. Chci respekt k místu, kde žijeme. Dva roky jsem splácel tuhle rekonstrukci — koupelnu, kuchyňskou linku, všechno — a ty jsi z toho udělala skládku. Podívej se na to!"
Vyskočila z gauče, drobky se rozletěly po polštářích. Obličej, který míval kdysi měkké rysy — ten samý obličej, který se mu kdysi smál přes stůl v kavárně na Náměstí Míru, když se poprvé potkali — se zkřivil náhlým vztekem.
"Vidím! Vidím, jak tu stojíš a kážeš mi! Já nejsem tvoje služka! Nejsem otrokyně! Nelíbí se ti to — tady je hadr, tam je dřez! Chceš čisto — uklid si sám! A máš hlad, objednej si něco, peníze máš, ne? Nebo jsi je už všechny propil na montáži?"
Hlas se jí zlomil do ostrého, jedovatého tónu.
Marek ztuhl. Díval se na ženu, kterou si před čtyřmi lety vzal na radnici v Praze 2, a nenacházel v jejích očích ani stopu tepla. Sevřel rty, ruce mu klesly podél těla a zůstal tak stát, dokud mu srdce nepřestalo bušit tak rychle.
"Hadr," zopakoval tiše. "A jídlo z restaurace. Rozumím."
Otočil se a pevným krokem zamířil do koupelny, kde si alespoň chtěl umýt obličej. Lenka se spokojeně zasmála a plácla se zpátky na gauč, přesvědčená, že vyhrála další kolo. Nevšimla si, jak dlouho pak stál s rukama opřenýma o umyvadlo a díval se do odtoku.
Ten večer nepronesl už ani slovo. Spal na gauči v pracovně — jediné místnosti, kterou se jí nepodařilo zavalit odpadky, protože tam měl svoje nářadí a dokumentaci k projektům. Ráno, než odešel do firmy, otevřel šuplík se složkami a vytáhl hnědou desku s nápisem "byt — vlastnictví" psaným jeho rukou.
Byt koupil on, tři roky před svatbou, z peněz, které zdědil po otci. Lenka se nastěhovala rok po svatbě a od začátku trvala na tom, že "společné je společné" — na katastr se ale nikdy nepodívala.
Zavolal kamarádovi z fotbalu, který dělal advokáta v Holešovicích. Domluvili se na schůzce druhý den v poledne.
Kancelář měla výhled na Vltavu, na stole ležel konvička s kávou a účet za minulé řízení — osmnáct tisíc korun plus DPH, zaplaceno předem. Marek si sedl, položil desku s dokumenty na stůl a řekl jen: "Byt je psaný na mě, koupil jsem ho před svatbou. Chci to mít rychle a čistě."
Advokát mu to potvrdil za pět minut — žádné společné jmění k dělení, žádné dítě, stačí návrh na rozvod a výzva k vystěhování. Zbytek bylo papírování.
Doma na Lenku čekal dopis od advokáta — výzva k vystěhování do třiceti dnů a kopie návrhu na rozvod. Žádné divadlo, žádný křik přes telefon. Jen obálka na stole v předsíni, položená tak, aby ji uviděla hned, jak vejde do kuchyně kolem hory špinavého nádobí.
Zavolala mu v šest večer, hlas se jí třásl zlostí a strachem najednou.
"Co to má znamenat? Vystěhovat se? Tohle je přece náš byt!"
"Je to můj byt, Lenko. Koupil jsem ho před svatbou. Zkontroluj si katastr, jestli mi nevěříš."
"Tak to si děláš srandu — po všem, co jsem pro tebe —"
"Co jsi pro mě udělala poslední tři týdny, jsem viděl na vlastní oči," řekl klidně. "Hadr jsi mi ukázala sama. Dřez taky. Uklidím si doma sám, jak jsi navrhla. A ty si najdeš něco svýho."
Zavěsil.
O tři týdny později přijela stěhovací firma, kterou si Lenka sama objednala za nějakých devět tisíc korun, protože jinou možnost neměla. Marek v tu dobu seděl v kuchyni, kterou už sám vyčistil do posledního kouta, a podepisoval u notáře v Dejvicích návrh na rozvod.
Večer po stěhování myl dřez, který konečně zase viděl na dno. Pod starou utěrkou v rohu police našel Lenčiny náušnice — ty stříbrné s modrým kamínkem, co nosila na jejich svatbě. Chvíli je držel v dlani, pak je položil na parapet vedle prázdné vázy. Zásuvku s klíči od bytu, které mu Lenka ráno beze slova hodila na stůl, zavřel a vrátil se k nádobí.
