Pavla Nováková si podala ruku s krabičkou tak pevně, jako by se bála, že jí uletí.
"Vezmi si mě. Prosím."
Bezdomovec na schodech kostela svatého Jakuba ji sledoval, jako by zešílela. V očích měl tu opatrnost, kterou dostanete, když vás lidé roky míjejí, jako byste byl kus nábytku. Hlas mu zněl drsně, jako by ho dlouho nepoužíval na víc než na "dobrý den" a "promiňte".
"Proč zrovna já?"
Po Pavliné tváři stekla slza, rozmazala řasenku, ona si toho ani nevšimla. Bylo jí sedmadvacet, měla na sobě svatební šaty za sto dvacet tisíc korun, které ještě včera visely v salonu na Národní třídě, a teď stála bosa na dlažbě v Jindřišské ulici, protože vysoké lodičky jí po dvou stech metrech rozedřely nohy do krve.
"Prosím. Jenom vy mi můžete pomoct."
Muž se podíval z ní na prsten v krabičce. Byl příliš drahý, příliš vyleštěný na tenhle mokrý chodník, na tenhle moment, který nikomu nedával smysl. Za Pavlou stála v tichém půlkruhu čtveřice mužů v černých oblecích. Nehýbali se. Jako by čekali na povel.
Pak kolem nich s kvílením pneumatik proletělo černé BMW X7.
Ze staženého okénka se ozval křik.
"Pavla, stůj!"
Bezdomovec sebou škubl. Zase se zadíval na ten prsten a najednou ho popadl za víčko krabičky tak zuřivě, že mu třískla o dlažbu. Na vnitřní straně kroužku, co svíral kámen, bylo vyryté drobné písmo. Přiblížil si to k očím, otíral si palcem špínu z oka.
"M. B.," přečetl si pro sebe. Zarazil se. "Tohle je prsten mojí matky."
Pavla se zadívala na kroužek v jeho ruce.
"Marie Benešová," řekla pomalu. "Ano."
Muž se zadíval z prstenu na Pavlu a zpátky, jako by hledal, kde je v tom nějaký háček.
"Kde jste k tomu přišla?"
Pavla si klekla vedle něj na mokrou dlažbu, šaty se jí okamžitě nasákly vodou z kaluže, ale ona to teď neřešila.
"V otcově sejfu. Byla tam fotka a napsané jméno Radek Beneš." Zarazila se, podívala na jeho ruce, na ten prsten, který teď svíral tak křečovitě, že mu zbělely klouby. "Je to vaše jméno, že?"
Muž jen přikývl, pak zavrtěl hlavou, jako by se chtěl toho přikývnutí zbavit.
"Moje matka je mrtvá," řekl nakonec. "Zemřela — nevím přesně, asi před sedmi lety. Neměl jsem jak se to dozvědět včas."
"Vím," řekla Pavla tiše. "A vím proč jste tehdy zmizel."
BMW zastavilo o deset metrů dál s otevřenými dveřmi. Vystoupil z něj muž v tmavě modrém kabátě, Tomáš Vrána, Pavlin snoubenec — teď, podle papírů, který den před svatbou v hotelu Boscolo přestal existovat, aspoň pro ni.
"Pavla, co to děláš? Nastup si do auta."
"Ne," řekla, aniž by se otočila. Dívala se jen na Radka. "Před třemi dny jsem v otcově sejfu našla složku s jeho jménem. Výpis z účtu na sedm set tisíc korun. A dopis, který nikdy neodeslal."
"Jaký dopis," zeptal se Radek a hlas mu přeskočil.
"Táta v něm psal, že jste odmítl podepsat falešné faktury pro Tomášovu firmu. A za to vás Tomášův otec vyhodil a postaral se, aby vás nikde v republice nevzali."
Radek zůstal s otevřenou pusou, prsten pořád svíral v pěsti.
"To je… to je přesně to, co se stalo. Jak to ten dopis —"
"Nevím, jestli ho táta napsal z lítosti, nebo aby si ulehčil svědomí. Ale schovával ho sedm let a nikdy ho neposlal."
Tomáš se zasmál, ale smích mu nevyšel přirozeně.
"To je nějaký blábol z dopisu po mrtvém muži. Nastup si do auta, nebo zmeškáme obřad."
"Obřad se nebude konat," řekla Pavla a vstala, šaty se jí lepily na stehna. "Zjistila jsem, proč mi táta tak spěchal dát mě za tebe. Dlužíš mu. Přes jeho firmu. Já jsem měla být splátka dluhu, Tomáši. Ne nevěsta."
Kolem nich se už stahovali lidé s mobily. Jeden z černě oblečených mužů za Pavlou — ne Tomášův, ale ten, kterého si sama zjednala přes advokátní kancelář na Václavském náměstí — vystoupil dopředu.
"Pane Beneš," řekl notář Hlaváček a podal mu tenkou hnědou obálku, "tohle vám paní Nováková nechala připravit. Kopii dopisu vašeho otce — pardon, dopisu pana Nováka. Výpis z vašeho starého účtu. A potvrzení, že Kovotech vám dluží sedm set tisíc korun s úrokem za jedenáct let."
Radek obálku otevřel, listoval v papírech roztřesenýma rukama, přeskakoval řádky.
"To je skutečná pohledávka? Ne nějaký — "
"Je reálná. Paní Nováková ji dnes ráno odkoupila od svého otce za vlastní úspory a převádí ji na vás bez protihodnoty."
Tomáš popošel blíž, boty mu na mokré dlažbě klouzaly.
"Pavla, tohle je šílené, ten chlap je bezdomovec, vymyslí si cokoliv, jen aby —"
"On si nic nevymyslel," řekla Pavla. "Já jsem přišla za ním. Ne on za mnou." Otočila se zpátky k Radkovi. "Udělala jsem vám nabídku k sňatku, protože jsem potřebovala, aby přijel. Potřebovala jsem, aby si myslel, že mu uteče něco, co je jeho. Protože na to, co udělá, jsem potřebovala svědky."
Tomáš zbledl.
"Takže tohle celé bylo —"
"Past. Ano." Pavla se k němu otočila úplně poprvé. "A padl jsi do ní rovnýma nohama, protože jsi přijel s křikem, místo abys zavolal a zeptal se, jestli jsem v pořádku."
"To nic neznamená," vyhrkl Tomáš. "Žádný papír nic nedokazuje."
"Dokazuje dost," odpověděl notář. "A navíc jste si to teď, pane Vráno, natočil sám. Před svědky jste potvrdil, že víte o tom dluhu — a to beze mě vaše slova nijak nezmírní."
Někdo z davu zvedl telefon výš, jako by chtěl, aby to bylo vidět ostřeji.
Tomáš se podíval na ten telefon, pak na notáře, pak na Pavlu, a bylo vidět, jak mu to dochází se zpožděním — jako když se rozsvěcí stará zářivka, trhaně a s bzučením.
"Originál jde zítra ráno na finanční správu," dodal notář klidně. "Faktury, které podepsal pan Vrána starší, nese dodnes vaše společnost v účetnictví jako platné. To je trestný čin, pane Vráno. Ne rodinná záležitost."
Tomáš neřekl nic. Otočil se, nasedl zpátky do BMW a odjel — dvířka přibouchl tak silně, že se ozvěna rozlehla celou ulicí a jeden z přihlížejících nadskočil.
Radek zůstal sedět na dlažbě, obálku svíral v jedné ruce, prsten v druhé.
"Sedm set tisíc," zopakoval si pro sebe, jako by si to slovo musel ohmatat zuby.
"A byt," dodala Pavla. "Malý, v Libni. Táta ho koupil jako investici, nikdy v něm nebydlel. Od dnešního dopoledne je přepsaný na vás."
Radek zavrtěl hlavou, jako by chtěl něco z ní vyklepat.
"Proč to děláte? Vy jste mě nikdy v životě neviděla."
Pavla si sedla vedle něj na mokrý chodník, šaty za sto dvacet tisíc teď měla černé od špíny na lýtkách, bosá, s řasenkou rozmazanou až k brádce.
"Protože jsem před týdnem byla ochotná vzít si muže, kterého jsem vůbec neznala, jen proto, že to chtěl můj otec. Nikdy jsem se ho nezeptala, co to pro mě vlastně znamená. A vy jste jediný člověk v celém tom příběhu, komu táta dodnes dluží — a nikdy by vám to sám nevrátil."
Kolem nich přešlapovali lidé, někdo pořád nahrával, kostelní zvony svatého Jakuba odbily čtvrt na čtyři. Radek se podíval na prsten v dlani, pak na Pavlu.
"Táta ho koupil v zastavárně, před dvěma lety," řekla Pavla, než se zeptal. "Věděl, čí je. Měl ten dopis v sejfu celou dobu, musel to vědět. Prostě si ho koupil a nechal si ho, jako by to něco napravovalo."
Radek se dlouho nehýbal, jen palcem přejížděl po vyrytých písmenech M. B., jako by z nich chtěl setřít tu špínu, co tam nebyla.
"Tak ho teda vracím tam, kam patří," řekl nakonec a zavřel dlaň kolem prstenu.
