Tu noc, kdy jí Radek vysypal věci před dveře, nenabídl ani deštník. Marta Hrubá stála na chodbě panelového domu na Jižním Městě s igelitkou, do které narychlo nastrkala pár kousků oblečení, a poslouchala, jak za ní cvakl zámek. Bylo jí sedmnáct, v kapse měla dvě stě třicet korun a nikdo jí neřekl, kam má jít. Nevrátila se.
Máma Marty, Jitka, zemřela před jedenácti měsíci na rakovinu slinivky. Marta byla ta, kdo při ní poslední týdny seděl v nemocnici v Motole, kdo jí v noci podávala vodu, když se probrala a nemohla popadnout dech. Radek, mámin druhý muž, přišel za celou tu dobu snad čtyřikrát. Po pohřbu se ale změnil. Prodal mámino auto. Vybral jí spořicí účet. Její šaty narovnal do igelitek a odvezl do kontejneru na textil, aniž by se Marty na cokoliv zeptal. A pak začal tlačit na to, ať podepíše papíry. "Jen běžná dědická agenda," říkal. Marta ale zdědila po mámě jednu věc – nedůvěru k prázdným řádkům a spěchu. Četla každou stránku. Jeden dokument převáděl na Radka zbytek pojistného plnění po mámě. Druhý se týkal nějakého "podílu na nemovitosti" u Karlštejna, o kterém Marta nikdy neslyšela. Odmítla podepsat. Radek jí nejdřív nadával, že je nevděčná, pak hloupá, a nakonec ji vyhodil s tím, že je "jen zátěž, kterou táhne zbytečně dlouho".
Marta přešla půl Prahy pěšky, než únava vyhrála. Usnula na lavičce u vlakového nádraží v Berouně, zabalená do spacáku, který měla v igelitce schovaný ještě z táborů. Ráno ji objevil majitel místní zahrádkářské prodejny, Stanislav Vobora – muž po sedmdesátce, v montérkách a khaki bundě, s vousem, který mu zabíral polovinu obličeje.
"Kradeš něco?" zeptal se a opřel se o hrábě.
"Ne."
"Chystáš se?"
"Ne."
"Utíkáš před někým?"
Marta zaváhala. Stanislav hrábě odložil. "Ta pauza znamenala ano."
Odvedl ji dovnitř, nalil jí čaj, dal rohlík se sádlem a nechal ji sedět u kamen, dokud neoschla. Na nic se dál nevyptával. To byl první důvod, proč mu začala věřit. Druhý přišel o hodinu později, když kolem prodejny projelo bílé Ford Transit s rozbitým nárazníkem – Radkovo auto. Marta se schovala pod pult. Stanislav vyšel ven a postavil se před výlohu.
"Neviděl jste holku, tak sedmnáct, blond vlasy?" houkl Radek z okénka.
"Takových tu chodí dost."
"Je to moje nevlastní dcera. Ukradla peníze a zmizela."
"Kolik?"
Radek zaváhal. "Dost."
"To není číslo."
Radek odjel. Stanislav se vrátil dovnitř a jen řekl: "Autobus do Prahy jede v osm. V Berouně je i azylový dům pro mladistvé."
"Nechci do ústavu."
"A co chceš?"
Nikdo se jí na tohle nezeptal od chvíle, co máma zemřela. Marta přejela prstem po regálech se semeny, hnojivem, zastavila se u nástěnky s inzeráty na traktory, palivové dřevo a pozemky.
"Chci místo, odkud mě nikdo nevyhodí."
Stanislav jí ukázal žlutý letáček zpod pokladny: Dražba nemovitostí v konkurzu a pozemků s nevypořádaným vlastnictvím, pořádaná Okresním soudem Beroun. Většina parcel byly vyhořelé domy, pruhy země u silnic, anebo odlehlé lesy, o které nikdo nestál. Vyvolávací cena u některých začínala na sto korunách.
"Musíš být zletilá," řekla Marta.
"Na smlouvy většinou ano. Na vlastnictví ne tak úplně. Nezletilý může nabýt majetek, správa je složitější, ale není to nemožné. Třicet let jsem dělal geodeta pro tenhle okres, to vím jistě."
O dvě hodiny později seděla Marta vzadu v soudní síni mezi staviteli a chlapy, co si šeptali o dřevu. Aukce šla rychle. Vyhořelá benzinka šla za dvě stě tisíc. Zbořenina za sto čtyřicet. A pak přišla řada na parcelu číslo 114.
"Devadesát hektarů bývalého lesního komplexu pod Karlštejnem, bez přístupové cesty, bez zapsaných staveb, bez inženýrských sítí. Vlastnické vztahy vyřešeny usnesením soudu o dědickém vypořádání po poslední evidované majitelce – jisté Ludmile Bernátové, úředně prohlášené za zemřelou v roce 1968. Parcela byla dvacet let blokována soudním ѕрором mezi vzdálenými příbuznými, nyní uvolněna k prodeji. Vyvolávací cena sto korun."
Ticho v sále se protáhlo o pár vteřin, než ho někdo přerušil smíchem. Stanislav šťouchl do Marty loktem. Zvedla ruku.
"Mám sto korun."
Hlas vepředu zamumlal: "To je ta propadlá parcela, co se ji snaží okres zbavit dvacet let."
"Nikdo víc?" zavolal vyvolávač. Nikdo se nehlásil. Palička dopadla.
Papírování zabralo celé odpoledne. Protože byla nezletilá, musela se zřídit svěřenská správa – Stanislav se stal správcem do jejích osmnácti narozenin, tedy na necelý rok, bez práva prodat, zastavit nebo pronajmout bez jejího písemného souhlasu a rozhodnutí soudu. Úřednice jí podala výpis z katastru, starou turistickou mapu a varování:
"Žádná udržovaná cesta tam nevede. Záchranka se tam nedostane. Místní vyprávějí o sesuvech."
"Chápu."
"Hora tam není stabilní."
"Hory nikoho nevyhazují," odpověděla Marta.
Úřednice se smutně zadívala do papírů. "Ne. Obvykle jen zahrabávají."
Stanislavovo auto dojelo jen k opuštěné kapličce šest kilometrů od hranice parcely. Dál vedla jen stará lesní cesta, zarostlá a rozmáčená. Nesli spacák, konzervy, sekeru, provaz. Na kraji pozemku stál mezník zarostlý mechem, s vytesaným písmenem K a vedle něj symbolem, který Marta nikdy neviděla – kruh rozdělený třemi čárami.
"Na katastrální mapě tohle nebylo," poznamenal Stanislav.
Za mezníkem se terén zvedal k vápencovému hřbetu. Večer postavili plachtu, zapálili ohýnek. Stanislav před odchodem nechal Martě starou tranzistorku a lístek s telefonem.
"Kdyby něco, dělej hluk. Lišky a divoká prasata se lidí většinou straní."
"A lidé?"
"Lidi jsou horší."
Po půlnoci Martu probudilo kovové zaťukání – třikrát pomalu. Cink. Cink. Cink. Vycházelo to odněkud shora z lesa. Pod zemí uslyšela ještě tiché, hluboké hučení, jako by se něco otáčelo v útrobách kopce.
Ráno, když se Stanislav vrátil s plechem na střechu a hřebíky, mu to vyprávěla.
"Staré důlní zařízení?" zeptal se.
"V katastru žádný důl nemáte."
"V těchhle kopcích bývaly celé usedlosti, co se do map vůbec nedostaly."
Při kopání odvodňovacího žlabu u skály narazili na řadu pravidelně skládaných kamenů. Za nimi se skrývaly dveře. Uvnitř komory stály prohnilé regály, visely rezavé nástroje, v rohu stála truhla. Zámek se rozpadl na dotek. Uvnitř kožené rukavice, moly sežrané deky a plechová krabice s kompasem, deníkem a fotografií.
Na fotce stálo šest lidí u stejného mezníku: pět dospělých a jedna dívka, asi třináct let, s copem a v kostkovaných šatech. Na zadní straně jména: František Bernát, Anežka Bernátová, Oldřich Kratochvíl, Věra Kratochvílová, doktor Emil Svoboda, Ludmila Bernátová. Datováno 14. října 1968.
Deník byl psán jedinou rukou, inkoustem vybledlým do hněda, a dvacet stránek od konce se písmo měnilo – stávalo se drobnějším, kostrbatým, jako by ho psal někdo nemocný nebo hodně starý. Datum nad touto poslední částí: prosinec 1998.
Marta četla od začátku. 18. října 1968: Táta říká, že ta hora má dvě srdce. Jedno z kamene, druhé z vody. 23. října: Pan Kratochvíl přijel znovu s muži z firmy. Táta jim řekl, že pod hřbetem není nic. Lhal. 6. listopadu: Modrý prach udělal Oldřichovi špatně. Věra chce odjet, ale cesta je sledovaná. 11. listopadu: Poslali jsme Jitku k tetě Kláře do Plzně. Plakala, dokud autobus nezmizel.
Marta ztuhla. Její máma se jmenovala Jitka.
Na vytrháné stránce bylo tužkou nakreslené schéma rodiny: František a Anežka Bernátovi, dvě dcery – Ludmila, narozená 1955, a Jitka, narozená 1961. Od Jitky vedla čára k dalšímu jménu, dopsanému tím stejným kostrbatým písmem jako pozdější zápisy: Jitka Bernátová Hrubá.
"Máma nikdy nepoužívala jméno Bernátová," řekla Marta tiše. "Říkala, že rodiče jí zemřeli, když byla malá, a vyrostla u tety v Plzni."
Poslední stránky z prosince 1998 vyprávěly vlastní příběh. Ludmila psala, že jí lékař z ambulance v Hořovicích naměřil cukrovku a srdce, které "už dlouho nevydrží", a že si konečně dovolila napsat, co mlčela třicet let: Jitka se vdala za muže jménem Hrubý, má dceru Martu. Loni jsem je sledovala přes ulici u kostela v Berouně – nepřišla jsem blíž, protože jsem se bála, co by to na ně přivedlo. Tenkrát, pod zemí, jsem si myslela, že mlčení je ochrana. Teď vím jen to, že jsem mlčela moc dlouho na to, abych to mohla vzít zpět – tak jsem aspoň dopsala varování tam, kde to jednou někdo z rodiny najde.
Poslední řádek, napsaný už jen chvějícími se tahy: Pokud tohle čteš, okres konečně prodal tu horu. Nevěř úřední mapě. Nevcházej do spodní štoly při dešti. Nedovol firmě Kratochvíl & synové najít třetí komoru. A především – pokud se jmenuješ Hrubá, následuj vodu.
Na konci deníku byla mapa hory se třemi kruhy podél podzemního potoka: DVEŘE. KOLO. SVĚDEK. A pod ní krátká poznámka, patrně dopsaná jako úplně poslední: Jitka se nesmí vrátit, dokud Kratochvílovi nezmizí. Dál to psát nemůžu.
Ludmila Bernátová zemřela v lednu 1999, měsíc po posledním zápisu – to se Marta dozvěděla až později, z úmrtního listu, který našla ve třetí komoře. Skoro třicet let si ji okres i firma mysleli dávno mrtvou, pod mohylou vedle rodičů, kam dala sama před lety navršit prázdný hrob, aby po ní nikdo nepátral.
Kratochvílovi nezmizeli. Firma Kratochvíl Holding vlastnila lesy po celých Brdech, těžební licence, zpracovatelský závod u Hořovic. Nadace Kratochvíl financovala tělocvičny a nemocniční vybavení. Zakladatel zemřel, ale vnuk Igor Kratochvíl firmu dál vedl – muž se stříbrnými vlasy na billboardech s heslem "Budujeme Českou republiku zítřka".
Zavinuli nalezenou krabici do igelitu a zakopali ji pod chatu. Odpoledne odjeli do Berouna na nákup a registraci k domácímu vzdělávání. U kapličky čekalo černé Audi Q7. Vystoupil muž v obleku, boty neohrabaně zabahněné.
"Paní Hrubá?"
"Kdo se ptá?"
"Pavel Mráz, právní oddělení Kratochvíl Holding. Dozvěděli jsme se o dnešní dražbě. Zřejmě nastala administrativní chyba."
"Jaká chyba?"
"Parcela měla být součástí jiného celku."
"Ale nebyla. Soud rozhodl jasně."
"Nabízíme sto tisíc korun."
Marta se málem rozesmála. "Proč? Okres říkal, že je to bezcenná země."
"Popisy v katastru nejsou vždy úplné."
Odmítla. Nabídka stoupla na pět set tisíc, potom na dva miliony. Nakonec na pět milionů korun.
"Ne," řekla Marta.
"Horský pozemek může být nebezpečný," odpověděl Mráz.
"Stejně jako parkování u opuštěných kapliček."
Odjel. Stanislav se zeptal, jestli si uvědomuje, kolik je pět milionů.
"Jo."
"Odmítla jsi to rychle."
"Ne," opravila ho Marta. "Odmítla jsem to pomalu. Jen jsem to řekla rychle."
Tu noc se ozvalo klepání znovu. Marta vzala kompas, baterku, deník a vydala se za zvukem sama, aniž by vzbudila Stanislava, který odjel domů. Zvuk vedl k vápencovému skalnímu výběžku, kde ze skály vyčnívaly tři železné trubky – vítr v nich vytvářel tóny. Nízký. Vysoký. Nízký. Pod trubkami byla kovová deska s tím stejným symbolem – kruh se třemi čárami. DVEŘE.
V potoce pod skálou nahmatala mosazný ventil. Zatáhla. Kámen se pohnul, odhalil vstup do tunelu.
Šla dál, i když to bylo proti zdravému rozumu. Zdravý rozum ji ale nezachránil před Radkem, ani nevysvětlil, proč před dvaceti osmi lety někdo do deníku dopsal její jméno.
Tunel vedl do komory se starým důlním vozíkem a ocelovými dveřmi s kolem uprostřed – KOLO. Nahoře čísla: 11-6-18. Nastavila je podle data ze zápisku o modrém prachu. Kolo se pohnulo.
Za ním vedla úzká štola s namodralým leskem v kameni. Chodba se rozdvojovala. Na zdi nápis: PŘI DEŠTI SPODNÍ CESTA ZAPLAVUJE. Vybrala horní směr. Po čtvrt kilometru spatřila elektrické světlo a uslyšela hlasy.
"Ten dolní úsek prohlédni."
"Mráz říkal, že holka ještě nic nenašla."
Krev jí ztuhla. Lidé Kratochvílovy firmy už byli uvnitř hory. Couvla, zavadila nohou o kámen. Muži ji zpozorovali a rozběhli se za ní. Utíkala zpátky k rozdvojení a sjela do spodní, zatopené chodby – přesně té, před kterou varoval nápis. Voda jí stoupla ke kolenům, pak ji strhl proud, otočil ji bokem napřed a hodil na výstupek skály. Žebra jí vybuchla bolestí, nadechla se vody namísto vzduchu, zalykala se, baterka vypadla z ruky a zmizela v temnotě. Snažila se zachytit čehokoliv, nehty jí sjely po hladkém kameni, plíce hořely. Proud ji vlekl dál, hlavou dolů, než se jí konečně podařilo otočit se a nadechnout ústy těsně nad hladinou.
Proud ji po chvíli vyvrhl do podzemního jezírka ozářeného tisíci světélky zářivek na stropě. Vytáhla se na kamenný okraj, kašlala vodu, žebra ji při každém nádechu bodala jako nůž. Levé předloktí měla odřené do krve, kolem oka naběhlou modřinu. Jeskyně se táhla do dálky, protékal jí podzemní potok. Na protějším břehu, na kamenné plošině, stála dřevěná chatka s visícím petrolejovým kahanem.
Vlekla se k ní po čtyřech, protože na nohy se ještě netroufala postavit. Uvnitř na stole ležel další deník. První zápis z prosince 1968: Jmenuji se Ludmila Bernátová. Okres si myslí, že jsem zemřela s rodiči. Ta lež teď chrání Jitku.
Marta četla dál, přitisknutá ke zdi, protože jí stále šel mráz po těle z té studené vody. V roce 1967 František Bernát objevil pod hřebenem Karlštejna ložisko vzácného modravého minerálu s vysokým obsahem kobaltu a prvků vzácných zemin. Poslal vzorky geologovi na ČVUT, doktoru Svobodovi. Když se o nálezu dozvěděl zakladatel firmy, pokusil se pozemek odkoupit. František odmítl. Firma pak tajně otevřela nepovolenou štolu ze sousedního pozemku. Těžba uvolňovala arsen do podzemní vody. Lidé v okolní osadě onemocněli, dobytek hynul, dětem se dělaly vyrážky.
Oldřich Kratochvíl, bratr zakladatele, hrozil, že vše oznámí. Jeho žena Věra pomáhala sbírat vzorky vody a účetní doklady. Než mohli předat důkazy úřadům, výbuch v nepovolené štole způsobil sesuv půdy. František, Anežka, Oldřich a Věra zemřeli. Ludmila přežila, protože byla v podzemním úkrytu. Sedmiletou Jitku už dřív odvezli k tetě.
Firma prohlásila osadu za nebezpečnou, přes krycí společnosti vykoupila okolní pozemky a nepovolenou štolu vymazala z map. Ludmila zůstala schovaná v komorách pod horou, protože jí lidé od firmy dvakrát hledali v bytě v Berouně, kam se po pohřbu nastěhovala. Živila se tím, co dokázala vyměnit se starým obchodníkem s kožešinami v nedaleké vsi – houbami, bylinami, později drobnými penězi za úklid kostela, do kterého chodila zadním vchodem po setmění. Nikdy se nepřihlásila na úřad, nikdy nepoužila vlastní jméno. Posledních třicet let, než ji nemoc dostihla, žila jako vlastní duch.
Firma mezitím pod sousedním, legálně získaným pozemkem postavila zpracovatelskou halu a ukryla ji do umělého kopce z navezené zeminy, takže z povrchu vypadala jako další zalesněný hřbet. Ludmila ji slyšela i cítila – modravý prach se jí vracel do snů – ale nikdy se k ní nedostala blíž než na dosah hukotu strojů v noci.
Poslední zápis v tomto druhém deníku byl z prosince 1998, stejným kostrbatým písmem jako dodatky v tom prvním: Dnes jsem je sledovala přes ulici u kostela. Jitka věří, že návrat do kraje by ohrozil dítě. Má pravdu. Tenkrát, pod zemí, jsem si myslela, že mlčení je ochrana. Dnes vím jen to, že jsem mlčela moc dlouho na to, abych to mohla vzít zpět.
Přiložený dopis byl adresovaný Jitce, nikdy neodeslaný: "Bylo ti sedm, když jsme tě posadily do autobusu. Myslela sis, že jsme tě opustily. Nechala jsem tě to si myslet, protože hněv byl bezpečnější než pravda. Nikdy jsem se neodvážila přijít blíž než na druhou stranu ulice." A na konci: "Pokud tohle jednou najde Marta, řekni jí, že ta země nikdy nebyla bezcenná. Byl to důkaz. Byla to vzpomínka."
Marta složila dopis a schovala ho za košili, blíž k tělu. Hluk na druhé straně – muži ji našli. Jeden měl bundu s logem firmy, druhý pistoli. Chopila se staré rezavé lopaty a praštila ozbrojeného po zápěstí, ucítila, jak se jí při tom rozevřela rána na předloktí. Zbraň odletěla. Utekla po kamenném schodišti vzhůru, zuby zaťaté proti bolesti v žebrech při každém stupni, skrz starý padací otvor uprostřed polorozpadlé lesní hlásky nedaleko vrcholu.
Venku stál Stanislav s brokovnicí. Uviděl ji zkrvavenou a zmáčenou a na okamžik ztuhl, než zavelel mužům, aby se svázali vlastními páskami z auta. Vystřelil do vzduchu, muže svázal. Zavolal policii – ne místní, ale krajské detektivy, protože místní byli podle Marty "příliš blízko firmě".
Vyšetřovatelka Kateřina Dolinová si vzala deník k posouzení. "To je neobyčejné," řekla, "ale samo o sobě to neprokáže vraždu z roku 1968."
"Jsou tam ještě důkazy. V hoře. Ve třetí komoře."
"Víte, kde je?"
"Jen náznaky."
Druhý den přišel za Martou do prodejny Radek. Vypadal starší, oči zarudlé. Přinesl obálku psanou mámino rukou: "Pro Martu, až ji hora najde." Uvnitř dopis a stříbrný klíček.
Dopis odhalil, že Jitka o sestře Ludmile vždycky věděla – teta v Plzni jí to prozradila, až jí bylo šestnáct, ale kontakt mezi sestrami se nikdy neobnovil, protože Ludmila se bála, že by ji tím přivedla do nebezpečí. Minulý rok přišla firmě nabídka na podíl na nerostných právech pod pozemkem – a Radek slíbil mámě, že ji odmítne.
"Kolik vám nabídli?" zeptala se Marta.
Radek mlčel.
"Kolik?"
"Čtyři miliony."
"Slíbil jsi mámě, že odmítneš."
"Odmítl jsem. Ale po její smrti přišli znovu. S víc."
"Kolik víc?"
"Dvacet milionů."
"Vyhodil jsi mě za dvacet milionů."
"Ne. Vyhodil jsem tě, protože jsi dělala všechno nemožným."
"To je to samé."
Klíček odemykal schránku na nádraží v Berouně – číslo 314. Uvnitř krabice s mapami, fotografiemi, třemi magnetofonovými kazetami a lahví zkalené vody. Vzkaz od Ludmily: "Třetí komoru nenajdeš podle mapy. Najdeš ji podle písně. Zeptej se Stanislava, jak ta hora zněla před sesuvem."
Stanislav vzpomínal: "Každý večer v šest se ozývala píšťala z trubek napájených vodním kolem, co postavil František podél podzemního potoka."
Na kazetě zaznělo svědectví Františka o nepovolené těžbě, Oldřichovo obvinění bratra, a nakonec Ludmilin hlas přerušený výbuchem, křikem a nakonec třemi tóny – nízký, vysoký, nízký.
Laboratorní test vody z lahve ukázal arsen, kobalt, olovo a průmyslové rozpouštědlo používané až od devadesátých let. To znamenalo jediné – těžba pod horou pokračovala i dnes.
Vyšetřovatelka Dolinová požádala o povolení k prohlídce. Než ho stihli doručit, archiv katastrálního úřadu v noci vyhořel. Zmizely záznamy o Karlštejnské parcele i o Kratochvílových pozemcích.
Ráno firma oznámila, že vlastní podzemní práva pod Martiným pozemkem na základě smlouvy podepsané Jitkou Hrubou před šesti lety. Smlouva byla notářsky ověřená. Marta věděla, že je to lež – před šesti lety byla máma po operaci páteře v nemocnici v jiném kraji v den, kdy prý smlouvu podepsala.
Bagry přijely ke kapličce. Pavel Mráz ukázal soudní usnesení o přístupu na pozemek – vydané bez řádného doručení, protože obsílka šla na Radkovu adresu, kde Marta už nebydlela.
Neměli čas čekat na odvolání. Vydali se k druhému vchodu – skrz lesní hlásku. Padací dveře byly zabetonované, beton ještě čerstvý. Vrátili se ke vápencové propadlině, kde tři kamenné sloupy s kovovými deskami vydávaly tóny. Nízký. Vysoký. Nízký.
Hladina vody klesla, odhalila schody dolů. Chodba vedla k masivnímu rezavému vodnímu kolu – KOLO ve skutečném smyslu, mechanismus odklánějící podzemní potok třemi stavidly. Nastavili je podle písně. Kamenná plošina se zdvihla, odkryla průchod do nově vyražené, elektrickými kabely vybavené štoly.
Chodba vedla do rozlehlé průmyslové haly ukryté pod horou – pumpy, zpracovatelské nádrže, dopravníky s modravou rudou, dělníci v ochranných oblecích. Černá kapalina z potrubí stékala přímo do podzemního potoka.
Dolinová zapnula kameru. Pavel Mráz se objevil s čtyřmi strážnými, jeden svíral Stanislavovu brokovnici.
"Vniknutí na soukromý výzkumný provoz."
"Nic na tom legálního není," odpověděla Dolinová. "Vypouštíte odpad do podzemní vody."
"Prokazatelně nic takového."
Marta se podívala na stavidla za jeho zády. Nízký. Vysoký. Nízký. Kopla do páky, až jí zajela bota po mokrém betonu a podvrtla si kotník. Horní stavidlo se zabouchlo, tlak v potrubí vybuchl, poplach se rozezněl halou, dělníci křičeli. Stanislav srazil strážného s brokovnicí, Dolinová odzbrojila druhého. Marta běžela k poslednímu stavidlu, kotník jí při každém kroku vystřelil bolest až do stehna, Mráz ji chytil za batoh, popruh se jí zařezal do krku, vytrhla se, batoh zůstal v jeho rukou. Voda se vylila na dopravníky, osvětlení prasklo.
"Hlupačko! Zatopíš celou horu!" křičel Mráz.
"Tak mi řekni, kde je ta třetí komora."
"Východní šachta! Za starou výbušnou zdí!"
"Jak se otevírá?"
"To nevím! Hledali to moji otec i dědek padesát let!"
Potopa odtáhla batoh s deníkem do postranní chodby. Marta se za ním vrhla po kolenou do stoupající vody, kotník pod ní podklesl, znovu se postavila a klopýtala dál. Narazila na mřížku se třemi kruhovými zámky. Nízký. Vysoký. Nízký. Stříbrný klíček od mámy zapadl doprostřed. Mřížka se otevřela, proud ji vtáhl dovnitř, narazila bokem do rámu dveří s nápisem SVĚDEK, bolestí se jí zatmělo před očima. Tři zvonky vedle – zazvonila roztřesenou rukou. Dveře se otevřely dovnitř.
Uvnitř, mezi regály plnými vzorků, fotografií, filmových pásků a pozdějších harddisků, u dřevěného stolu seděla Ludmila Bernátová. Na okamžik Marta myslela, že žije. Pak uviděla prach na jejích šatech a vrstvu vosku ztuhlou na stole kolem vyhaslé svíce. Ludmila zemřela před sedmadvaceti lety, v lednu 1999, krátce po posledním zápisu v deníku – seděla u stolu, čekajíc na někoho, kdo mohl přijít kdykoliv v dalších třech desetiletích a nikdy nepřišel, dokud nepřišla Marta.
Magnetofon na stole ještě pracoval na starých bateriích. Marta zmáčkla přehrávání.
"Jmenuji se Ludmila Bernátová. Pokud tohle slyšíš, nedožila jsem se dokončení toho, co začali moji rodiče. Tyto záznamy dokumentují padesát let nezákonné těžby, toxického vypouštění, úplatků a úmrtí spojených s firmou Kratochvíl. Zůstala jsem schovaná, protože jsem věřila, že uchovat důkazy je totéž jako hledat spravedlnost."
Marta si otřela oči hřbetem zkrvaveného předloktí a sáhla pro krabici na vedlejší polici – e-maily mezi Pavlem Mrázem, Igorem Kratochvílem a Radkem. Radek přijal dva miliony korun zálohy za Martiny podíly. Kratochvíl nařídil firmě získat pozemek, "než Bernátová dědička dosáhne osmnácti". Jiný mail zmiňoval termovizní snímek z roku 2012, na kterém byla ve východní komoře patrná lidská postava – a doporučení "nevstupovat, dokud subjekt sám nevyjde ven; přímý zásah by znamenal přiznání, že víme, co je pod horou". Firma se čtrnáct let spokojila s tím, že ji nechala uvnitř, protože mrtvá v zemi jim vyhovovala víc než živá u soudu.
Nikdo nevešel. Nechali ji tam dole mluvit sama se sebou do magnetofonu, dokud nedořekla, co měla.
Zvenčí se ozvalo klepání. Cink. Cink. Cink. "Marta!" – Stanislavův hlas, tlumený tlustou skálou.
Vysvětlila mapu na stole – výtahová šachta vedla k lesní hlásce, ale ta byla zabetonovaná. Otevřela tři ventily v sekvenci z písně, vodní kolo se roztočilo rychleji, výtah se probudil k životu se zaskřípěním, které jí znělo, jako by se každou chvíli mělo rozlomit lano. Naložila krabice důkazů, deník, magnetofon, naposledy se ohlédla na Ludmilu.
Výtah ji vynesl nahoru, zastavil se u betonové zátky. Ocelovou tyčí z nouzového vybavení ji rozbila, probořila se skrz ruiny lesní hlásky na mokrou trávu za deště, dopadla na podvrtnutý kotník a svalila se na bok. Krabice s důkazy se vysypaly kolem ní. V dálce sirény, nad horou kroužil vrtulník.
Pavel Mráz zmizel v zatopených tunelech, vynořil se až o tři dny později v nemocnici v sousedním kraji se zlomenou rukou. Igora Kratochvíla zatkla policie na letišti ve Vodochodech. Soud o rok později rozhodl, že zfalšovaná smlouva je neplatná a Martě patří povrch i podloží pozemku.
Na schodech soudu se jí novináři ptali, co udělá s miliony. Marta četla z připraveného listu papíru, hlas měla rovný a bez zdobení:
"Pozemek vložím do Nadace Bernát-Hrubá. Nadace bude financovat čištění vody v okolí Karlštejna, lékařskou péči pro rodiny z bývalé osady a stipendia pro jejich děti. Těžba na pozemku se nepovoluje. To je vše, co mám k dispozici."
Složila papír, prošla kolem mikrofonů bez dalšího slova a nastoupila do Stanislavova auta.
Ludmilu pochovali vedle rodičů a Kratochvílových na hřbitově u Karlštejna, poprvé pod jejím skutečným jménem a s datem úmrtí opraveným na leden 1999. Marta dostudovala geologii a environmentální právo. Nad stolem si pověsila do rámečku tu zažloutlou stokorunu z dražby a pod ni mámin dopis: "Věř Stanislavovi Voborovi. Nevěř nikomu, kdo tě žádá podepsat ve spěchu."
O pět let později otevřeli v Berouně Vodní centrum Bernát-Hrubá. Stanislav přišel ve stejných montérkách jako tehdy u prodejny. Večer u mezníku zazněly tři tóny z trubek. Nízký. Vysoký. Nízký.
Z vězení přišel od Radka dopis bez omluv za fakta – jen přiznání, že vzal peníze, že falšoval podpis, že zničil její táborový úkryt. Marta ho nespálila. Vzala krabici od bot, napsala na víko fixem RADEK HRUBÝ – OSOBNÍ SLOŽKA, vložila dopis dovnitř vedle maminčiných fotek a zavřela víko.
