Byla středa, půl čtvrté odpoledne, a obchodní centrum Palác Flora na Vinohradech bylo plné lidí, co utíkali před podzimním deštěm. Eskalátory jely nahoru a dolů, z obchodů se ozývaly reklamy, někdo vlekl tašky z Alzy, někdo z drogerie.
U klavíru v atriu, mezi kavárnou a fontánou, sedávala každou středu žena jménem Ivana Horáková. Hrávala tam už přes rok, odpoledne od tří do pěti, za pět set korun na směnu a drobné od kolemjdoucích do kelímku na víčku klavíru. Vedení centra ji najalo, protože "to dělá atmosféru". Ivana věděla, že to dělá něco jiného — udržuje ji to při zdravém rozumu.
Tu středu hrála skladbu, kterou nikdy nenapsala pro nikoho jiného. Vlastní melodii, jednoduchou, se třemi akordy, co se opakovaly jako ukolébavka. Napsala ji před sedmi lety, v nemocnici na Bulovce, tři dny po porodu. Pro dceru, které dala jméno Terezka a kterou jí ukradli z porodnice, než se probrala z narkózy po komplikovaném císařském řezu. Policie to tehdy uzavřela jako "nevyjasněný případ". Po dvou letech jí sociální pracovnice řekla, ať "se snaží žít dál". Ivana přestala volat na linku, ale melodii hrát nepřestala.
Asi deset metrů od klavíru se zastavila holčička. Nehnula se, i když kolem ní procházeli lidé s taškami, i když ji málem porazil muž s kočárkem. Stála jako přimrazená a dívala se na pianistku.
Žena, co ji vedla za ruku — vysoká, v šedém kabátě, s culíkem tak pevným, že jí napínal kůži na čele — ji netrpělivě tahala za rukáv. „Terezko, pojď, zavíráme obchod, maminka musí ještě…"
Při tom jméně Ivaně ztuhly prsty na klávesách.
Holčička upustila plyšového zajíce na dlažbu a rozběhla se. Ne k eskalátoru, ne k matce — běžela přímo k klavíru.
„Mami!" vykřikla.
Žena v šedém kabátě zbledla. „Tereza! Vrať se, prosím tě, hned!" Hlas měla vysoký, skoro zlomený.
Holčička ji neslyšela. Nebo slyšela a rozhodla se neposlouchat.
Ivana přestala hrát úplně. Ruce měla stále na klávesách, prsty se jí třásly.
Dítě se k ní přitisklo a chytilo ji za rukáv svetru. „To je máminá písnička," zašeptala holčička a dívala se jí do očí, jako by čekala, že se jí to potvrdí.
Ivana se na ni dívala a nemohla popadnout dech. Kolem krku měla holčička tenký řetízek s přívěskem ve tvaru srdíčka. Takový, co se dá rozevřít a vevnitř je místo na fotku.
Ten samý přívěsek, co Ivana koupila v zlatnictví na Jindřišské ulici, dva dny před porodem. Ten samý, co dala své dceři na krk tu noc, než ji odnesli na vyšetření a nikdy ji už nepřinesli zpátky.
Žena v šedém kabátě doběhla k nim, popadla holčičku za ruku a zatáhla. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ona je — má bujnou fantazii, pojď, Terezko—"
Holčička se nepustila. Zabořila se do Ivaniných kolen a drželo se jí jako klíště.
Ivana se dotkla přívěsku. Prsty se jí třásly tak, že ho málem upustila.
„Odkud to máš?" zašeptala, hlasem, co jí sotva vyšel z hrdla.
Holčička zvedla hlavu. „Dostala jsem to, když jsem byla malá. Mami to vždycky zpívá večer. Tuhletu písničku. Každý večer."
Žena v šedém kabátě ztichla. Přestala tahat. Stála tam s rukou pořád na dětském rameni, ale už bez síly.
Ivana se rozplakala, tiše, bez vzlyků, jen jí tekly slzy po tváři jedna za druhou. Protože tu ukolébavku napsala pro dceru, o které jí řekli, ať na ni přestane myslet. A teď jí tu stejnou melodii zpívala zpátky dvojice cizích úst, co ji odmala znaly líp než ona sama.
„Jak se jmenuje vaše dcera," řekla Ivana té ženě, a nebyla to otázka. Byl to požadavek.
Žena v šedém kabátě — jmenovala se Lenka Dvořáková — se podívala na dítě, pak na pianistku, pak na přívěsek, co visel mezi nimi jako důkaz na soudní lavici. Neřekla nic. Nemusela. Obličej jí to řekl za ni.
Přišla ochranka, protože u klavíru se seběhl hlouček a někdo začal natáčet mobilem. Vedoucí centra, mladý muž ve vestě s logem Paláce Flora, se snažil všechny rozehnat a říkal něco o "soukromí rodiny". Ivana ho ignorovala. Držela holčičku za ruku, ne pevně, jen tak, jako se drží něco, co by se mohlo rozplynout, a řekla jediné: „Zavolejte policii. Ne ochranku. Policii."
Trvalo to čtyři měsíce. Test DNA v laboratoři na Karlově náměstí, výslechy, papíry ze staré kauzy znovu otevřené po sedmi letech. Ukázalo se, že Lenka Dvořáková dítě koupila — ne unesla přímo, ale zaplatila ženě z porodního personálu, co dítě vynesla z nemocnice přes vedlejší vchod, protože Lenka po třech potratech nemohla mít vlastní. Padesát tisíc korun v hotovosti, předané v autě na parkovišti u Bulovky. Ta sestra z personálu dostala tři roky, Lenka dostala pět, protože soud uznal, že o únosu věděla a objednala si ho.
Ivana nechtěla pomstu. Chtěla jen zpátky to, co bylo její.
Opatrovnické řízení trvalo dalších osm měsíců, s psycholožkou, se sociální pracovnicí, s postupným sbližováním přes víkendové návštěvy. Terezka se bála, pak se nebála, pak jednou v neděli, aniž by to někdo čekal, usnula Ivaně v náručí na gauči, zatímco jí ta hrála tu samou melodii na starém keyboardu, co si koupila, protože klavír se do bytu na Žižkově nevešel.
Ivana si vzala od centra Flora volno na tři týdny, pak se k tomu klavíru vrátila — ale teď hrávala jen o víkendech, protože ve středu odpoledne chodí Terezku vyzvedávat ze školy na Vinohradské a vede ji za ruku domů, stejnou cestou, co jim patří obě.
