Zbyněk Kadlec
Jmenuju se Zbyněk Kadlec, je mi čtyřicet tři a dvanáct let dělám servisáka v jedný firmě na výtahy v Pardubicích. Chci vám říct, jak to bylo s Blankou – ne jak to vypadalo zvenčí, ale jak jsem to prožíval já, protože o tom se mluvit nebude, pokud to neřeknu sám.
Poznal jsem ji před třemi lety v bufetu u nádraží, kde si dávala kafe s sebou před směnou. Byla vrchní sestra na urgentu v Pardubické nemocnici, a já jsem tehdy čerstvě po rozvodu, ještě jsem bydlel v podnájmu na Dukle a večer co večer jsem si u televize otvíral plechovku Kozla a říkal si, že se ke ženským už nikdy nepřiblížím. A pak přišla Blanka a všechno bylo jinak – aspoň na chvíli.
Nechci to omlouvat. Vím, jak jsem se choval. Slíbil jsem jí, že v sobotu přijedu na chalupu k jejím rodičům do Seče, a pak jsem ráno napsal, že mám náhradní směnu, což byla z poloviny pravda a z poloviny výmluva, protože jsem se bál toho, jak na mě bude koukat její otec, když jsem já ten, co se rozvedl a má dceru, kterou vidí jednou za čtrnáct dní. Napsal jsem jí to v sms v sedm ráno a pak jsem to nechal být. Věděl jsem, že je to zbabělost. Jenže mně se ta zbabělost v tu chvíli zdála jednodušší než sednout do auta a jet.
Ona mi nepsala výčitky. To bylo na tom nejhorší. Jen napsala: „Dobře. Tak někdy jindy." A pak nic tři dny.
Myslel jsem, že to je hra, že počká, že se ozve první, jako to dělala moje bývalá. Blanka nezavolala. V pátek jsem jí koupil kytku u té Vietnamky na náměstí Republiky – karafiáty, protože růže mi přišly moc velký gesto na to, co jsem provedl – a přijel jsem k ní na sídliště Dukla, na Family Frost mi hrálo z okna, děcka na kole jezdily kolem baráku, a zazvonil jsem.
Otevřela mi ve fialový mikině, se sklenicí čaje v ruce, a řekla mi, že to je hezký, že jsem přijel, ale že kytku si nechám, protože kytka není omluva za tři měsíce, kdy jsem přijížděl, jak se mi zachtělo, a nechával ji čekat, jak se mi zachtělo. Řekla to úplně klidně. Nekřičela. A to mě dostalo víc, než kdyby mi ty karafiáty hodila po hlavě.
Zeptal jsem se jí, jestli je s někým jiným. Zasmála se – ne zle, spíš jako by jí to přišlo směšný, že se ptám zrovna na tohle. Řekla, že tři roky po rozvodu s Radkem vychovávala sama dvanáctiletýho syna, brala noční na urgentu, a nikdo se jí neptal, jestli má sílu, nikdo jí nedržel místo v čekárně, když jí bylo blbě. Naučila se sama zavolat instalatéra, sama vyměnit pojistky, sama si v neděli v deset večer udělat čaj a sednout si na balkon, i když venku bylo mínus pět, protože potřebovala aspoň deset minut ticha.
A pak řekla větu, kterou jsem si zapsal do mobilu, abych na ni nezapomněl: že ona se nebojí bejt sama, a proto jí nemůžu koupit časem, který mi zbyde.
Stál jsem tam s těma karafiátama a najednou mi došlo, co vlastně dělám. Nechtěl jsem se ženit, nechtěl jsem se přestěhovat, nechtěl jsem řešit, co bude za rok – chtěl jsem mít někoho, kdo bude čekat, dokud se rozhodnu, jestli chci. A Blanka na tohle čekat nebude, protože už jednou čekala, u Radka, šest let, a nikam to nevedlo.
Řekl jsem, že to chápu, že jí dám čas. Odpověděla, že čas nepotřebuje ode mě – ten má sama, docela dost. Potřebuje vědět, jestli chci být tady, v neděli, v pondělí, i když mám náhradní směnu.
Neuměl jsem jí to tehdy říct na rovinu. Otočil jsem se a odešel, karafiáty jsem nechal na schodech, protože jsem nevěděl, co s nima. Za dva týdny mi volala její kamarádka Jitka, se kterou jsem se znal ze společnýho výletu na Vysočinu, a řekla mi, že Blanka podepsala nájem na byt v Polabinách, sama, na svoje jméno, s tím synem, a že si koupila gauč, na kterym budou sedět jen oni dva.
Zavolal jsem jí ten večer. Řekl jsem, že chci zkusit, že přijedu na Seč, na tu chalupu, na jaký měsíc budou chtít. Řekla mi, že je ráda, že jsem zavolal, ale že byt už podepsala a že se necítí, že by měla čekat, jestli tentokrát myslím vážně.
Neřekla to naštvaně. Řekla to jako fakt, jako když čte výsledky na monitoru na urgentu – klidně, bez dramatu. A položila telefon na stůl vedle konvice, jako by tím uzavírala účet.
Dnes bydlím pořád na Dukle, v tom samým podnájmu, a jednou za čas ji potkám v tom bufetu u nádraží, kde bere kafe před směnou. Pozdravíme se. Ptá se, jak se má moje dcera. Já se ptám, jak se daří tomu klukovi na tom gauči. Nikdy jsme se nehádali o to, kdo měl pravdu. Objednám si taky kafe, sednu si ke stolku u okna a dívám se, jak odchází ke svýmu autu s kelímkem v ruce – rovná, bez spěchu, jako člověk, který ví, kam jde. Prostě odešla dřív, než jsem stačil dokázat, že ji chci doopravdy – a to bylo to nejspravedlivější rozhodnutí, jaký kdy udělala.
