Dvě hodiny před svatbou Kláře pípla zpráva od matky. Stála zrovna v kuchyni penzionu U Tří lip, svatební šaty pověšené na dveřích spíže, a rukama rovnala ubrousky do vějířů. Zprávu přečetla třikrát, než ji beze slova podala tátovi.
„Přijedu i s Petrem a jeho rodiči. Těším se, konečně tě uvidím."
Vít položil ubrousek, který právě skládal. Kápnul přitom čaj na ubrus — skvrna se roztáhla do tvaru písmene L. „Kdy to přišlo?"
„Teď."
„Odpověz, že jsi zaneprázdněná," řekl.
Klára viděla, jak mu zbělely klouby. Táta nikdy neuměl lhát. Patnáct let posílal Simoně fotky ze školy, pozvánky na besídky, narozeninová přání, která dcery kreslily pastelkami. Patnáct let se mu vracely zpátky — nerozbalené, s razítkem „adresát nepřevzal". A teď tohle. Jedna zpráva. Žádné omluvy, žádné vysvětlení. Jen oznámení, že matka přijede na svatbu své nejstarší dcery s novým manželem, jeho rodiči a představou, že si tady zahraje roli matky roku.
Vít vstal od stolu. „Nech to být. Je to tvůj den."
„Tati." Klára zvedla telefon. „Ona tě patnáct let pomlouvala. Všem říkala, žes nám ji ukradl. Že jsi děti poštval proti ní."
„Já vím."
„Tak proč mlčíš?"
Vít se otočil k oknu. Venku poletoval první říjnový déšť, smýval křídové nápisy z chodníku před kostelem. „Protože jsem unavený."
V tu chvíli to v Kláře cvaklo. Položila telefon na linku, vedle mísy s chlebíčky, a zeptala se: „Kde je ta krabice?"
Vít ztuhl.
„Vím, že ji máš. Viděla jsem ji u tebe v ložnici. Krabice od bot. Co v ní je?"
„Kláro…"
„Co v ní je, tati?"
Sedl si zpátky. Promnul si tvář dlaní. „Chtěl jsem ti to říct někdy jindy."
„Ještě slovo o tom, že jindy, a jdu pro ni sama."
Vytáhl z police pod pokladnou účet za pronájem penzionu, hrozně zmačkaný, a začal ho rovnat. „Jsou to dopisy. Naše i tvoje. Všechno, co se Simoně od patnácti let vracelo. Dopisy, pohledy, pozvánky. Tvoje kresby — hrad, jednorožec, rodina u stolu. Všechno nerozbalené. A…" Odmlčel se. „A jeden účet. Ze spořitelny. Dvacet šest korun."
Klára se narovnala. „Dvacet šest korun?"
„Když odešla, nechala mi na účtu dvacet šest korun. Všechno ostatní vybrala. Účet jsem pak zrušil, ale ten výpis jsem si nechal."
„Tati, to je…"
„To je pravda," řekl Vít. „A na svatbě nemá co dělat."
Seděli tam ještě chvíli. Déšť zesílil, kapky bubnovaly do parapetu. Klára slyšela, jak se na chodbě penzionu hádá kuchařka s dodavatelem o cenu perníkových srdíček. Vůně hřebíčku a skořice se mísila s čerstvou maltou z kaple, kterou přes léto opravovali. Všechno mělo být jiné. A přesto.
„Ty jí to neřekneš," řekla Klára.
Vít zavrtěl hlavou. „Ne. Já jí to řeknu až nikdy."
„Dobře," řekla Klára. „Tak já jí to řeknu za tebe."
Vstala a šla do svého starého pokoje, kde měla uložené šaty. Přes ně byl přehozený pytel na prádlo a na okně ležela hromada papíru. Vzala jenom jednu věc. Malý klíč od tátovy skříně.
Svatba začala ve tři. Déšť ustal, obřad se odehrál v kapli svaté Barbory. Klára šla uličkou, cítila tátovo předloktí a slyšela vzlykání dvou tetiček. Byl to krásný obřad. Vítek jí dal prstýnek, který se mu trochu zasekl v rukavici. Farář žertoval o tom, že kdo si vezme Kláru, bude mít vždy srovnané ubrousky. Všichni se smáli.
Simonu uviděla na hostině.
Seděla u stolu číslo sedm, poblíž okna. Na sobě měla vínovou saténovou róbu, vlasy sepnuté dozadu, a smála se na Petrova otce, jako by jí patřil celý penzion. Petr vedle ní působil jako doplněk. Jeho matka si upravovala náhrdelník a občas se rozhlédla, jako by hledala někoho důležitějšího.
Když Simona vstala a vzala mikrofon, Klára vyměnila pohled se svými pěti sestrami.
„Chtěla bych něco říct," zahlaholila Simona. Její hlas zněl tak procítěně, že kuchařka upustila naběračku do omáčky. „Dcera je pro matku to nejcennější. A já chci, aby Klára věděla, že pouto mezi matkou a dítětem se nikdy nepřeruší. Ať už vás čeká cokoli, děti, jsem tady. Vždycky jsem byla."
Klára se podívala na tátu. Seděl vedle tchyně a tvářil se, jako by právě uviděl vstupenku na hokej, o kterou nestál. Ruce měl položené na stole. Kláře se rozbušilo srdce.
Pak vstala.
Nikdo si jí nevšiml. Všichni sledovali Simonu. Klára došla k okraji pódia, kde stál Vítek, a vzala mu mikrofon. „Maminko."
Simona se otočila. Úsměv jí ztuhl. „Kláro?"
„Mami, mluvíš o tom, žes tu pro nás vždycky byla. Ale táta má doma krabici." Klára mrkla na sestru Veroniku, nejmladší. Veronika zmizela za závěsem. „A já bych chtěla, abys věděla, co v ní je."
Hosté se začali vrtět. Vítek něco zašeptal, ale Klára zavrtěla hlavou.
Veronika se vrátila. Nesla bílou krabici od bot se saténovou stuhou, kterou jí Klára dala uvázat dnes ráno. Krabice byla špinavá, roh prasklý. Klára ji vzala a položila ji před matku na stůl se svatebním dortem.
„Tohle je patnáct let," řekla.
Simona zbledla. „Nevím, o čem mluvíš…"
Klára otevřela krabici. Uvnitř byly dopisy. Desítky dopisů. Výkresy s razítky „adresát nepřevzal". Pohlednice z výletů, pozvánky na vysvědčení, dopis, který Vít psal v nemocnici, když Veronika měla zánět slepého střeva. Klára vytáhla vrchní obálku a rozlepila ji.
„Tohle je z roku 2010. Píšeš tátovi, že si máme vyřídit alimenty. Není to dopis pro nás. Ale tady…" Vytáhla další. „Tohle je od Verunky. Kresba jednorožce. Vrátila ses k němu?" Otočila se na matku. „Proč ses vrátila? Proč sis to nikdy nepřečetla?"
Simona se chytila okraje stolu. Petrův otec se odtáhl. Petrova matka si dala ruku na hruď.
„Já to nikdy nedostala…"
„Je to adresované na tvoje jméno, do tvoji schránky v Pardubicích. Všechno se vrátilo. Všechno." Klára sáhla do krabice a vytáhla poslední věc. Účetní výpis. Rozložila ho na stole. „A tohle je úplně jiná kapitola. Když jsi od nás odešla, zůstalo tátovi na účtě dvacet šest korun."
Mezi hosty to zašumělo. Někdo zakroutil hlavou. Starosta Žižkova vyndal mobil a začal si psát poznámku.
„Dvacet šest korun," opakovala Klára. „Proto jsme jedli suchý chleba a džem, protože jsi nechala tátu s šesti dětmi a se zadluženým penzionem. A tys patnáct let vyprávěla, jak tě táta od nás oddělil."
Petr vstal. „Simono, co to má znamenat?"
„Petře, to je lež…"
„Iveta mi říkala, žes byla vdaná. Ale tohle…" Petr ukázal na výpis. „Dvacet šest korun?"
Simona se otočila k hostům. Kdosi se zachechtal. Kuchařka vykoukla z kuchyně s rukama v mouce a ušklíbla se. Simona si sáhla na vlasy, jako by hledala sponku, která tam nebyla. „To nechápeš…"
„Výborně," řekla Klára. „Jsme na svatbě. Jestli chceš tančit s tátou, jdi si ho poprosit."
Simona se podívala na Víta. Vít seděl, díval se do stolu. Nikdo se nepohnul.
„Vy jste se vážně zbláznili," vypravila ze sebe Simona. Otočila se k Petrovi. „Pojď, jedeme domů."
Petr se rozhlédl. Jeho otec si sundal brýle a utřel si je do kapesníku. Matka si začala sbírat kabelku. „Já počkám venku," řekl Petr.
A odešel.
Simona stála u stolu, v ruce prázdný mikrofon, a dívala se, jak se zvedá celá Petrova rodina. Jeho otec jí stiskl rameno, náramek jí sklouzl po zápěstí, jak sebou cukla. Nikdo se s ní nebavil.
„Měla bys odejít," řekla Klára tiše.
Simona otevřela ústa. Pak je zavřela. Položila mikrofon na stůl, vzala kabelku a prošla mezi hosty jako cizí. V sále bylo ticho, jen cinkot skleniček, když jedna spadla. Venku nastartovalo auto a odjelo.
Vít stál opodál. Když se otočil, viděl, jak jeho dcery stojí v půlkruhu u okna. Veronika držela jednorožce v ruce, prsty měla od saténové stuhy škrábance.
„Tati," řekla Klára. „Pojď tančit."
Vít se nadechl. Otočil se k Vítkovi, který ho viditelně jistil. „Já…" Hlas se mu zlomil. „Já mám pro tebe něco, Kláro."
Sáhl do kapsy saka a vytáhl malý svazek klíčů. Starý klíč od penzionu, malý klíč od pokoje, klíč od sklepa. Položil je Kláře do dlaně.
„Pronájem na tebe," řekl. „Převedl jsem to minulý týden u notáře v Žacléři. Patří to tobě a Vítkovi. A sestrám — dveře jsou vždycky otevřené."
Klára se rozplakala. Ne hlasitě, jen jí po tvářích stekly dvě slzy a skončily na klíčích. Vítek polkl. „Tati, to nemůžeš…"
„Můžu," řekl Vít. „Já jsem to nepsal patnáct let. To ty jsi to dotáhla."
Objal ji. Potom si Klára utřela tvář hřbetem ruky, otočila se k muzikantům a zvedla ruku. „Zahrajte valčík."
Hudba spustila. Vít vzal dceru kolem pasu a vedl ji na parket. Sestry utvořily kruh, vířily se sukněmi, smály se, bušily do rytmu. Větrák na stropě se točil, perníková srdíčka na stolech slabě voněla skořicí. A Vít tančil s dcerou, která mu zachránila víc než svatbu.
Venku na rohu, před zavřenou lékárnou, postávala žena ve vínové róbě. Chtěla se vrátit pro kabelku, ale Petr už dávno odjel. Všimla si, že jí z vlasů visí sponka. Za okny penzionu se rozsvítilo a hudba se nesla přes celé náměstí. Otevřela telefon, napsala zprávu: „Petře, já to vysvětlím." Bublina zablikala a zhasla. Zpráva prošla. Odpověď ne.
Na stole v sále zůstala bílá krabice. Prázdná. Uvnitř ležel jen nastříhaný provázek. A u dveří, kam ji Klára položila, byl opřený jednorožec. Byl tam sám. Ale tentokrát ho nikdo nevrátil.
